Zatímco v Íránu padají bomby, Reza Pahlaví, syn posledního šáha, vystupuje z pohodlí exilu a skrze sociální sítě i média burcuje Íránce k povstání. Režim je podle něj v terminálním stádiu kolapsu a je čas, aby si Íránci vzali svou zemi zpět. Slíbí jim přitom hladký přechod a ujišťuje je, že po pádu Islámské republiky občanská válka nenastane.

Tato juxtapozice je groteskní, ale výmluvná. Na jedné straně stojí reakční teokracie, jejíž brutalita a agresivita vehnaly zemi do ekonomické zkázy a mezinárodní izolace. Na druhé straně nostalgická monarchistická vize, která hrozí, že snahu Íránců o svobodu redukuje na projekt obnovy dynastie.

Íránské dějiny jsou poznamenané jizvami jak cizí nadvlády, tak domácího autoritářství. Není pochyb o tom, že Islámská republika páchala hrůzy, jaké mají v íránském 20. století jen málo obdob. Od masových poprav politických vězňů v roce 1988 až po nedávné krvavé potlačování protestů žen proti zákonům o povinném hidžábu – schopnost režimu páchat krutosti je neúnavná. Smrt Mahsy Amini v roce 2022 se stala jiskrou, která zažehla hnutí „Ženy, život, svoboda“ a odhalila, jak hluboce jsou obyčejní Íránci – zejména ženy a mladí lidé – od režimu odcizení.

Ale považovat Rezu Pahlavího za oprávněnou alternativu znamená zapomínat na stejně zničující dědictví dynastie Pahlaví. Jeho otec, Muhammad Rezá Šáh, vládl železnou rukou prostřednictvím tajné policie SAVAK, která mučila a umlčovala oponenty. Jeho dědeček, Rezá Šáh, sice přivedl Írán k určité modernizaci díky infrastruktuře a vzdělávacím reformám, ale učinil tak za cenu násilí, nucené kulturní homogenizace a politické represe.

Oba režimy – monarchie i teokracie – sdílejí společnou DNA vnucené modernizace a násilné kontroly. Íránci to vědí. Proto jsou na ulicích slyšet hesla, která odmítají všechny formy diktatury: „Ne šáhovi, ne vůdci.“

Současnou situaci dále komplikuje mezinárodní rozměr. Trumpův požadavek na bezpodmínečnou kapitulaci, spojený s izraelskými leteckými útoky na íránské území, hrozí vyvoláním stále živého nacionalistického reflexu uvnitř země. Íránci, i ti, kteří Islámskou republiku nenávidí, dobře vědí o roku 1953, kdy CIA svrhla jejich poslední demokratickou vládu. Dobře vědí, že se cizí mocnosti opakovaně vměšovaly do jejich osudů.

Chameneí, navzdory svému statusu mezinárodního vyvrhele, umí tento nacionalistický sentiment mistrně využít. Jeho nedávné prohlášení, varující, že Írán „se nevzdá“ a že jakákoli vojenská intervence povede k „nenapravitelným škodám“, bylo jasně určeno jak jeho domácím stoupencům, tak i váhajícím segmentům společnosti, které mohou být vtaženy do dilematu „vybrat si známého ďábla před cizí hrozbou“.

Reza Pahlaví tím, že svou výzvu k povstání načasoval právě v okamžiku zahraničních vojenských hrozeb, riskuje, že bude vnímán jako cizí nastrčená figurka – ať už oprávněně, nebo ne.

Toto však není rok 1979. Íránská mládež – motor všech nedávných protestních vln – vyrůstala online, ne v nostalgii po královské moci. Znají TikTok a Twitter, ne královské dekrety nebo imperiální pompéznost. Jejich představa budoucnosti Íránu není návrat k monarchii ani pokračující teokracie, ale něco úplně nového: sekulární, demokratická republika, řízená právním státem, kde budou ženy svobodné a politických vězňů už nebude.

Jakýkoli pokus o vnější vnucení změny režimu – ať už bombami, nebo sesláním exilového prince k moci – hrozí, že zradí tuto autentickou demokratickou aspiraci. To, co Írán dnes potřebuje, je prostor, aby jeho vlastní lid mohl vést svou revoluci, řídit svůj přechod a budovat občanské instituce, které byly desetiletími autoritářské vlády systematicky ničeny.

V tomto historickém zlomu musí mezinárodní společenství odolat dvojímu pokušení: násilné intervence a romantizace dynastické minulosti. Obě cesty nesou riziko, že přinesou další cyklus represe a zklamání. Islámská republika musí skončit – ale budoucnost Íránu patří mladým, ženám, dělníkům a intelektuálům, kteří už nyní riskují své životy, aby se postavili jak zahraničním bombám, tak domácím kulkám.

Řešením není nahradit teokratického diktátora monarchou v exilu. Řešením je důvěřovat íránskému lidu, jehož dějiny – jakkoli krvavé – jsou také dějinami odolnosti a naděje na sebeurčení.