Rádia recitující Bibli nalezená v izolovaných indiánských vesnicích v Amazonii

28. 7. 2025 / Fabiano Golgo

Hluboko  v srdci Amazonie, tam, kde se klikatí řeka Javari jako had pod neproniknutelným baldachýnem zeleně, leží svět, který si většina z nás dokáže představit jen stěží. Svět kmene Korubo, lidí, kteří si zvolili izolaci, kteří svůj osud propletli s osudem pralesa, tak starého jako čas sám. Zde, v tomto posledním útočišti před vnějším hřmotem, se nyní ozývá nový, cizí zvuk. Zvuk, který nepatří šepotu větru ani volání zvířat. Zvuk "rádií".

 
Ano, slyšíte správně. Rádia. Ale ne ta, která přinášejí zprávy nebo hudbu. Tato zařízení, nalezená v počtu sedmi kusů jak informovaly listy O Globo a The Guardian, jsou jiného druhu. Jsou to malé, úsporné krabičky, poháněné nekonečnou brazilskou sluneční energií, nezávislé na drátech či sítích našeho propojeného světa. Jejich jediným účelem, jejich jediným vysíláním, je recitace. Recitace biblických pasáží. V portugalštině. Ve španělštině. V jazycích, kterým Korubové nerozumí.

A zde leží jádro této podivné, téměř kafkovské záležitosti. Skupiny evangelických misionářů, vedeny neochvějným přesvědčením o své pravdě a povinnosti šířit Slovo, pronikly do tohoto území, které je brazilskou ústavou a agenturou FUNAI přísně chráněno právě kvůli zachování života a autonomie těchto izolovaných národů. Pod rouškou lásky, pod pláštěm záchrany, položili tyto mluvící artefakty jako semínka víry na půdu, jež nikdy neznala kříž.

Co slyší Korubové? Zní jim to jako šumění džungle? Jako hrozivé zaklínadlo? Jako nesrozumitelný hlas duchů? Nebo jen jako další podivný zvuk z toho nepředstavitelného venku, který se neustále tlačí na hranice jejich světa? Misie mají svou dlouhou a spletitou historii, často propletenou s kolonizací a kulturním ničením. Tento čin, technologicky vychytralý v své jednoduchosti, je však něčím novým. Je to evangelizace bez evangelizátora. Kázání bez kazatele. Pokus o konverzi naprosto jednostranný, nevyžádaný, prováděný na dálku strojem. Je to jako házet náboženské letáky přes zeď do zahrady, jejíž obyvatelé ani nevědí, co je to papír.

Ta ironie je hořká a hluboká jako vody Amazonky. Tato zařízení, symbol pokroku a propojení, jsou zde nasazena jako nástroj k proniknutí do jednoho z posledních skutečně od světa izolovaných míst na Zemi. Slova o spáse a lásce, přeložená do koloniálních jazyků, padají na uši, které nikdy neslyšela ani jedno z těchto slov. Jaký druh dobré zprávy je to, která musí být vnucena tajně, proti vůli těch, kterým má sloužit, a proti zákonům, které mají chránit jejich právo na to, být sami sebou?

Nalezení těchto solárních kazatelů není jen kuriozitou z hlubin pralesa. Je to varovné znamení. Znamení neúnavného tlaku, který neznalost a strach z odlišného často převléká do hávu zbožnosti. Je to připomínka, že i dnes, v roce 2025, existují místa, kde se stále bojuje za to nejzákladnější právo: právo na klid, právo na vlastní bohy, vlastní ticho a vlastní způsob, jak naslouchat velkému tajemství života – bez rušivého hlasu nevyžádaného rádia, které recituje příběhy cizí země.