 
Recenze toho nejlepšího z české kinematografie (18) – Cesta do pravěku
15. 9. 2025 / Fabiano Golgo
Když se řekne „český film padesátých let“, většině diváků se vybaví těžkopádné socialistické agitky nebo moralizující dramata, v nichž se hrdinové topí v kolektivní povinnosti. A pak přijde Karel Zeman se svou Cestou do pravěku – a všechna klišé se v jednom okamžiku rozpadnou na prach. Tenhle film je jako zázrak z jiného vesmíru: dobrodružná výprava, vědecká fantazie, dětský sen, a zároveň přísně promyšlená lekce vizuálního kouzelnictví. Zeman nevytváří jen dětský film, on zakládá celý paralelní svět, v němž se česká kinematografie poprvé měří s Hollywoodem – a vyhrává jinými zbraněmi.
 
Základní zápletka je 
zdánlivě prostá. Čtyři chlapci se na lodičce vydají po tajemné řece, 
která je proudem času unáší zpět do prehistorie. Každý úsek toku je 
další epochou: od pleistocénu k prvohorám, od mamutů k trilobitům. Je to
 variace na verneovské cestopisy, ale s dětskou bezprostředností. Žádní 
dospělí, žádná autorita, žádný moralizující hlas shůry – jen zvědavost, 
odvaha a neodolatelná touha vidět na vlastní oči to, co známe jen z 
učebnic.
To, co z Cesty do pravěku dělá zázrak, je vizuální 
imaginace. Zeman spojil hrané scény se stop-motion animací, loutkami a 
trikem zadní projekce způsobem, který dodnes fascinuje svou přesností. 
Žádné laciné pohádkové efekty; dinosauři a mamuti působí, jako by 
opravdu dýchali stejný vzduch jako čtyři malí hrdinové. Zeman se 
inspiroval americkými trikovými průkopníky, ale jeho poetika je jiná: 
místo spektakulární destrukce nabízí něžnou vědeckou fantazii, která 
chce učit i okouzlovat. Každý záběr má pečlivou kompozici – průsvitná 
voda, tiché mlhy, rytmus veslování – a přesto působí lehce, samozřejmě.
A
 přestože film působí jako čistá radost, nese v sobě nečekanou 
filosofickou hloubku. V padesátých letech, kdy vládní propaganda 
vyžadovala optimismus a hrdinské příběhy o budovatelském člověku, Zeman 
vytvořil film, který odmítá jakoukoli ideologii. Je to příběh o poznání,
 o dětském pohledu na svět, v němž se věda a fantazie nevylučují, ale 
navzájem potřebují. Čtyři chlapci nejsou pionýři ani malí vojáci; jsou 
to badatelé, jejichž odvaha je v tiché vytrvalosti a v úctě k přírodě.
Nejdojemnější
 je, že Zemanova vize stárne opačně než naše technologie. Digitální 
efekty dneška se snaží překonat realitu v dokonalosti detailu, ale často
 ztrácejí duši. Zeman naopak pracuje s viditelným trikem, s ručním 
kouzlem, které nás zve k imaginaci. Když se loďka s chlapci noří do mlhy
 a za ní se vynořuje brontosaurus, cítíme nejen úžas, ale i radost z 
toho, že iluze je dílem lidských rukou – a že fantazie může být 
přesvědčivější než fotografie.
Cesta do pravěku je také film o 
cestě zpět k dětství, i pro dospělého diváka. Každá scéna znovu probouzí
 tu prvotní zvědavost, kdy svět nebyl rozdělený na fakta a sny. Zeman 
nás učí, že poznání není jen soubor dat, ale dobrodružství, které nikdy 
nekončí. V tom je film radikálnější, než by se mohlo zdát: v době, kdy 
stát vyžadoval loajalitu k jediné „vědecké pravdě“, Zeman dává vědě tvář
 svobodného hledání.
A tak Cesta do pravěku zůstává nejen 
technickým triumfem českého filmu, ale i trvalou připomínkou, že 
kinematografie může být nejkrásnější tehdy, když se nebojí být dětská. 
Není to jen návrat do dávných geologických epoch, ale i výprava k 
prameni lidské zvědavosti – tam, kde každá otázka otevírá další 
horizont, a kde svět je pořád ještě neprobádaný.
 
 
 
Diskuse