Pomozte nám zachránit Petra Kopce – za to, že celý život zachraňoval druhé!
17. 2. 2026 / Tomáš Koloc
Za svůj 71letý život se nikdy neuchýlil ke kompromisu se zlem. Teď u něj vypukla ničivá degenerativní nemoc – a on nemá na její léčbu.
Začít se o sebe starat sám v patnácti, jako to bylo osudem dáno mně, není vůbec legrace. Bez lidí, které vám milosrdný osud postaví do cesty, to vůbec nejde. Mgr. Petr Kopec (narozen 1954) byl jedním z nich. Léta jsem od něho měl k dispozici přespání (z něhož se jeden čas vyvinulo dlouhodobé bydlení), jídlo, finanční pomoc, radu. Mezi lidi, na které dám a které vnímám jako své učitele, se zařadil svými rovnými postoji jak za minulého režimu (když během studia sociologie pochopil, že po absolutoriu se od něj bude chtít, aby v praxi potvrzoval předem nalinkované teorie, sice dostudoval, ale raději se dobrovolně stal dělníkem), tak i za listopadové revoluce 1989 (kdy distribuoval nezávislé noviny a další materiály, na kteroužto činnost si přibral i kolegu z práce Lubora Maťu – kterého tento obor tak zaujal, že si pak založil známé nakladatelství). Petrův příběh ale akceleroval především v naší, nové době:
Ostravský rodák Petr se svou slezskou sveřepostí byl průkopník-ledoborec pro všechno nové nejen co se týče zdravé výživy a životního stylu, ale i nezávislého myšlení. Dnes by se řeklo, že to byl živoucí startup všeobecně prospěšných projektů, u nichž ovšem nikdy na první místo nestavěl výší profitu, ale smysluplnost (i díky tomu si v životě nenaspořil pro případ nesnáze, jíž se týká tento text). V případě tušeného smyslu projektu ovem Petr dokázal zapnout i skryté trysky a dokázat nemožné: pamatuju si, že v době, kdy nájemné v centru Prahy stouplo pro nás, obyčejné lidi, do kategorie nemožnosti, když to bylo pro věc potřeba, sehnal kancelář v samotném středu města.
Můj přítel Petr. K těm, kteří prošli životními úrazy jemný a pomocný, v boji proti zlořádům nelidskosti neúprosný. Pamatuji si na „válku“, kterou jsme spolu vedli proti české byrokracií v době, kdy Petrovi v nemocnici umírala maminka a náš stát tehdy (jakoby v nácviku na budoucí covid) kvůli epidemii prasečí chřipky zakázal všechny návštěvy v nemocnicích – včetně návštěv objektivně zdravých u svých blízkých, u nichž se bylo lze domnívat, že je uvidí naposled. S velkou radostí, že mohu Petrovi splatit aspoň část jeho služeb jsem tehdy vedl úspěšný mediální boj za odvolání toho nelidského zákazu.
Dnes se šance splatit Petrovi za vše, co kdy dělal pro své okolí a věci obecné, znovu objevila. Ať už pro nás, kteří ho známe, tak pro Vás, kteří ho neznáte. Bohužel ze směru, který by nečekal nikdo z nás, kdo jsme Petra znali jako vzor zdravého životního stylu, u něhož se zdálo, že to (přes jeho ustonané dětství v zaprášené hornické Ostravě) bez vážnější nemoci dotáhne nejmíň do stovky.
Loni na jaře byl Petrovi diagnostikován syndrom CANVAS (Mozková ataxie s neuropatií a syndromem vestibulární areflexie). Vzácné degenerativní onemocnění, které vzniká genetickou mutací u rodičů, ale pozná a projeví se až v dospělosti, někdy ve stáří, celou sadou potíží, z nichž nejvýraznější je rychlé odcházení schopnosti pohybovat se, mluvit a udržet rovnováhu – což vše se za necelý rok od diagnózy plně projevilo. Tehdy ještě poměrně zdravý Petr se dnes pohybuje jen s pomocí chodítka a komunikuje sice bezchybně (intelektuální schopnosti při této nemoci nestrádají ) – ale už jen písemně; přes počítač...
Pro syndrom CANVAS nezná medicína klasickou léčbu a cesty alespoň ke zpomalení postupu degenerace se ubírají metodami, které jsou na okraji středního proudu dnešní vědy. Konkrétně řečeno, podle znalosti dnešní vědy je takové zpomalení možné po aplikaci kmenových buněk. Po delší době rozhlížení se za pomoci odborníků „tým“ nás, kteří jsme se rozhodli Petra dobrovolně podpořit jako jeho nejbližší opory (jeho družka Marie Potyšová, Petrův kolega Martin Toman jako ten, kdo se podjal úkolu léčbu logisticky zajistit, a já jako publicistický popularizátor Petrova příběhu), dostali k informaci, že zeměpisně (i finančně) nejblíže se nachází klinika InnoVita Clinic na předměstí litevského hlavního města Vilniusu, kde jsou na pomoc podobným pacientům připraveni. Paní obvodní neuroložka, seznámená s Petrovým chorobopisem, nám po tomto zjištění dala zelenou s tím, že (jak doslova řekla):
„Ve fázi nemoci, která nastala, se terapií tohoto typu dá dalšímu vývoji jen výrazně pomoci. Jděte do toho!“
A tak do toho jdeme! Kolega Martin, logista, zjistil cenové poměry:
1. Léčba na litevské klinice (tři aplikace kmenových buněk): 18.000 tis EUR = 450.000 Kč
(Bohužel, jak jsme zjistili, žádná česká zdravotní pojišťovna – tedy ani ta Petrova – na tuto léčbu syndromu CANVAS nepřispívá:-(
2. Doprava je samozřejmě proměnná v čase, nicméně průměrná cena zpětných letenek je 4.300 Kč x 2 osoby (pro nepohyblivou osobu je nutný osobní asistent) = 9.000,- Kč
3. Ubytování, doprava po Vilniusu, stravování pacienta a asistenta byly Martinem odhadnuty na 50.000 – 60.000 Kč, kteroužto částkou je ochoten přispět Martin sám.
Potřebujeme tedy 460.000 Kč. Po delší úvaze byl pro příspěvky zvolen přímo účet Petra a Marie číslo:
1301974049/3030
Prosím, pomozte nám dosáhnout na léčbu, která prodlouží život a zlepší jeho kvalitu pro Mgr. Petra Kopce.
Pro muže, který si to za vše, co v životě udělal pro svoje okolí, rozhodně zaslouží …
Diskuse