V roce 1965 pochodoval v Selmě po boku Martina Luthera Kinga Jr., a právě tam, mezi chorály a slzným plynem, pochopil puls historie bijící skrze obyčejné životy. Procházel hnutím za občanská práva jako blesk: od kazatele k organizátorovi, od morálního hlasu k politickému činiteli, vždy tlačícího, vždy vyžadujícího, nikdy spokojeného s tím, že světová mašinerie drtí, zatímco utlačovaní jen sledují a čekají.

Do roku 1971 založil Operation PUSH, později sloučenou s Rainbow Coalition. Nebyly to jen organizace; byly to nástroje jeho posedlosti: ekonomická spravedlnost, politická viditelnost, morální páka. Jackson měl talent přeměnit hněv v akci, zoufalství ve strategii, vztek v výsledky. Vyjednával, křičel, inspiroval – a někdy provokoval, protože skutečná změna nikdy není zdvořilá.

Osmdesátá léta ho postavila na národní scénu, s prezidentskými kampaněmi v letech 1984 a 1988. Nevyhrál, ale změnil pravidla hry. Donutil voliče vidět to, co bylo neviditelné, a nuceně konfrontoval zemi s mocí černé Ameriky. Nenabízel postupné změny, ale morální naléhavost, a tím se stal zrcadlem národa: odrážel jeho svědomí i jeho tvrdohlavé selhání.

Jackson byl také občanem širšího světa. Vyjednával s režimy, prosil o propuštění vězňů, odsuzoval apartheid. Viděl nespravedlnost nejen tam, kde žil, ale všude, a neváhal ji konfrontovat. Někteří ho viděli jako teatrálního, jiní jako spasitele; možná byl obojím. Možná byly spektákl a substance neoddělitelné.

Později jej oslabily Parkinsonova choroba a progresivní supranukleární paralýza, nemoci, které by porazily méně houževnatého ducha. Ale Jacksonův odkaz nebyl v pohyblivosti či fyzické vytrvalosti; byl ve síle jeho života – intenzitě přítomnosti, neochvějné žádosti o důstojnost a odmítnutí, aby utrpení zůstalo neviditelné.

Jeho život nám připomíná, že odvaha není vždy tichá, že spravedlnost nikdy není uklizená a že oblouk historie se ohýbá jen tehdy, když lidé stojí v jeho cestě a tlačí.