Hrstka statečných proti křivdě

28. 4. 2026 / Pavlína Antošová

čas čtení 7 minut
HARPER LEE (28. 4. 1926 – 19. 2. 2016)

Pokud se některý literát proslaví jediným dílem, občas slýcháme: „I kdyby nenapsal(a) nic víc, úplně by to stačilo." Jenže slovesné umění většinou takto přímočaře nefunguje – často ani u těch osobností, pro které to zdánlivě platí. Někdy autor či autorka vydá prvotinu, která zapůsobí jako zjevení a jejíž obrovský dopad už svou další (často sporadickou) tvorbou nepřekoná. K takovým patřila nynější jubilantka, podobně jako k nim patří její o dvě generace mladší kolegyně Kathryn Stockett. Obě vyrůstaly na jihu Spojených států. 


Rodačka z Alabamy Harper Lee si na konci čtyřicátých let našla práci a bydlení v New Yorku. A právě tam jednou dostala vánoční dárek, jenž ji ohromil. Přátelé jí věnovali peněžní podporu na celý následující rok, aby se po tu dobu mohla soustředit pouze na psaní. Jako její mentor možná působil generační souputník Truman Capote. A je jisté, že mladá literární adeptka přepracovala starší rukopis. V konečné podobě vyšel text roku 1960 – pod názvem Jako zabít ptáčka (To Kill a Mockingbird). Okamžitě na sebe strhl pozornost, získal Pulitzerovu cenu, a za dva roky byl podle něho natočen stejnojmenný film, ověnčený třemi Oscary. Děj se odehrává kolem poloviny třicátých let v jižanském maloměstském prostředí. Vyprávěcí čas umožňuje lehce ťuknout na srovnání bývalé Konfederace a hitlerovského Německa, což je o to cennější, že se zde autorka zdržuje vlastních komentářů. Logickou základnou pro odvíjení zápletky se stává vlastní rodina.

Otec – ovdovělý právník Atticus Finch – patří ke stejnému typu postav jako jeho kolega Gavin Stevens v některých prózách Williama Faulknera. Na rozdíl od Stevense ale žije v daleko chudších poměrech, a navíc – s přispěním černošské pomocnice, později také pod dohledem své sestry – vychovává dvě děti. Tyto životní podmínky mu však poskytují svébytnou výsadu: Nemusí prožívat výčitky svědomí ze sporných nároků na majetek. Ve srovnání s jižanskými aristokraty je tedy daleko svobodnější.

Čtenář snadno uhodne, že v mladší z jeho ratolestí – v dceři, přezdívané Scout – autorka zpodobnila sama sebe. Jde o jednu z nejvýraznějších klukovských dívek (anglicky tomboys) v americké literatuře. Vypravování v první osobě přibližuje zejména její rané střetávání s nespravedlností a nebezpečím. Vnímavá školačka si rychle uvědomuje jistou podobnost mezi sousedskými řečmi o občanské válce (tedy o nepřátelství k „Yankeeům") na jedné straně, a vzájemným soupeřením rodilých Jižanů na straně druhé. První – kratší – část románu je sledem epizod, přibližujících ospalou atmosféru i doutnání skrytého napětí. Kromě anekdotických prvků se zde uplatňují i hororové (v duchu takzvané jižanské gotiky). Ta se projevuje v několika příhodách se skrytým příznivcem Finchovy rodiny – záhadným Arthurem „Boo" Radleym – jehož údajně vlastní bratr doma vězní. 

Případ, který provinčním poklidem hluboce otřese – obvinění černošského pomocného dělníka, jenž údajně znásilnil devatenáctiletou bělošku – násobí vinu bílých Jižanů. Žalující strana patří společensky úplně nejníž. Otec se v této početné rodině provinil vůči dceři, kterou nechal dřít bez pomoci a na níž se ve skutečnosti sám dopouštěl fyzického násilí. Další obyvatelé městečka se vůči ní provinili lhostejností a ostrakizací. Dívka, jež obviněného černocha sama sváděla, se provinila šířením nebezpečné lži. V této atmosféře se Atticus Finch ujímá předem ztraceného případu. Netuší, že je v soudní síni sledován i svou malou dcerou, jejím starším bratrem Jemem, a jejich mississippským kamarádem Dilem (postavou modelovanou podle Trumana Capoteho). Jako advokát dokonale vyváží rozum (hlavně v důkazu, svědčícím o nevině obžalovaného) a cit (při vzývání morální povinnosti, a lidskosti vůbec). Když se obhájcova řeč natáčela jako filmová scéna, herecký představitel Gregory Peck ji bez jediného zakolísání, s dokonalou intonací a s přesně zacílenými emocemi, zvládl hned napoprvé.

Ve druhé části knihy se také postupně vysvětluje zvolený název. Zabití drobného opeřeného pěvce (v originále drozda), neškodného a bezbranného, je považováno za vrchol brutality. Vypravěčka a její rodina k takovému činu přirovnávají vraždu obviněného černocha, který je zastřelen na útěku. Viditelný tělesný handicap svědčil o jeho nevině, ale k osvobozujícímu rozsudku nestačil; vzápětí se štvanému člověku toto znevýhodnění stalo osudným. A k zabití ptáčka je přirovnáno i možné vystavení Arthura Radleyho veřejné pozornosti. Přestože tento mlčenlivý soused svým reflexívním činem především dva životy zachraňuje, případný věhlas by neustál. Tím se nepřímo potvrdí domněnka, že uvnitř rodinného domu, naprosto skryt, setrvává z vlastní vůle. (Přibližně ve stejnou dobu jako Harper Lee dokončoval svůj mistrovský román i Ken Kesey. A do psychiatrického ústavu se v jeho vypravování dostaly většinou postavy rovněž příliš křehké na to, aby dennodenně konfrontovaly většinovou společnost).

S odstupem více než půl století čtenářskou veřejnost překvapil jiný román z autorčiny tvůrčí dílny – Postav hlídku (Go Set a Watchman (zveřejněno 2015)) – ve skutečnosti starší rukopis, který byl považován za ztracený. Vydání společně prosadili právnička a nakladatel. Bohužel stále zůstává otevřena debata o tom, nakolik byla Harper Lee ještě schopna vnímat, aby takový zásadní krok stvrdila vlastním souhlasem. Její druhou rozsáhlou prózu, zasazenou tentokrát do padesátých let, prostupuje deziluze. Gramatická osoba vypravěčky se mění z první na třetí, dospělá Scout vystupuje pod vlastním jménem Jean Louise. Když navštíví městečko svého dětství, zjišťuje, že po rodinné tragédii se domov podřídil její tetě, a že bohužel i Atticus víceméně rezignoval na svůj dřívější morální kredit. Jestliže tedy pomyslné světélko z dávno uplynulých let někdo ponese dál, musí to být ona sama.

Z autorčina díla zůstává věčnou hodnotou román, který byl publikován bezesporu na její přání a pod jejím dohledem. V rámci světoznámých prozaických textů, jež ukazují část dětství z pohledu dospělého, patří k nejslavnějším. Na poli jižanských reálií zpracovává poměrně často používané téma, avšak neotřele. U porobené lidské rasy ukazuje vděk za úsilí o spravedlnost – bez ohledu na výsledek. A také vůli vzpamatovat se a jít dál i po násilné smrti nejbližšího člověka. Mezi privilegovanými si všímá obzvlášť pozoruhodného vzoru skromnosti. Spolu s ním pak také dalších rozumných, empatických – a mimochodem pečlivě odlišených – jedinců. Posiluje tak naději, která živila lidskoprávní hnutí ještě v době, kdy text vznikal – že totiž důvod ke studu nad umělou nadřazeností jednou zmizí, protože se síly vyrovnají.

0
Vytisknout
315

Diskuse

Obsah vydání | 28. 4. 2026