Plameňáci versus Trumpův klan: albánské protesty a nesvatá aliance

11. 6. 2026 / Matěj Metelec

Rama tvrdí, že unikátní přírodní lokalitě delty řeky Vjosa se nic nestane, nejde ale jen o plameňáky – demonstrace signalizují hlubší nespokojenost s korupcí, nefungujícím soudnictvím a zdravotnictvím. Připomínají tak srbské protikorupční protesty, které odstartoval pád zastávky v Novém Sadu 1. listopadu 2024, který vedl ke smrti šestnácti lidí. A v širším kontextu samozřejmě s celou řadou podobně laděných protestů v postkomunistickém světě. Ty do nějaké míry sdílely a sdílejí nespokojenost s vládnoucími elitami a možná ne vždy jasně formulovanou, ale o to intenzivněji prožívanou nevoli nad podobou současnosti. 

Tato protestní hnutí byla přitom jedním z určujících pohybů předcházejících současný rozpad postbipolárníhomezinárodního řádu. Barevné revoluce, k nimž patřily Revoluce růží v Gruzii, Tulipánová revoluce v Kyrgyzstánu, a hlavně Oranžová revoluce v Ukrajině, vedly k pádu dlouholetých vládců postsovětských států, v ukrajinském případě šlo navíc o otevřenou snahu změnit zahraničně-politickou orientaci země z Ruska na Západ. Putin (a jeho okolí) pod jejich vlivem dospěli k přesvědčení, že Západ (zejména USA) využívá podporu nevládních organizací, médií a částí občanské společnosti k prosazování změn režimů v postsovětském prostoru, a že není nepravděpodobné, že ten jejich bude další na řadě. Putin reagoval postupným utahováním šroubů: přísnější kontrolou nevládních organizací,větším dohled nad zahraničním financováním, posilovánímstátních médií.

Že ve zmíněných zemích americké zpravodajské služby operovaly je nepochybné, ostatně operovaly tam i ty ruské, a tak je možné s trochou nadsázky mluvit o „férové soutěži“ vlivových agentur. Z ruského hlediska byl problém v tom, že nemalé části populace dotyčných zemí nemohli nabídnout srovnatelně lákavou vizi, jako byla přináležitost k Západu (jakkoli představa, že vstup do západních struktur znamená automaticky západní prosperitu je, jak ostatně sami dobře víme, iluzorní). Z ruské perspektivy je ovšem obava ze západního vlivu do stejné míry ideologická tradice, jako (ne zcela bezdůvodně) geopolitická konstanta. V sovětské éře se jakékoli pokusy vymanit se ze sféry vlivu interpretovali jako důsledek nekalých rejdů západních ideodiverzních centrál, ale předobraz této paranoii lze vidět už v konzervativní „internacionále“ Svaté aliance, která měla zajistit stabilitupostnapoleonské Evropy prostřednictvím principů legitimitu a panovnického absolutismu.

Trumpovo hledání modu vivendi s putinovským režimem lze vnímat jako ohledávání možností pro jakousi aktualizovanou verzi Svaté aliance. Že se Trumpův režim sám zrodil z populistického vytěžení lidové nespokojenost tomu není na překážku, ve skutečnosti jde o poměrně typický příklad zroduautoritářství už od dob římské republiky. Příslušný tribun lidu na populus zpravidla velmi záhy zapomene a jeho režim se stane nástrojem mocenského monopolu a extrakce bohatstvípro jeho vlastní kliku.

V tom je Trump, podobně jako v budování vlastního kultu osobnosti, s ohledem na trvající ústavní demokracii v USA daleko excesivnější než Putin. Albánská investice jeho zetě představují jen jeden z mnoha příkladů, kdy si státy kupují americkou přízeň přes investiční projekty Trumpovy rodiny. Kushner, který hrál klíčovou roli v jednáních o válkách na Ukrajině i v Íránu, je zahraničně-politickým aktivem (přes které ovšem mohou do Albánie proudit i peníze státních investičních fondů zemí, jako jsou Saúdská Arábie nebo Katar), jehož prostřednictvím se soukromé investice Trumpovy rodiny stávají nástrojem zahraničněpolitického vlivu, a naopak zkorumpované politické elity mohou s jeho pomocí upevňovat své domácí postavení. Lze očekávat, že lidová hnutí jako Plameňáková revoluce se budou v této globální konfiguraci setkávat s odporem na západě podobně jako na východě, protože představují překážku v zdárnému rozvíjení nového světového řádu, postavenému na kotériích a klanech.