18. 6. 2026
V posledních letech však USA přestaly tlačit Izrael, aby se vydal na cestu ke skutečnému míru. Místo toho pomohly Izraeli vybojovat si hegemonii nad celým regionem.
Výsledkem je, že nyní, když Washington potřebuje v regionu uzavřít mírovou dohodu a udržet ji, nedokáže zkrotit izraelskou agresi, kterou dlouho podněcoval.
Izraelské předky pronásledovala úzkost z realizace osadnického koloniálního projektu v geografickém prostoru převážně obývaném Araby a ovládaném islámem. V důsledku toho vyvinuli dvě cesty, jak se s touto existenciální úzkostí vypořádat.
První z nich byla doktrína síly a vojenské brutality, kterou nejlépe formuloval Zeev Jabotinsky, zakladatel teroristické organizace Irgun v Palestině, v eseji z roku 1923 s názvem Železná zeď. „Sionistická kolonizace musí buď ustat, nebo pokračovat bez ohledu na domorodé obyvatelstvo. To znamená, že může pokračovat a rozvíjet se pouze pod ochranou síly, která je nezávislá na domorodém obyvatelstvu – za železnou zdí, kterou domorodé obyvatelstvo nemůže prolomit,“ napsal v ruštině.
David Ben-Gurion, první izraelský premiér, byl rovněž zastáncem myšlenky, že Izrael musí změnit Blízký východ silou, aby si zajistil svou bezpečnost.
O několik desetiletí později Benjamin Netanjahu, tehdejší předseda strany Likud, ve své knize z roku 1993 s názvem „Místo mezi národy“ napsal, že Izrael musí změnit Blízký východ způsobem, který vyhovuje jeho bezpečnosti. Tvrdil, že pokud by Izrael nedokázal zachovat drtivou vojenskou převahu, nepřežil by. Jako premiér se této doktríny držel, což v celém regionu zaselo smrt, zkázu a nestabilitu.
Druhá cesta se objevila po válce v říjnu 1973, kdy se Izrael ocitl na pokraji existenční katastrofy. Vznikl tak přístup „existence skrze mír“, v jehož rámci se Izrael snažil politicky a ekonomicky integrovat do regionu.
Zastánci této cesty podporovali řešení ve stylu „země za mír“, v jehož rámci by Izrael vrátil území obsazená v roce 1967 výměnou za uznání a mír.
Tento přístup přinesl okamžité výsledky. V roce 1978 Izrael uzavřel mírovou dohodu s Egyptem, na jejímž základě byl Sinajský poloostrov navrácen Káhiře. V roce 1994 podepsal Izrael mírovou dohodu s Jordánskem, v rámci které opět vrátil část okupovaného území. Součástí tohoto procesu byly také dohody z Osla s Organizací pro osvobození Palestiny.
Izraelská vláda pod vedením premiéra Jicchaka Rabina byla údajně připravena vrátit Sýrii i celé okupované Golanské výšiny výměnou za mírovou dohodu. Rabin však byl na konci roku 1995 zavražděn sionistickými extremisty.
Od té doby se Izrael postupně vrátil k přístupu „železné zdi“, který v současnosti dosáhl své nejterorističtější podoby.
Tento izraelský návrat k agresi nebyl ze strany arabských států doprovázen podobným agresivním postojem. Naopak, arabský svět v roce 2002 předložil Bejrútskou arabskou mírovou iniciativu, která opět zohledňovala existenciální obavy Izraele tím, že nabízela mír výměnou za území, konkrétně Golanské výšiny a palestinská území okupovaná v roce 1967, za účelem založení palestinského státu. Tato iniciativa však v Izraeli nenašla vážnou odezvu.
Návrat Izraele na cestu agrese nebyl pouze výsledkem domácí politiky. Klíčovou roli při podpoře tohoto směřování sehrály Spojené státy. Tím, že Washington odmítl jakkoli omezovat brutální chování izraelské vlády a armády, jednal tak, jako by žádný stát na Blízkém východě neměl legitimní zájmy kromě Izraele.
Během dvou funkčních období amerického prezidenta Donalda Trumpa se podpora USA pro hegemonistické plány Izraele stala ještě zřetelnější. Jeho podpora přesáhla rámec finanční pomoci, diplomatické ochrany, uznání anektovaných okupovaných území a vojenské podpory.
V rozporu s dlouhodobou politikou USA se Trump pokusil pohřbít palestinskou věc prostřednictvím Abrahamových dohod. Tyto dohody mají za cíl vymazat princip „země za mír“. Místo toho současná americká administrativa prosazuje vzorec „mír výměnou za žádné zabíjení, ničení a válku“.
Trump rovněž umožnil Izraeli řádit po celém regionu, přičemž izraelská armáda loni za 72 hodin zaútočila na šest arabských zemí. Šokující je, že mezi nimi byl i Katar, který hostil předsunuté velitelství Centrálního velitelství americké armády.
Snad nejjasnějším příkladem toho, jak daleko Trump zašel ve službě brutální agendě Izraele, je válka, kterou vedl proti Íránu. Z ní měl prospěch výhradně Izrael, a která byla v rozporu se zájmy zahraniční i domácí politiky USA, stejně jako se zájmy jejich arabských spojenců.
Tímto jednáním Trumpova administrativa marginalizovala arabské státy, které mají plné právo utvářet budoucnost svého vlastního regionu – státy, které se dlouho považovaly za strategické partnery USA. Donutila je také nést náklady na přetvoření regionu tak, aby vyhovoval Netanjahuově vizi, nikoli jejich vlastní suverenitě, bezpečnosti či stabilitě.
Tento militarizovaný chaos zabalený do rétoriky o „míru a stabilitě“ nemůže regionu přinést nic dobrého. Odmítnutí Izraele přijmout dohodu o příměří, na které se Trump s Íránem dohodl, je jasným příkladem toho, co se stane, když je agresi poskytnuta bezpodmínečná podpora. Během celého vyjednávacího procesu izraelská vláda opakovaně sabotovala snahy o ukončení nepřátelských akcí na všech frontách svými útoky na Libanon. A bude v tom pokračovat bez ohledu na to, jak silná slova Trump ve svých prohlášeních nebo při telefonátech s Netanjahuem použije.
Trump a jeho nástupci musí pochopit, že k dosažení skutečného míru v regionu je nutné zcela změnit politiku USA vůči Izraeli. Hegemonistická ujednání prezentovaná jako „mírové dohody“ nevyřeší současné konflikty v regionu ani nezabrání těm budoucím. Obyvatelé regionu nepřijmou Izrael v jeho současné expanzivní podobě.
Průzkumy veřejného mínění tento stav jasně odrážejí. V průzkumu Arab Opinion Index 2025 se 87 procent respondentů vyslovilo proti uznání Izraele a normalizaci vztahů. USA vnímá 77 procent respondentů jako hrozbu pro stabilitu regionu.
Čím déle budou USA podporovat tuto hegemonistickou a agresivní podobu Izraele, tím více ztratí podporu regionu a jeho obyvatel. Vzhledem k tomu, že válka s Íránem mění bezpečnostní kalkulace a geopolitické úvahy, může se Washington nakonec ocitnout v situaci, kdy ztratí vliv na region zásadního strategického významu ve stále více multipolárním světě.
Pokud si USA skutečně chtějí udržet své pozice, mají pouze dvě možnosti: buď vyvinout tlak na Izrael, aby se změnil a vrátil se na cestu „existence skrze mír“ – cestu zakořeněnou ve spravedlivém řešení palestinské otázky – nebo ho prostě opustit.
Celý text v angličtině ZDE
Diskuse