Jenže nové doplnění žádosti Dušana Dvořáka adresované prezidentu Petru Pavlovi není zajímavé proto, že by znovu otevíralo věčnou hospodskou otázku, zda je konopí rostlina, lék, rekreační látka, symbol svobody, nebo první schod k civilizační zkáze. Zajímavé je proto, že z nudné laboratorní otázky dělá otázku ústavní. A v právním státě jsou nejnebezpečnější právě ty nudné otázky. Ne ty s transparentem, kytarou a sloganem. Ale ty, které se ptají: kdo měřil, co měřil, jakou metodou, podle jakého předpisu, s jakou nejistotou a kdo za to nese odpovědnost?

Dvořákovo podání je dlouhé, zarputilé, místy barokně rozvětvené, plné spisových značek, dat, ministerstev, soudů, státních zastupitelství, policejních útvarů a právních prostředků. Člověk se v tom může ztratit. A možná právě v tom je jedna z podstat případu. Byrokracie se umí proměnit v mlhu. Když je věc příliš dlouhá, příliš stará a příliš komplikovaná, vznikne tiché pokušení říct: to už se nějak řešilo. Jenže „nějak" není právní kategorie. Zvlášť když někdo tvrdí, že za pěstování a zpracování konopí opakovaně čelil zásahům, odsouzením, výkonu trestu a dosud trvajícím následkům.

V jádru jeho nové žádosti stojí prostá věta: pokud na výsledku měření THC závisela trestní odpovědnost, domovní prohlídky, znalecké posudky, rozsudky, vězení, exekuce, zabavení úrody a ničení konopných léčiv, musí stát umět doložit, podle jakého právně závazného, přezkoumatelného a odborně obhajitelného pravidla THC v konopí měřil. To není hippie metafyzika. To není reggae právo. To je obyčejná forenzní hygiena.

Číslo není kouzlo. Číslo je jen výsledek postupu. A pokud postup není veřejně přezkoumatelný, stává se z čísla fetiš. V moderním státě se pak neuctívá totem, ale laboratorní výstup. Razítko místo šamana. Chromatograf místo orákula. Jenže právní stát nestojí na víře v aparaturu, ale na možnosti zkontrolovat, co aparatura dělala, kdo ji použil, podle jakého protokolu a zda výsledek skutečně znamenal to, co z něj soudy a policie vyvodily.

Dvořák v podání tvrdí, že se po mnoho let nedomáhá pouze osobního odpuštění trestu, ale přezkoumatelné odpovědi na metodiku měření THC a THCA, dekarboxylaci, reprezentativnost vzorku, nejistotu měření, právo Evropské unie, nepoložení předběžných otázek Soudnímu dvoru EU a údajnou nečinnost orgánů při posuzování následků zásahů proti nemocným lidem. To vše může znít jako technická lavina. Ale v trestním právu bývá technická lavina často hranicí mezi svobodou a vězením.

Není nutné z Dvořáka dělat světce. Právní stát nemá fungovat jen pro světce, protože světci obvykle nepotřebují trestní řád. Není nutné přijmout každé jeho tvrzení. Není nutné sdílet jeho styl, jeho zarputilost, jeho obraz světa ani jeho nápad s prezidentskou konopnou standartou, který zní jako něco mezi ústavním symbolem a festivalovým stánkem. To všechno je vedlejší. Podstatné je jiné: stát, který opakovaně trestal, nemůže po letech odpovídat pouze tím, že trestal právoplatně. Právoplatnost není svěcená voda, která navždy dezinfikuje původní důkazní proces.

Zvlášť pikantní je časová souhra s ministrem spravedlnosti Jeronýmem Tejcem. Ten veřejně vyzval lidi, kteří se domnívají, že jejich trestní věc skončila nezákonným rozhodnutím v důsledku vadného znaleckého výstupu, aby posílali ministerstvu podněty. Je to správná výzva. Jenže v Dvořákově případu se právě tímto směrem míří už mnoho let. Jinými slovy: stát dnes otevírá okénko pro lidi, kteří mají pocit, že je poškodil špatný znalecký výstup, a před tím okénkem stojí muž, který tvrdí, že na totéž klepe od roku 2012. Úřední satira někdy nepotřebuje karikaturistu. Stačí podat žádost.

Podle Dvořákova doplnění NCOZ v novější komunikaci zároveň tvrdí svou věcnou nepříslušnost a současně hodnotí vlastní předchozí postup jako správný. To je právní verze člověka, který říká: já u toho nebyl, ale udělal jsem to správně. Městské státní zastupitelství v Praze podle podání rozdělilo věc mezi několik státních zastupitelství, aniž by bylo jasné, kdo ponese odpovědnost za celek. Možná je to procesně obhajitelné. Možná ne. Ale přesně zde vzniká ústavní problém: když se kauza rozkrájí na mnoho kompetenčních plátků, může zmizet otázka, která držela celý případ pohromadě.

A ta otázka je nepříjemně jednoduchá: podle čeho český stát poznával trestně postižitelné konopí?

Někdo může namítnout, že prezident republiky nemá určovat trestní politiku státu. Správně. Nemá nahrazovat Parlament, nemá psát zákon o návykových látkách, nemá stanovovat limit THC, nemá řídit laboratoře ani opravovat rozsudky podle momentální nálady veřejnosti. Jenže milost, abolice a amnestie nejsou normální legislativní nástroje. Jsou mimořádné ústavní korektivy. Jsou pojistkou pro případy, kdy běžné mechanismy práva sice formálně běžely, ale výsledek budí natolik vážné pochybnosti, že stát musí být schopen zastavit se a podívat se zpět.

Tvrdit, že každá skupinově vymezená amnestie je určováním trestní politiky, je příliš pohodlné. Každá amnestie se přece nutně týká nějak vymezené skupiny osob, skutků, trestů nebo řízení. Jinak by nebyla amnestií, ale meteorologickou zprávou. Samozřejmě, že amnestie může být zneužita. V české paměti na to existují dostatečně bolestivé příklady. Ale zneužitelnost nástroje není důkazem, že nástroj nemá legitimní použití. Skalpel může zachránit život nebo zanechat jizvu. Proto se ptáme, kdo ho drží v ruce a proč.

V Dvořákově případě by prezident nemusel začít politickou deklarací o konopí. Nemusel by se měnit v aktivistu, soudce ani ministra. Mohl by začít mnohem prostěji: vyžádat si od příslušných institucí jasnou, věcnou, veřejně srozumitelnou a přezkoumatelnou odpověď. Jak se v dotčených trestních věcech měřilo THC? Jak se posuzovala THCA? Jaký byl reprezentativní vzorek? Jaká byla nejistota měření? Jaká metodika byla závazná, kdy vznikla, kdo ji schválil a zda byla dostupná obhajobě i soudům? Pokud stát odpověď má, ať ji předloží. Pokud ji nemá, problém je mnohem větší než Dušan Dvořák.

Tady se totiž nehraje jen o konopí. Hraje se o to, zda trestní moc státu může být retrospektivně zahalena do věty „soud rozhodl". Soud samozřejmě rozhodl. Ale soudy rozhodují na základě důkazů, znaleckých posudků, laboratorních závěrů a právních předpokladů. Jestliže se jeden z těchto pilířů ukáže jako nepřezkoumatelný, nestačí říci, že dům už jednou zkolaudovali. Možná v něm lidé pořád bydlí. Možná se propadá základ.

Rozumný závěr proto není: zrušme trestní právo pro konopí přes noc. Rozumný závěr zní: stát, který trestal na základě odborného měření, musí být schopen toto měření odborně, právně a procesně vysvětlit. A pokud toho schopen není, musí existovat mimořádná korekce pro ty, kteří nesli následky. Individuální milost, rehabilitace nebo širší amnestijní krok nejsou automatickou odpovědí. Ale nelze je odmítnout kouzelnou formulí, že by prezident „určoval trestní politiku". Prezident by především uznal, že právní stát se nepozná podle tvrdosti trestu, nýbrž podle ochoty znovu otevřít otázku, když se ukáže, že za trestem mohla stát neprůhledná metoda.

Vytisknout