KVIFF 2026: Další, tentokrát opravdu vážný film o studentech
6. 7. 2026 / Jan Čulík
čas čtení
4 minuty
Psal jsem tady včera o slovenském filmu Milovník, ne bojovník, o ironickém portrétu o mladých chlapcích, kteří v podstatě nic moc nedělají. V pondělí jsem zhlédl další film o studentech, estonsko-litevský film Morten režisér Ivana Pavljutskova, ale tenhle film byl opravdu závažný a měl by se dostat do české distribuce, škoda, že pravděpodobně většinu filmů, o kterých zde píšu, naši čtenáři nebudou moci zhlédnout. Ačkoliv - a to bude asi znít jako reklama, ale spíše je to jenom informace: festival má celoroční server Kviff.tv, který funguje i jako internetové kino filmového umění, asi byste tam aspoň některé tyto filmy našli. Je to ovšem placené.
Morten je jméno patnáctiletého hlavního hrdiny tohoto filmu estonského režiséra. Je to rozmyslný, možná až předčasně zralý, nesmírně slušný mladík, který je ve škole terčem posměchu svých spolužáků, hlavně asi proto, že je chudý. Pocházel ze zemědělského statku, který vedli jeho dědečeka a babička. Po jejch úmrtí se všechno rozložilo a s Mortenem tam žije nyní jen jeho strýc opilec a dům a všechno se rozpadá.
Spolužáci se Mortenovi posmívají, že má strýce sanktusáka a vyfotografují ho se strýcem kdesi ve městě, kde se strýc snaží rukou Mortenovi z obličeje odstranit zbytek nějakého zákusku. Darebák vyděrač spolužák vyhrožuje, že tuto fotografii rozšíří po sociálních sítích, pokud Morten nerozbije řediteli školy u jeho auta přední sklo. Morten to nakonec pod tlakem udělá, ale zde je asi hlavní poslání tohoto filmu: Nikdy se nepodvolujte vyděračům. Darebák spolužák Mortena při rozbíjení toho předního skla nafilmuje a ten záběr okamžitě začne používat k jeho dalšímu vydírání.
Film má mystickou dimenzi. Morten se ve smutku a v samotě uchyluje do divoké lesní pustiny k jezeru (je taky posedlý fotografováním jako hrdina britského filmu Rain Catcher a u jezera dělá přírodní snímky) a tam mu zabrání v pokusu o sebevraždu utopením jakási náhle se ta vyskytující dívka. Vedou pak spolu po mnoho dní hluboké až filozofické rozhovory. Až ke konci filmu vyjde najevo, že ta dívka je mrtvá: před časem na stejném místě spáchala sebevraždu utopením.
Film končí víceméně smírně: Morten se řediteli školy přizná, že přední sklo jeho automobilu rozbil on a přinese mu za to peníze. Ředitel je překvapen, protože Mortena zná jako slušňáka a nemyslí si, že by něco takového udělal z vlastní iniciativy. I ostatní pokusy darebáka vyděrače skončí neúspěchem a ke konci filmu to vypadá, že Morten vlastně zřejmě získá - po závěru filmu - i sympatizující spolužačku.
V životě jsem neviděl dobrý rakouský film a níže uvedená pondělní zkušenost mě v odporu k rakouskému filmu ještě více utvrdila. Udělal jsem chybu, že jsem šel na film s názvem Můj kamarád pornohvězda (2026) údajné režisérky Rosy Friedrichové. Tohle měl být jakýsi pokus zkoumat vztah sexuality s antiintimitou, tedy do jaké míry jsou lidé ochotni své sexuální chování pornograficky zveřejňovat. Film začal ukazovat, že prý většina lidí je chce zveřejňovat, jenže překvapení: snad nikdy v životě jsem neviděl nic nudnějšího. Tak nejprve první desítky minut tohoto filmu režisérka pořád dlouze mluvila s různými uchazeči o tom, co by se dalo natáčet ("Už jsi začal psát scénář?" - "Ještě ne, ale už o tom trochu přemýšlím") a další zajímavá věc - záběry nahých žen a mužů, válejících se před kamerou by nemohly být neatraktivnější. Část filmu jsem prospal a asi po polovině jsem odešel. Proč tyhle věci do Karlových Varů vybírají?
251
Diskuse