A ještě později připustil něco mnohem nepříjemnějšího. Že možná jen stárne a své slábnoucí ambice vydává za životní moudrost. 

Ve skutečnosti už dávno přestal věřit slovům, která o sobě používal. Připadala mu jako staré mapy krajin, jejichž řeky mezitím změnily koryta. Čím přesnější byly, tím spolehlivěji odváděly jinam. 

Začínal tušit, že existují jen stopy, které po sobě navzájem zanechávají věci a lidé, aniž by bylo možné rozhodnout, co bylo první. 

Někdy stačilo, aby někdo vyslovil jeho jméno, a cosi se v něm nepatrně zachvělo. Ne radost. Ne pýcha. Spíš sotva znatelné přitakání vlastní existenci. Právě to jej zneklidňovalo. 

Neobviňoval se. Jen přestal věřit představě, že uvnitř člověka sídlí někdo, komu lze říkat jeho skutečné já. Čím déle hledal, tím více připomínalo jeho nitro dům, v němž každé dveře vedly jen k dalším dveřím. Poslední místnost v něm nikdy nebyla. 

Po tichu zjišťoval, že už netouží po pravdě o sobě, ale po takové pravdě, se kterou dokáže žít. Jako by nebyl bytostí, nýbrž nekonečným odkladem vlastního důvodu. 

Každý rozpor v sobě přikrýval novou vrstvou významu, až jednou zapomněl, co skrývá, a začal obdivovat přikrývku jako vlastní tvář. 

Přestal věřit, že jej druzí mohou poznat. Ne proto, že by se jim skrýval, ale proto, že pokaždé v sobě našel další obraz, který na něj už čekal. 

Toužil po uznání stejně silně jako po možnosti se mu vyhnout. Když odmítl pozvání, nebyla to pokora. Nebyla to jen další možnost dát najevo, že je příliš nezávislý na to, aby přišel? Když pozvání přijal, nebyla to nakonec jen stará, dobře vychovaná touha být ještě jednou potvrzen? 

Stával mezi lidmi s pocitem, že přihlíží vlastní nepřítomnosti. Přesto se nechával fotografovat, protože jeho práce vzbuzovala zájem, ačkoli už věděl, že fotografie je zvláštní formou násilí. Nezachycuje člověka. Zachycuje okamžik, kdy svolí k tomu, aby byl zaměněn za svůj obraz. 

Tyto krátké chvíle mu přinášely tiché, sotva postřehnutelné uspokojení. Zachvění, které se dostavilo dříve, než je stačil posoudit, a zmizelo dříve, než je dokázal odmítnout. A právě v těch okamžicích, kdy pociťoval ono krátké zadostiučinění, sebou pohrdal nejvíc. Zjišťoval totiž, že mu zájem druhých není lhostejný. 

V hloubi se tak přesvědčoval, že člověk si nelže, protože nemá přístup k místu, odkud by mohl poznat, zda lže. Přesto se stále více podezíral z věcí, které mu nikdo nikdy nevyčetl. 

Odpovídal na otázky. Neochotně, ale pravidelně. Vyčerpávalo ho vědomí, že část jeho samého se jejich zájmu brání, zatímco jiná, menší a mnohem tišší, jej přijímá s nečekanou ochotou. Aby tento rozpor nemusel přiznat, přejmenoval jej na nezávislost. Nakonec uvěřil, že právě takový je. 

Postupně ale začal chápat, že jeho údajná skromnost možná nikdy nebyla skromností. Byla to jen jiná podoba téže staré lidské potřeby. Jen se za ta léta naučila mluvit kultivovaněji. Přestala chtít obdiv. Začala chtít, aby se o ní věřilo, že o obdiv nestojí. Byla jen ješitností, která měla dost dobrý vkus na to, aby se neuměla projevit okázale. 

Ješitnost je ostatně mimořádně inteligentní vlastnost a stárne mnohem elegantněji než člověk. Když už nemůže být obdivována, spokojí se s pověstí člověka, kterému na obdivu nezáleží. Jednou si říká uznání. Podruhé zájem o práci. Potřetí odpovědnost vůči tomu, co člověk vytvořil. A člověk jí téměř pokaždé uvěří, protože mluví jeho vlastním hlasem. 

Právě tehdy nejspíš znovu uvěřil některému z příběhů, které si jeho vědomí s nekonečnou trpělivostí vyprávělo, aby nemuselo přiznat, že možná není nikým jiným než stopou, doznívající ozvěnou, kterou v něm zanechávají vlastní vzpomínky, cizí pohledy a jazyk, jímž se pokouší dát tvar něčemu, co se každému pojmenování znovu vzdálí. 

Pochopil, že svět nepotřeboval jeho. Potřeboval jen místo, kudy se na sebe mohl na okamžik podívat.