Zpět k ukradenému dětství: po třech letech války se v Gaze opět rozběhly kurzy plavání

25. 7. 2026

„Plavání mi dává šanci uniknout válce a starostem, se kterými žiji,“ řekla třináctiletá Alma Shabat, která v květnu přišla o matku při izraelském útoku.

Po třech týdnech kurzů je jejím oblíbeným stylem plavání volný styl, našla si nové kamarády a už se nebojí vln ani otevřeného moře. „Chodit na pláž je krásný a příjemný zážitek,“ řekla.

Amjed Tantesh, který před více než dvěma desítkami let založil první plaveckou akademii v Gaze, letos v létě zmobilizoval desítky dobrovolníků, aby na plážích ve střední Gaze vybudovali řadu bazénů, přičemž plachty poskytují alespoň částečný stín před prudkým středomořským sluncem.

V Gaze už zbývá jen velmi málo těžké techniky, takže vše dělali ručně – odklízeli tuny suti, plnili pytle s pískem na stavbu stěn a poté vykopávali 

Ráno pořádají bezplatné kurzy pro děti, jejichž rodiče zahynuli při izraelských útocích. Odpoledne jsou bazény otevřené pro všechny a neustále se plní nadšenými dětmi, které si hrají v teplé vodě.

„Je to vzácná příležitost užít si zábavu, odpočinout si a získat zpět část jejich ukradeného dětství,“ řekl Tantesh, který také pracoval jako novinář pro deník Guardian a další média. Jeho neteř Seham Tantesh píše pro deník Guardian reportáže z Gazy. „Bazény přitahují děti z celé pláže jako obrovské magnety.“

Většina palestinských dětí prožila roky extrémního traumatu. Dochází ke ztrátám a zmrzačení blízkých, přičemž jeden z deseti obyvatel z předválečného období byl zabit nebo zraněn při izraelských útocích. Předpokládá se, že další tisíce jsou pohřbeny pod troskami.

Gaza má nejvyšší koncentraci dětí s amputacemi na světě. „Postižení palestinských dětí přestalo být individuálním zdravotním stavem a stalo se nyní určující demografickou realitou,“ uvedla komise OSN ve zprávě o izraelských útocích zaměřených na palestinské děti.

Uměle vyvolaný hladomor způsobený loňskou izraelskou blokádou způsobí u některých dětí celoživotní duševní a tělesné zaostání.

Již tři roky neprobíhá žádná formální školní výuka a téměř všechny školní budovy byly poškozeny nebo zničeny. V Gaze žije téměř 700 000 dětí školního věku a pouze menšina z nich má přístup k provizorním stanovým školám provozovaným humanitárními organizacemi.

Přeživší jsou namačkáni v přeplněných, horkých a hlučných stanových táborech, které zabírají pouhou třetinu území Gazy z předválečné doby, bez dostatečného přístupu k vodě a hygienickým zařízením.

Hodiny plavání představují zoufale potřebný únik z této ponuré reality, a to jak po fyzické, tak po psychické stránce. „Díky tomu, že jsem tady, můžu trénovat, hrát si a dýchat čerstvý vzduch, daleko od stanů,“ řekla desetiletá Maryam al Musri, která ve válce přišla o otce.

Čtrnáctiletá Laila Qahman, která přišla o svého sedmiletého bratra, když byla bombardována mešita poblíž místa, kde si hrál, a která sní o tom, že se stane lékárnicí, řekla, že plavání jí dává šanci odpočinout si, ochladit se a zapomenout na život ve stanu.

„Chodím sem každý druhý den, protože díky tomu mám pocit, že žiju svůj život a užívám si čas, místo abych zůstávala ve stanu, poslouchala zvuky ostřelování a žila ve strachu a smutku,“ řekla.

„Než jsem se naučila plavat, měla jsem z moře trochu strach a neměla jsem odvahu jít do vody. Teď se cítím mnohem sebejistěji a při plavání už nemám strach.“

Dosud se šesti týdnů kurzů zúčastnilo 700 dětí a Tantesh doufá, že během léta naučí plavat další tisíce, pokud se mu podaří získat finanční prostředky na platy učitelů, kteří v současné době všichni pracují zdarma, a na pokrytí dalších základních výdajů.

Radost těchto mladých plavců je pro něj také uzdravující, protože truchlí nad smrtí svého staršího bratra Bahjata, mistra v karate, který loni zahynul při izraelském útoku, když bratři prchali ze svého rodinného domu na základě izraelských evakuačních rozkazů.

„Bahjat byl ten, kdo mě vůbec naučil plavat, a pak mě jako mladého muže inspiroval k tomu, abych usiloval o sportovní dokonalost,“ řekl. „To, že mi zemřel v náručí, bylo to nejhorší, co si lze představit.“

Původní akademie byla inspirována stejnou měrou nadějí i tragédií. Palestina debutovala na olympijských hrách v Atlantě v roce 1996, což dalo sportovcům z Gazy první šanci soutěžit na největší světové scéně a Tanteshovi nové poslání.

„Chtěl jsem být na olympiádě, ale jako profesionální plavec jsem začínal velmi pozdě. Rozhodl jsem se tedy splnit si svůj sen prostřednictvím nové generace,“ řekl.

V jeho bezprostředním okolí každé léto docházelo k úmrtím utopením v moři. Rodiny se hrnuly na pláž, aby si odpočinuly, pohrály si ve vodě a ochladily se, ale málokdo uměl plavat a na místní pláži nebyli žádní plavčíci. Rozhodl se, že kurzy plavání zvýší bezpečnost dětí a že by se v nich mohli vychovávat budoucí plavčíci.

Jeho největší výzvou při zahájení kurzů bylo přesvědčit rodiče, aby své děti přihlásili. „Lidé měli z vody hrůzu, moře pro ně vypadalo jako příšera, protože každoročně pohltilo desítky lidí,“ řekl.

Prvních několik let se děti učily plavat v přístavu v Gaze, kde je před vlnami chránily vlnolamy. Poté vybudoval podél pobřeží řadu bazénů pro výuku, kde se plavat naučilo asi 11 000 lidí.

Největší z nich, postavený z trosek domů vybombardovaných Izraelem v roce 2014, měl rozlohu více než 1 000 čtverečních metrů. Izraelské útoky od roku 2023 zničily všechny bazény, zabily desítky žáků plavání a nejméně šest trenérů a zranily nespočet dalších.

Obnovení kurzů se zdálo téměř nemožné. „Měl jsem k dispozici jen moře, ale to je nebezpečné i v létě. Jsou tam medúzy, vysoké vlny, silné proudy, skály,“ řekl.

Proto přišel s plánem na nové bazény, v zájmu dětí z Gazy a jako poctu svému bratrovi. Vidět, jak děti na krátkou chvíli zapomínají na hrůzy války, když se ponoří do moře, bylo uzdravující i pro něj.

„Vlastně první osobou, které jsem tímto projektem pomohl, jsem byl já sám,“ řekl. „Přineslo mi to obrovský pocit štěstí a uzdravení. Zase žiju.“

Zdroj v angličtině ZDE