Žena zrozená se dvěma srdci
6. 8. 2026 / Jiří David
Kdysi, když ještě řeky nepamatovaly lidská jména a lesy byly starší než všechny cesty, v kraji, kde po každém dešti země voněla hlínou tak silně, až lidé tvrdili, že pod jejím povrchem znovu dýchají jejich mrtví, žila žena, o níž se říkalo, že se narodila se dvěma srdci, v nichž tekly dvě vody.
Žena žila u řeky, kam každý den chodila pro vodu. Nosila dvě nádoby.
Do jedné nabírala vodu z místa, kde byl proud temný a hluboký. Když se do ní podívala, spatřila tvář ženy, která nevěřila ničemu. Ani obloze, ani slovům, ani vlastním vzpomínkám. Věděla, že všechno, co se leskne, jednou zmatní, a všechno, co slibuje nový začátek, jen mění jméno starému konci.
Druhou nádobu plnila o několik kroků dál, tam, kde se voda lámala o kameny a světlo se rozpadalo na drobné záblesky. V ní žila žena, která se dokázala znovu podivit letu ptáka, tichu po dešti i tomu, že řeka každé ráno vypadá jinak.
Žena dlouho nevěděla, které z jejích srdcí ji udržuje při životě.
Celý život nosila obě nádoby domů.
Nikdy je nesmísila.
Byly však i dny, kdy se jen skláněla nad řekou. Její hladina byla tak klidná, že vracela každý oblak s přesností starého zrcadla a každá vzpomínka, kterou si žena přinesla, nepozorovaně proměňovala způsob, jakým se na ni dívala.
Když žena zestárla natolik, že už je neunesla, donesla obě srdce i obě nádoby k řece.
Položila je na mokrý písek. Obě nádoby se převrhly. Voda se spojila v jediný proud a řeka si beze zvuku vzala i obě srdce. Jen hladina se na okamžik zachvěla, jako když se pod ní otočí velká ryba. Nebe bylo nízko a vonělo po dešti, který ještě nezačal.
Žena dlouho čekala, která z tváří se na hladině objeví.
Neobjevila se ani jedna.
Nevrátila se ani jedna.
Na hladině zůstala jen řeka.
Diskuse