Série 7 Up, která se k těmto chlapcům a dívkám vracela každých sedm let a sledovala, jak se z nich nejprve stali plaší a neohrabaní teenageři, poté manželé a manželky, a nakonec rodiče a prarodiče, se stala dokumentem naší doby – ale také něčím větším a mnohem odhalujícím. Tento týden vysílala stanice to, co podle jejích slov bude poslední kapitolou: sedmiletým dětem je nyní 70 let.

Původním cílem pořadu, natočeného pod hlavičkou publoicistického pořadu World in Action, byl sociologický a zjevně politický záměr. Chtěl odhalit zakořeněnou povahu britského třídního systému. A tak sledovala trojici chlapců z předškolní přípravky, jak zpívají verše v latině, a kontrastovala je s drzými dětmi z East Endu, žijícími jen pár mil daleko, ale v úplně jiném světě. Zatímco ta nóbl trojice dokázala už tehdy vyjmenovat konkrétní koleje v Oxbridge, které pro ně jejich rodiče měli v plánu, Paul, vychovaný v dětském domově, se zeptal: „Co znamená slovo univerzita?“

Jak se dalo očekávat, viděli jsme, jak ti, kteří se narodili do bohatství, si ho udržují, zatímco ti, kteří mají méně, mají ještě méně – ačkoli to, co pořadu uniklo, byla obrovská a stále se rozšiřující skupina mezi nimi. Tím, že se soustředil buď na Johna, lovce lišek, na jedné straně, nebo na taxikáře Tonyho na straně druhé, do značné míry pořad opomněl to, co se nakonec ukázalo jako hlavní příběh těchto desetiletí, a to prudký nárůst střední třídy.

Právě počáteční předpoklady pořadu totiž často nejvýrazněji osvětlují, jak moc se společnost změnila. V roce 1964 výzkumníci zahrnuli do studie pouze jedno dítě, které nebylo bílé: Symona. V jedné z pozdějších epizod slyšíme, jak se ho režisér, již zesnulý Michael Apted, ptá na to, že je „nemanželský“, dokud ho Symon jemně neupraví: „Žijeme v jiné době.“ Apted je také pokárán za svůj sexismus: proč, ptá se Jackie, se vždy ptá žen na svatbu, ale mužů ne?

Dostáváme náhledy na politiku těchto let. Lynn byla oddanou knihovnicí v dětském oddělení, dokud postupné vlny rozpočtových škrtů neochromily službu, které věnovala velkou část svého života. Slyšíme Tonyho, jak si stěžuje na to, že imigranti mají snadný přístup k sociálním dávkám, včetně bydlení – jenže ten záznam pochází ze 70. let, což nám připomíná, že současné debaty nejsou vůbec nic nového. Vidíme, že Bruce, který jako sedmiletý toužil stát se misionářem v Africe, aby pomáhal těm nejchudším, je nyní dobrovolníkem u záchranné služby RNLI, člunů, které zachraňují lidi v moři v kanále La Manche. Vzhledem k nedávným útokům na tuto organizaci máme podezření, že stále koná Boží dílo.

Snad nejvíce zarážející je měnící se pohled na duševní nemoci. Když byl v roce 1984 odvysílán dokument 28 Up, velkou část národa šokoval osud Neila, který jako sedmiletý chlapec s rozzářenýma očima snil o tom, že se stane astronautem, a který se nyní ocitl osamělý, bloudící a bez domova. Mluví se tam neurčitě o „nervovém onemocnění“ a Apted se ho ptá: „Zvládneš to?“, jako by stačilo zachovat chladnou hlavu a dát si studenou sprchu. Nyní Neil přímo hovoří o celoživotním boji s depresí a konečně ji pojmenovává.

Mimochodem, není nesprávné hovořit o „velké části národa“. Série 7 Up dospěla v éře pozemního televizního vysílání s omezeným výběrem, kdy divácká obec byla obrovská a významné pořady představovaly kolektivní zážitky. Toto médium mělo váhu a jistou trpělivost, takže projekt trvající šest desetiletí, jako je tento, byl alespoň představitelný. V éře YouTube Shorts a Instagram Reels už se nic podobného neobjeví. (Než však začneme příliš idealizovat staré časy, 70 Up sebekriticky poznamenává, že rodiče dětí nikdy nedali nic, co bychom mohli považovat za souhlas.)

Přesto však kouzlo nespočívá právě v tom – v mapování společenských změn či vývoji televizního vysílání. Pokud původním záměrem bylo prozkoumat třídní rozdíly v moderní Británii, seriál tento rámec velmi brzy překročil a stal se něčím větším – stejně jako ta nejlepší umělecká díla – nadčasovým i univerzálním. Jak říká Peter, který je dnes již v důchodu a dříve učil: „Je to film o tom, jak žít lidský život.“

Vidíme kompromisy, které musí skuteční lidé ve skutečných situacích dělat. Bruce byl kdysi „jediným socialistou ve vesnici“, který z principu učil matematiku na škole v centru Londýna děti, které neměly žádná z těch privilegií, jaká znal on sám jako chlapec. Ve 49 letech jsme ho zastihli v magisterském taláru na soukromé škole, kde čelil obviněním od starých přátel, že se zaprodal. Uvědomujeme si však, že život není politická teorie. Někdy prostě nabere jiný směr. Existují události, na které se nedá připravit, včetně, samozřejmě, loterie zdraví a náhodných zásahů smrtelnosti. Víte, že to přijde, ale stejně vás to zaskočí: dva ze sedmiletých dětí z roku 1964 jsou mrtví.

Ti, kteří zůstali, mají zcela jasno v tom, na čem záleží. Jeden po druhém říkají, že nyní chápou, jak zásadní je rodina. Andrew, sedmdesátiletý právník v důchodu, si povzdechne jako za starých časů, když uvažuje, zda neměl raději vynechat ty přesčasy v kanceláři, které se mu tehdy zdály tak důležité, a místo toho jít na školní představení nebo sportovní den svých dětí. Apted tuto dimenzi rovněž přehlédl; často se svých protagonistů ptal na jejich kariérní zklamání nebo na zdánlivou skromnost jejich úspěchů, aniž by si uvědomil to, co nakonec uznal jako „sílu“ rodin, které si vybudovali.

To nám snad ani nemusí být zdůrazněno, protože to vidíme na vlastní oči. Znovu a znovu vidíme, jak tyto lidi formovala – ano, sociální třída, ale také rodinné poměry, do nichž se narodili, a zejména to, co jim chybělo. Tolik z nich se věnovalo tomu, aby se vyvarovali chyb svých rodičů a zajistili svým vlastním dětem stabilitu, která jim samotným chyběla.

Snad nejvýraznějším příkladem je Symon. V sedmi letech se ocitl v péči státu; nyní, ve věku 70 let, ho stále trápí, že nikdy nepoznal svého otce. Ve filmu z roku 1964 děti navštívily dobrodružné hřiště: Symon a Paul, oba vychovaní ve stejném dětském domově, se okamžitě pustili do přesouvání prken a cihel. Snažili se postavit dům. V nejnovějším filmu se dozvídáme, že Symon a jeho žena se stali pěstounskými rodiči, a to ne jen jednou či dvakrát, ale v průběhu desetiletí pro neuvěřitelných 130 dětí. Jak Symon řekl o svých vlastních dětech, když mu bylo 28: „Mají všechno. Mají otce.“ Hnacím motorem každého z filmů bylo staré jezuitské rčení: „Dej mi dítě do sedmi let a já ti dám muže.“ Ukazuje se, že v tom je velká pravda, pravda mnohem hlubší než politický argument, který se tvůrci filmu původně snažili dokázat.

Jak říká Nick, chlapec, který snil o průzkumu Měsíce a stal se jaderným fyzikem, dojímá nás, když sledujeme časosběrné záběry jediné květiny a pozorujeme, jak „rozkvétá a pak vadne“. Jak úchvatné je tedy sledovat celý průběh lidského života, a to hned několika lidí najednou – to tiché, obyčejné tajemství, které v sobě skrývá. Jak úchvatné a jak krásné.

Zdroj v angličtině ZDE

Film 70 UP i ty přechozí jsou k dispozici na serveru britské komerční televize ITVX, ZDE, ale netušíme, zda to hraje i mimo Británii. Pokud ne, použijte VPN.