Česká společnost musela projít radikální modernizací kopírující západní vyspělé země dávno před rokem 1918

28. 10. 2026 / Boris Cvek

Nicméně zdá se mi zejména dnes vhodné zdůraznit, že už za Rakouska byly položeny základy prosperity, a to modernizací společnosti po západním vzoru. Má-li někdo v roce 2026 za to, že radikální změna technologií, života, myšlení, vzdělání je něco zvláštního, nezvyklého, že naši předkové žili v nějakém stabilním světě, tak by se měl podívat do 19. století. Nejen můj otec a jeho otec, ale otec mého dědy a otec otce mého dědy museli zažívat konec světa svých předků. Jen my chceme pořád zůstat trčet tam, kde nás čeká záhuba a rozklad. Pojďme se podívat, co se stalo s českou společností cca v letech 1800-1850 do Velkých dějin zemí Koruny české, svazek XIb.

Hned na začátku bych vytáhl jméno Vojtěch (Adalbert) Lanna. Považoval se za Rakušana, ani Čecha, ani Němce, a pocházel z obyčejných poměrů. Jeho význam – v knize je mu věnováno několik stran – je v tom, co dokázal na poli hospodářství. Neuvěřitelné, jeden člověk! Ale než se k dostanu k podrobnostem, shrnu to takto: vycházel ze západního pokroku a aplikoval ho u nás. Postupujme v knize ale krok po kroku. Zavádění válcových tiskacích strojů (potiskování bavlněných tkanin) mělo za následek vypuknutí největších dělnických bouří před rokem 1848 a „ohlásilo nástup průmyslové velkovýroby“. První porcelánku v Čechách založil v Horním Slavkově v roce 1792 Johann Georg Paulus. Cílem všech těchto podniků bylo „napodobit vzory a kvalitu míšeňského a vídeňského porcelánu“. A prý se jim to dlouho nedařilo. Pokud jde o sklárny, napoleonské války přinesly krizi, která je donutila opustit barokní výrobu luxusního skla a vyrábět sklo běžné.

Významné místo v průmyslu měla také dřevouhelná výroba železa, typicky na šlechtických velkostatcích. První vysoká pec, tedy výroba založená na koksu, se objevila v roce 1836 ve Vítkovicích. Postavili ji skotští a angličtí odborníci a spolu s ní i pudlovnu a válcovnu, kde byla v roce 1837 zahájena výroba kolejnic. Původně šlo o majetek olomouckého arcibiskupa, od roku 1841 vídeňských Rothschildů. Koncem 30. let byly modernizovány železárny ve Staré Huti u Berouna podle anglického vzoru. Práce provedl anglický inženýr a majitel strojírenského závodu v Karlíně Edward Thomas.

Asi do roku 1830 v českých zemích jednoznačně jako pohon pro stroje převládala vodní síla. „Nebývalé rozšíření mobilních i stacionárních parních strojů přinesla od 40. let železnice a s ní úzce propojená těžba kamenného či hnědého uhlí.“ Parní stroj pomohl ke stěhování průmyslových podniků do měst. Většina strojírenských podniků byla založena anglickými a německými odborníky, kteří se v českých zemích usadili. Angličané také založili první český paroplavební podnik. Společná firma Angličana a Němce Breitfeld & Evans začala s výrobou hydraulických lisů pro cukrovary. V roce 1842 vzniká v Plzni pivovar, který jako první na světě vynalezl „plzeňský“ typ piva (světlý, spodně kvašený ležák), dnes po celé zeměkouli nejrozšířenější typ piva vůbec. Ve 30. letech se v důsledku poklesu cen obilí a daňových změn a celní ochrany proti třtinovému cukru stává řepné cukrovarnictví nejvíce se rozvíjejícím odvětvím potravinářského průmyslu. V roce 1841 bylo v Čechách 36 cukrovarů a o dvacet let dvakrát více. Na počátku 40. let byl v Dačicích švýcarským ředitelem místního cukrovaru vynalezen kostkový cukr.

Zatímco většina příslušníků majetnějších vrstev z řad měšťanů ukládala peníze do velkostatků a snažila se obecně napodobit šlechtu, Lanna byl jednou z výjimek. Lanna se narodil v loděnici ve Čtyřech dvorech v dubnu 1805. Stavovské polytechnické učení musel opustit kvůli sporu s profesorem. Vyučil se kormidelníkem a stavitelem lodí a začal podnikat v oblasti dopravy zboží na Vltavě. Postupně koupil loděnice, získal zakázku na splavnění Vltavy atd. Aby přesvědčil úředníky o důležitosti splavňovacích prací, pořádal pro ně, včetně nejvyššího purkrabí Chotka, inspekční cesty. Jeho nabídky byly prý vždy nejlevnější a výsledky měly nejvyšší kvalitu. Jakmile byla otevřená koněspřežná železnice mezi Budějovicemi a Lincem, Lanna se stal akcionářem. Na trase si propachtoval hostince. Pustil se do budování pražského mostu mezi Novými alejemi (Národní třída) a Újezdem. Stavěl budovu nádraží Severní dráhy v Hybernské ulici, podílel se na protažení dráhy až k saské hranici plus výstavbě pražského mostu. V roce 1843 obrací svou pozornost k hutnictví železa. Splavňoval Lužici a Nežárku, získal těžební právo na Kladně, kde zřídil první tři důlní šachty. V roce 1851 odjel na studijní cestu do Anglie, aby se inspiroval uhelnými a hutními podniky v okolí Manchesteru. V roce 1858 založil spolu s budějovickým starostou záložnu, čtvrtou v Čechách. V roce 1853 zakládá s knížetem Fürstenbergem akciovou společnost Buštěhradské dráhy. Vojtěšská huť (pojmenovaná po něm) na Kladně zahájila provoz v lednu 1855. Od roku 1865 žil Lanna kvůli kontaktům ve Vídni, umírá v lednu 1866 a pochován je v Budějovicích.

Zásadní význam hrálo budování cest a hlavně železnice. Do konce 18. století bylo v Čechách vybudováno 500 km říšských silnic. V polovině 19. století to bylo 3 800 km. Méně kvalitních cest bylo v Čechách v polovině 19. století přes 12 tisíc km. V roce 1823 vyjely na trať Vídeň-Brno a Vídeň-Praha první poštovní rychlíky (tažené koňmi, tzv. koňky, koňské dráhy). Cesta z Vídně do Prahy trvala 38 hodin se zastávkami na oběd a večeři. Rychlíková pošta poprvé v dějinách Rakouska upřednostnila osobní před listovou dopravou a zavedla přesný jízdní řád. Postilion nosil na krku úředně ocejchované hodiny. Nevídaně vysoká byla i rychlost: dvanáct kilometrů v hodině. V roce 1822 vzniká v důsledku mezinárodní dohody labských států (včetně Dánska) a iniciativě pražských a děčínských obchodníků Pražská plavební společnost. Mezi lety 1857 a 1872 se na Labi objevují řetězové parníky a remorkérová přeprava narostla šestinásobně.

Parní železnici na základě inspirace v Anglii zavádějí v Rakousku Rothschildové. Šlo o kapitálově mimořádně nákladný podnik, který se mnohonásobně prodražoval. Pomalost soukromého byznysu v této věci vedla stát k převzetí iniciativy, která trvala cca do roku 1850. Za tu dobu stát postavil 1 800 km tratí „prvořadé strategické a hospodářské důležitosti.“ V souvislosti s budováním železnic byla v letech 1846-1847 instalovaná vůbec první telegrafní linka v habsburské monarchii: z Vídně do Brna. Státní telegraf sloužil původně jen správním a politickým úřadům a železnici. Od roku 1850 byl zpřístupněn za vysoký poplatek veřejnosti. Stavba železnic působila jako důležitý multiplikátor ekonomického růstu a úplně proměnila vnímání světa, hlavně času a vzdáleností. V knize je fascinující pojednání o standardizaci času, ze kterého budu citovat níže. Železnice samozřejmě jakožto rychlá, masová, spolehlivá doprava zrychlila obrat kapitálu, vedla k růstu měst, migraci pracovní síly, měnila časoprostorové představy každého jednotlivce.

„Většina strojírenských podniků byla v Čechách i na Moravě založena anglickými a německými odborníky, kteří se zde usadili. Například Edward Thomas zavedl v roce 1823 v přádelně bavlny Josefa Kittela v Markvarticích parní stroj, ústřední topení a plynové osvětlení. V roce 1829 založil vlastní strojírnu v Jablonci a společně a anglickým mechanikem Thomasem Bracegirdlem i továrnu v blízkém Starém Harcově. Po několika letech si každý vybudoval novou strojírnu – Thomas přestěhoval svůj podnik do Libně u Prahy a Bracegirdle nejdříve do Jablonce nad Nisou a později do Brna. Thomas vyráběl parní stroje, Bracegirdle stroje spřádací a tkalcovské. Thomasův závod se sloučil v 50. letech s podnikem Angličana Josepha Rustona, který ještě předtím společně s Johnem Andrewsem založil první český paroplavební podnik a postavil paroloď Bohemia, jež byla v květnu 1841 spuštěna v Karlíně u Invalidovny úspěšně na vodu. Tento podnik, který sídlil v Libni na Švábkách, nesl hrdý název První akciová strojírna v Praze, dříve Ruston (Prager Maschinenbau-Aktiengesellschaft, ehemals Ruston). Bracegirdleův závod v Brně se pak spojil s Luzovou strojírnou, čímž byl položen základ k pozdější První brněnské strojírně. David Evans, původem z Nottinghamu, pracoval nejdříve jako mechanik v Breitfeldově strojírenské dílně v Praze. Carl Friedrich Breitfeld přišel do Prahy ze Saska, později se se svým zaměstnancem spojil a pod novou firemní značkou Breitfeld a Evans se nová strojírna specializovala na výrobu hydraulických lisů pro cukrovary.“ Str. 44

„Revoluční rok 1848 prožíval aktivně (BC: řeč je o Lannovi) jako velitel českobudějovické národní gardy, i když tušil, že revoluční nadšení nevytváří nejpříznivější půdu pro jeho obchodní a podnikatelskou činnost. Dne 18. března 1850 byly v Rakousku zřízeny obchodní a živnostenské komory jako zájmové organizace podnikatelů. Vojtěch Lanna se stal prezidentem českobudějovické komory. Právě na naléhání jihočeských podnikatelů byla v Čechách postupně zrušena veškerá vodní cla, která bránila provozování čilejšího obchodu. Po objevení ložisek železné rudy v blízkosti Nučic u Prahy se Lanna rozhodl, že na Kladně založí velký hutní závod. V roce 1851 odjel na delší pracovní a studijní cestu do Anglie, kde kromě londýnské světové výstavy navštívil zejména hutní a uhelné podniky v okolí Manchesteru. Po návratu uspořádal v roce 1852 průmyslovou výstavu v Českých Budějovicích, finančně podporoval zdejší obchodní školu a založil vzorovou trdlici na draní lnu i sušárnu lnu. Rozšířil provoz vlastní pily, která zpracovávala zhruba 12 000 klád ročně. Vyráběl dřevo pro stavbu lodí, ale především tehdy módní parkety, které byly zasílány do Vídně a Salcburku či na hlubocký zámek, jenž byl v této době důkladně přestavován. Lannova loděnice ve Čtyřech Dvorech vyráběla podle hlášení českobudějovické obchodní a živnostenské komory 350 člunů ročně, z nichž tři stovky odjížděly s nákladem do Německa, kde byly i s nákladem prodány.“ Str. 52

„V roce 1804 patentoval Angličan Richard Trevithick první parostroj, který se pohyboval po kolejích. Jeho tram waggon vykonal tehdy krátkou jízdu s deseti tunami zboží a sedmdesáti cestujícími. Trevithickova lokomotiva byla velmi nedokonalá – trať dlouhou 14,5 km urazila za čtyři hodiny. Nejúspěšnějším konstruktérem lokomotiv se nakonec stal rovněž Angličan, strojník a posléze podnikatel George Stephenson, jenž stavěl nejdříve lokomotivy pro důlní dráhy. V letech 1819-1822 vedl stavbu první veřejné parostrojní železnice na světě se Stocktownu do Darlingtonu. První železnice ve Francii byla vybudována v letech 1828-1832 mezi městy Saint-Étienne a Lyon. V rychlém sledu pak následovala výstavba parostrojních železnic v Belgii (1835-1836 z Bruselu do Antverp), v Německém spolku (1835 z Norimberka do Fürthu) a v Rusku (1836-1837 z Petrohradu do Carského sela). V habsburské monarchii upoutal v roce 1829 pozornost bankovního domu vídeňských Rothschildů projekt profesora vídeňské polytechniky Franze Riepla, který navrhoval vybudovat parostrojní železnici k ostravským uhelným a haličským solným dolům. Na náklady Rothschildů byl Franz Riepl společně s Heinrichem Sichrovskym, zástupcem obchodního domu Biedermann, vyslán na studijní cestu do Anglie, aby se podrobně seznámil s tamními parostrojními železnicemi, zvláště pak s první velkou veřejnou železnicí světa z Manchesteru do Liverpoolu. Po návratu z Anglie vypracovali Riepl a Sichrovsky promemoria, kde podle svých ekonomických propočtů jednoznačně doporučili výstavbu parostrojní linky z Vídně do Haliče.“ Str. 63

„V Anglii probíhalo sjednocování času na jednotlivých drahách po celá 40. léta – ovšem zcela nezávisle na sobě. Teprve 1. října 1848 se železniční společnosti dohodly, že jako standardní železniční čas bude na všech linkách uplatněn čas greenwichský. Tento čas byl nejdříve za pomocí ocejchovaných hodin rozvážen vlaky, posléze šířen prostřednictvím elektromagnetického telegrafu a po přelomu století byl (již bez jakéhokoli zpoždění) předáván bezdrátovou telegrafií. V habsburské monarchii byl až do roku 1872 užíván jako standardní norma čas pražské observatoře… Parostrojní železnice, jež zahájila pravidelný provoz 7. července 1839 na lince mezi Vídní a Brnem, používala ovšem vídeňský čas, který se odchyloval dvě minuty od pražského. V důsledku zavedení nákladní dopravy a posléze i nočních jízd však začalo na Severní dráze císaře Ferdinanda z Vídně do Brna od jara 1840 jezdit větší množství vlaků, a to na jednokolejné trati, což začalo komplikovat dosavadní jednoduchý, pouze denní provoz. Bylo třeba vypracovat přesné zásady pro řízení vlakového provozu, zvláště při křižování, což si vynutilo udávat odjezdy a příjezdy vlaků ze stanic v minutách. (…) Od 1. srpna 1872 byl za základ všech železničních časů v monarchii určen vídeňský meridián. Poledne bylo telegraficky signalizováno z univerzitní observatoře na všechna vídeňská nádraží a odtud opět telegraficky šířeno dále po železnici. Pořád však platilo, že v každé zemi byla zavedena jiná norma výchozího železničního času, který ovšem nemusel být shodný s místním lokálním časem. (…) Pikantní situace panovala například u Bodamského jezera, kde se potkávalo pět místních, respektive státních časů. Když hodiny v rakouském Bregenzu ukazovaly poledne, bylo v Romanshornu na švýcarském břehu jezera 11:32 hodin. Ve stejnou dobu v bavorském Lindau 11:49, ve württemberském Friedrichshafenu 11:39 a v bádenské Kostnici 11:36 hodin. V roce 1891 přešly všechny železnice operující v rámci Spolku německých železničních správ na středoevropský čas (greenwichský čas plus jedna hodina). Zavést jednotný (celostátní) čas, tedy sjednotit železniční zónový čas s časem měšťanským či občanským, bylo politickým rozhodnutím, k němuž došlo o dva roky později.“ Str. 68-70

Milan Hlavačka a kolektiv: Velké dějiny zemí Koruny české XI.b, 1792-1860, Paseka 2013.

 

 

Výživa a konzum obyvatelstva. Zavedení železnice a obecně rychlé dopravy na velké vzdálenosti bylo hlavním faktorem, který umožnil vymizení hladomorů. Pokud byla někde neúroda, bylo možné rychle dovézt potraviny odjinud. Hlad byl spojován nyní s tím, že nejsou peníze, ne s tím, že nejsou potraviny. Celkově došlo na přelomu 18. a 19. století a pak ve století 19. k přechodu od ovesné kaše ke chlebu a pečivu, dále prosazení brambor a zvýšila se konzumace masa. Více se spotřebovávala pšenice a žito místo ovsa a ječmene. Zvýšená konzumace brambor byla zaznamenaná poprvé na počátku 70. let 18. století v souvislosti s hladomory. Do té doby se brambory vykrmoval jen dobytek. Ve velkých městech, třeba Vídeň, se kolem roku 1800 staly brambory běžnou nedělní pochoutkou. Nejvyšší spotřeba brambor byla ovšem zaznamenána mezi chalupníky, domkaři, nádeníky. To jsou ty paradoxy: tam to jedí chudí, a tam naopak nedělní pochoutka.

Pokud jde o maso, máme protikladná dobová svědectví: absence vs. obžerství. Nejvíce se jedlo hovězí a vepřové, naopak pečené kuře byla v době biedermeieru pochoutka vyšších vrstev. Lesní zvěř a ryby byly „vyložený luxus“. Jídelníček mohl vypadat tak, jak zpívá dobová písnička: v pondělí polívka, v úterý hrách a čočka, ve středu kyselé zelí, ve čtvrtek hrách a kroupy, v pátek vdolky, v sobotu brambory nebo chleba s jitrnicí, v neděli maso. Velký prostor je věnovaný konzumaci mléka. Díky rychlé dopravě se dostávalo i do měst, v nichž do té doby byly konzumovány spíše sýry, máslo, podmáslí. Výroba a distribuce mléka a mléčných výrobků byla rychle komercionalizovaná a neznala sociální bariéry. V lidovém jídelníčku role mléka vzrostla s oblibou ranní kávy a s vařením polévek. Do konce 18. století byla ovšem nejdůležitějším nápojem venkovského obyvatelstva pramenitá, obyčejná voda. Teprve na přelomu století můžeme i v rolnických rodinách vidět domácí pití alkoholu. Ve městech byla dostupnost čisté vody problém, proto se pily mošty, pivo, víno. Pivo se stalo v 19. století 4x levnější než víno. Navíc v krčmách se víno běžně pančovalo a dávaly se do něj olovnaté deriváty proti octovatění, takže i dobové cestovní příručky varovaly, že jde o jedovatý nápoj. Tvrdý alkohol se původně vyráběl zejména podomácku, ale postupně díky novým technologiím došlo v některých průmyslových oblastech k takovému rozšíření kořalky, že se mluví o „kořalečném moru“. Pokud jde o kávu, její pití bylo známo od tureckých válek, v první polovině 19. století se káva s mlékem a horká čokoláda staly obligátním nápojem měšťanských vrstev.

Masová konzumace cukru byla následkem jeho průmyslové výroby, do té doby byl cukr luxus. Zhruba od 30. let 19. století se české země staly cukrářskou velmocí: cukr se přestal pašovat dovnitř a naopak byl exportován ven. „Vyšší spotřebu cukru tak můžeme vedle zavedení brambor považovat za nejvyšší inovaci v lidovém jídelníčku v předbřeznové době.“ Tabák se také prosadil, bylo možno ho de facto pěstovat na zahradě, ale státní monopol to zakazoval. Celkově lze uzavřít tím, že jídelníček na venkově byl jednotvárný, chudý, vycházel z vlastních výpěstků. Také městské obyvatelstvo bylo až do přelomu století hlavně samozásobitelské. Do 30. let 19. století nevidíme ani ve městech žádný masový trh s potravinami. Na druhou stranu liberalizace podomního obchodu umožňovala rychlejší expedici zboží včetně ošacení, takže místo šatstva jako výrazu společenského stavu se dostává do hry móda.

Pokud jde o demografii, začíná to takto: „Až do počátku 19. století byl zdravotní stav většiny obyvatelstva našich zemí z dnešního hlediska poměrně katastrofální. Špatné hygienické podmínky a jednostrannou, nedostatečnou stravu ještě násobily účinky těžké fyzické práce.“ Dětská úmrtnost i díky vakcinaci klesala, novorozenecká naopak v 19. století rostla. Probíhá divoká urbanizace a růst obyvatel v průmyslových oblastech. Praha jako druhé nejvýznamnější středisko strojírenství a řemeslné výroby v monarchii je výmluvným příkladem: cca 1790 měla asi 74 tisíc obyvatel, v roce 1857 bez předměstí přes 142 tisíc. S předměstími ještě o 25 tisíc více. Jen málo měst v polovině 19. století mělo více než 10 tisíc obyvatel.

Pokud jde o epidemie, odezněl mor, ale objevily se neštovice, asijská cholera, tuberkulóza… a na konci 19. století nabývá na významu i rakovina. Složení populace po stránce sociální: asi 1 procento privilegované stavy, sedláci asi 17 %, měšťané asi 20 %. Nejvíce obyvatel tvořili bezzemci, domkaři, dělníci a nádeníci. Společnost byla do roku 1848 stále strukturovaná spíše stavovsky než občansky. Sociální nespokojenost tlumil císařský majestát, policejní dohled, vrchnosti, kostely, výchova v rodině atd. Pokud jde o aristokracii, je to trochu jako Wickhamův raný středověk. Stále se pozemkový majetek dělil na dominikál a rustikál, stále byla patrimoniální správa. Šlechta se stále dělila na starou aristokracii a ve velkém udělované nobilitace úředníkům, měšťanům, vojákům atd. Stále se dělila na předbělohorskou a pobělohorskou. Celkem bylo v Čechách ve 40. letech 19. století 4,473 milionu hektarů produktivní půdy, z toho 2,618 milionu rustikálu a 1,855 milionu dominikálu. V českých zemích měl dominikál velkou koncentrovanost a zajišťoval šlechtickému velkostatku dominanci na trhu s potravinami.

Většina šlechtických velkostatků se změnila do roku 1848 v polokapitalisticky řízené hospodářské jednotky, kde docházelo k modernizaci výroby a ústupu od feudálních dávek. Poměrně hodně prostoru je v knize věnováno tzv. Sibyliným knihám, v nichž dobový „tvrdý publicista“ ukazuje, že šlechta je „časovou anomálií“. Tak jako tak aristokratické elity jen trpně očekávaly budoucnost. Pokořitelem aristokracie se stal úředník.

Většina obyvatel venkova žila až do roku 1848 v postavení poddaných. Ekonomické vztahy byly v zásadě podobné těm z raného středověku: nájem půdy, právně precizně: rolník jako „užitkový vlastník“. Tedy pokud je řeč o rustikálu. Do kategorie rolníků patřilo v Čechách k roku 1837 asi 2,3 milionu osob, tj. asi 57 % populace. Průměrná vesnice v Čechách měla 200-250 obyvatel, největší autoritou a prostředníkem vrchnosti byl rychtář, většinou šlo o sedláka, který nerobotoval. Sedláci tvořili v roce 1793 asi 15 % a v roce 1846 už jen 10 % obyvatel vesnic. Většinou měli pozemek do 20 ha, výstavný, tj. zděný, statek s výminkem, několik koňských potahů a čeledíny. Sedláci byli označováni v dobové terminologii za celoláníky a menší sedláci (10-15 ha) za pololáníky. Mezi nižší venkovské vrstvy patřili chalupníci se 2-5 ha půdy, zahradníci (domkaři) a různé typy bezzemků: podruzi, čeleď, chasa, chudina. Samo pozemkové vlastnictví neukazovalo ovšem na skutečné bohatství, protože hodně záleželo na bonitě půdy a způsobu hospodaření: 2 ha vinic vynášely více než desetinásobek půdy v horách. Domkaři se během jednoho století stali nejsilnější sociální vrstvou na venkově. Sedláci a rolníci byli, aspoň viděnou očima vzdělaných současníků, tedy typicky farářů, konzervativní a omezení, odmítali zvnějšku přišlé novoty včetně pravidelného hnojení půdy.

Nebudu se už rozepisovat o dalších tématech (zcela jsem taky vynechal popis patrimoniální správy): berně, konskripce (v roce 1802 byla doživotní vojenská služba zkrácena na 10-14 let… samozřejmě pokud se někdo po takové době vrátil na vesnici, byl to často velký problém), robota. K robotě dám citaci, je to ta poslední.

„„Tvrdý“ alkohol se vyráběl především podomácku. Pálí pálený – tak zněl obligátní zápis v soupisech poddaných a jejich majetku u vesničanů, kteří ovládali jednoduchou destilaci. V první polovině 19. století prošla výroba kořalky procesem industrializace a technologické inovace. Kvasná chemie měla na pražské polytechnice dobrý zvuk a naučit se jejím základům s následným uplatněním na místním trhu zvládl (kromě Židů, kteří profesionálně a legálně pálili a prodávali ve svých hospodách kořalku) každý průměrně inteligentní venkovan. Zvýšená obliba pití hlavně jablečných moštů zase naopak povýšila pomologii na vědu, která našla velmi praktické uplatnění. Výroba kořalky nabyla v českých zemích na koncentrované „fabriční“ podobě v průběhu 30. až 50. let 19. století. Trh opanovala velkovýroba, která se nacházela ponejvíce v rukou šlechty a židovských podnikatelů. (…) Kromě obilí uměla zpracovat daleko levnější plodiny a suroviny, například brambory, melasu, vyluhované řepné řízky a podobně. Spotřeba tvrdého alkoholu stoupla do té míry, že v některých průmyslových oblastech vypukl doslova kořaleční mor, čímž docházelo k ještě větší demoralizaci vykořeněných a neusazených vrstev společnosti. Konzumace vína měla víceméně lokální význam. Skladování, ale hlavně přeprava vína do jiných oblastí, zvláště do lázeňských měst a šlechtických sídel, byla nákladná a zdlouhavá a dopravní výdaje cenu tohoto nápoje významně zvyšovaly. Uherská vína navíc procházela vnitřní celní hranicí a tokajské víno, pocházející z oblasti kolem soutoku Bodrogu a Tisy, se stalo symbolem luxusu.“ Str. 74

„Za dvacet let od hladomoru z let 1771-1772 vzrostl počet obyvatel v Čechách o 27 % (ze 2 314 795 v roce 1772 na 2 939 053 v roce 1793) a po dočasné stagnaci v době napoleonských válek lidí v českých zemích přibývalo v podstatě kontinuálně: 6,5 milionu obyvatel k roku 1850 představuje o dvě třetiny více, než bylo sečteno v roce 1781. Současně však začala od 20. let 19. století klesat porodnost… docházelo již tedy k vědomé regulaci početí. Úmrtnost v posledních dvou desetiletích 18. století byla poměrně nízká (31-32 úmrtí na 1000 obyvatel), ale narostla v následujících letech vinou epidemií provázejících války s Francií a také v souvislosti s výskytem černých neštovic v letech 1796-1803, kdy vzrostl počet úmrtí na 38-58 promile. V průběhu 19. století se tento poměr ustálil zhruba na 30 promile u dospělých jedinců, kojenecká úmrtnost představovala více než čtvrtinu… a další desetina živě narozených dětí umírala před dosažením čtvrtého roku života.“ Str. 77

„Podle dobových poučných spisů předmětem kritiky venkova vzdělanými současníky (většinou se jednalo o faráře) bylo tradiční selské myšlení, respektive intuitivní odpor sedláků ke všem novotám, které přicházely z vnějšku venkovské společnosti a které již byly užívány na šlechtických dominiích. Vesnická elita odmítala opustit tradiční úhoření a přejít ke střídavému hospodaření, kdy by našly uplatnění pícniny a okopaniny. Na selských statcích se počátkem 19. století stále lpělo na výlučném obilnaření. Stejně tak se těžce prosazovalo pravidelné hnojení půdy, zavedení hlubší orby s železným nářadím, lepší péče o stav dobytka či šíření ovocnářství a včelařství. Ještě pomaleji se měnil celkový přístup ke způsobu vedení hospodářství, které už vyžadovalo vzdát se například výnosného formanství a plně se věnovat polnímu hospodářství. Málo z dobře míněných rad proniklo do sedlácké praxe, včetně doporučení vzdát se neřesti kořalčení, dbát více na osobní hygienu a chovat se slušně a mravně k ženě, dětem i čeledi. Vesnická společnost také nepřikládala příliš velký význam řádnému vedení obce a pojmu dobrého sousedství, které mělo spočívat ve snášenlivosti, vzájemné pomoci, ale hlavně přejícnosti. Venkovská společnost tehdy ještě nepostřehla, že všichni vesničané se mezitím stali státními občany, nad kterými se vznášel nejen majestát vladaře, ale poprvé v dějinách i jednotné občanské právo a jednotné základní vzdělání.“ Str. 90-91

„Zdá se, že více než placení berní a kontribucí zatěžovaly venkovskou společnost robotní povinnosti a povinnost vojenské služby (konskripce). Odpor proti robotě byl posilován jak krátkým obdobím před a po smrti Josefa II., kdy se na základě urbariálního patentu opravdu nikde nerobotovalo, což zanechalo nesmazatelnou stopu v paměti selského lidu, tak i likvidací roboty na komorních (státních) a bývalých jezuitských statcích. V roce 1798 byl vyhlášen patent o dobrovolném výkupu z roboty, který se však v praxi příliš nevyužíval. Po roce 1810 se čeští stavové dokonce postavili proti mínění panovníka i zemského výboru a žádali zastavení uzavírání jakýchkoli smluv vedoucích k věčnému výkupu poddaných z roboty, poněvadž odporují jejich právu, ohrožují základy zemského bernictví a ruší de facto povinnosti poddaných vůči vrchnostem. Nakonec převážil i ve vládních kruzích názor, že urbární dávky včetně roboty jsou vlastnictvím vrchnosti a právo vlastnické je třeba za všech okolností dodržovat. Vývoj, který už za Josefa II. směřoval k celoplošnému odstranění robot, se tak zastavil. Až selské bouře v Haliči a podání českých šlechticů do Vídně z roku 1846, které žádalo výkup všech poddanských povinností a dokonce už i odstranění poddanského svazku, přiměly vládu v roce 1846 k vydání nového robotního aboličního zákona, který se navracel k principům z roku 1798, ale „v lidu selském nebylo již ochoty vykupovati se draze z roboty, poněvadž se v něm vzmáhalo přesvědčení, že robota musí býti nadobro odstraněna obecně závazným rozkazem panovníka.“ V této době se však stalo mezi sedláky nejnenáviděnější jiné, v podstatě také robotní zatížení. Podle dvorského dekretu vydaného v roce 1829 nastala poddaným obecně vyhlášená povinnost podílet se ruční a potažní prací (robotou) na výstavbě hlavních (císařských) silnic. Vynucená spolupráce vrchností a poddaných při stavbě komunikací sice významně pomohla státu urychlit budování hlavních silničních tahů v zemi, ale zvýšila také robotní břemeno poddaných, kteří museli navážet štěrk a kámen na stavbu silnic, čímž si ničili potahy,“ str. 93-94

Milan Hlavačka a kolektiv: Velké dějiny zemí Koruny české XI.b, 1792-1860, Paseka 2013.