Loupež za bílého dne narazila na noční loupení

17. 8. 2011

Stále slyším srovnání mezi nepokoji v Londýně a v dalších evropských městech - rozbíjením oken v Athénách nebo podpalováním aut v Paříži. A jsou tu jistě paralely: Jiskra vyvolaná policejním násilím, generace, která má pocit, že se na ni zapomnělo, napsala pro The Nation Naomi Kleinová.

Jenže tyto události se vyznačovaly masovým ničením; rabování bylo minimální. Nicméně v nedávných letech došlo k jiným případům masového rabování, a snad bychom měli hovořit i o nich. Byl tu Baghdád na počátku invaze USA - záchvat žhářství a rabování, jenž vyprázdnil knihovny a muzea. Také továrny byly zasaženy. V roce 2004 jsem navštívila jednu z nich, která vyráběla chladničky. Dělníci odmontovali vše cenné a pak objekt podpálili tak důkladně, že sklad se změnil v sochu s přezkami z plechu.

Tenkrát se lidé v televizních zprávách domnívali, že rabování bylo vysoce politickým činem. Říkali, že tohle se děje, pokud režim v očích lidu postrádá legitimitu. Poté co tak dlouho přihlíželi, jak si Saddám a jeho synové pomáhají k čemukoliv, co si přejí, ať už to patří komu chce, mnoho obyčejných Iráčanů mělo pocit, že získali právo vzít si pár věcí pro sebe. Ale Londýn není Baghdád a britský premiér David Cameron je sotva Saddámem, takže zde se sotva můžeme něčemu přiučit.

Co tedy takhle demokratický příklad? Argentina někdy kolem roku 2001. Ekonomika se nacházela ve volném pádu a tisíce lidí žijících ve špatných čtvrtích (které byly před neoliberální érou prosperujícími výrobními zónami) zaútočily na supermarkety zahraničních vlastníků. Vyšli ven s nákupními vozíky přetékajícími zbožím, které si už nemohli dovolit - látkami, elektronikou, masem. Vláda vyhlásila "stav obležení", aby obnovila pořádek; lidem se to nelíbilo a vládu svrhli.

Argentinskému masovému rabování se říkalo El Saqueo - plenění. To bylo politicky významné, protože šlo o totéž slovo, které označovalo, co elity udělaly při výprodeji národních aktiv ve flagrantně zkorumpované privatizaci, ulití peněz do zahraničí, načež schválily zákon o brutálních úsporných opatřeních za služby. Argentinci chápali, že k plenění nákupních center by nedošlo bez většího plenění celé země, a že zodpovědnost nesou ti skuteční gangsteři...

Toto je globální Saqueo, čas velkého braní...

Samozřejmě, že londýnské protesty nebyly politickým protestem. Avšak lidé, kteří se dopouštěli nočního loupení, jistě zatraceně dobře věděli, že jejich elity se dopustily loupení za dne. Plenění je nakažlivé.

Toryové mají pravdu, když tvrdí, že nepokoje nevznikly kvůli škrtům. Měly ale velmi mnoho co do činění s tím, co škrty reprezentují: Být odepsán. Uvězněn v expandující podtřídě s nemnoha dříve nabízenými únikovými cestami - práce chráněná odbory, dobré a dostupné vzdělání - rapidně utěsňovanými. Škrty jsou poselství. Říkají celým sektorům společnosti: Uvízli jste tam kde jste, do značné míry stejně jako migranti a uprchlíci, které nevpouštíme do našich stále opevněnějších hranic.

Odpovědí Davida Camerona na nepokoje je učinit toto uvěznění doslovným: Vyhození z komunálního bydlení, hrozba odříznutí komunikačních prostředků a urážlivé rozsudky (pět měsíců pro ženu, která dostala ukradený pár bot). Ještě jednou je vyslána zpráva: Ztrať se, a to potichu...

To je to, co David Cameron nepochopil: Nemůžete seškrtat rozpočet policie ve stejnou chvíli, kdy škrtáte ve všem ostatním. Protože když olupujete lidi o to málo, co mají, abyste ochránili zájmy těch, kdo mají více, než si kdokoliv na světě zaslouží, měli byste očekávat odpor - ať už organizované protesty nebo spontánní rabování.

A tohle není žádná politika. Je to fyzika.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
9069

Diskuse

Obsah vydání | 18. 8. 2011