K zahraniční politice vlády

17. 1. 2012 / Jan Kavan

Veřejné slyšení v petičním výboru PS PČR dne 12.ledna 2012

Naší hlavní výhradou proti současné zahraniční politice vlády je skutečnost, že není vyvážená. V duchu dřívějšího bipolárního světa se zcela upnula na neustálé posilování našich transatlantických vztahů s USA. Je samozřejmě důležité podporovat přátelské vztahy se Spojenými státy, ale je kontraproduktivní pokud vláda ve své Koncepci zahraniční politiky lituje, že význam střední a východní Evropy v americké zahraniční politice opadl. Vypadá to, že vláda nepochopila, že pro administrativu prezidenta Baracka Obamy je pád komunismu nenávratnou minulostí, že je už zbytečné litovat, že u nás nebude třeba radarová základna. Musíme se odnaučit vzhlížet k té či oné velmoci jako jediné záruce bezpečnosti.

Bezpečnost ČR je dostatečně zaručena naším členstvím v NATO a i v EU. Pokud jde o EU, tak nás občas vládní postoj staví na samý okraj unie. Vypadá to, že aspoň část vlády bohorovně přehlíží skutečnost, že ČR je stále čistým příjemcem peněz z EU (kterých by bylo i více pokud by některé resorty byly schopny zpracovat projekty bez chyb či případné korupce). Rovněž nedoceňuje skutečnost, že prosperita ČR je závislá na úspěchu našeho exportu, jehož největší část proudí do členských zemí EU.

Beru na vědomí, že vládu nezajímá výsledek nedávného průzkumu, z něhož vyplynulo, že euro přineslo zisky nejen Německu, ale i menším státům například Rakousku a Finsku a dokonce neuškodilo ani Řecku. Je však nepochopitelné proč se nechceme aktivně účastnit spolurozhodování v EU, čímž usnadňujeme velkým státům a jejich finančnímu kapitálu práskat bičem.

Vytvořit z menších a středně velkých států jakousi protiváhu Německu a Francii je jistě složité, ale vzdát tuto možnost malověrným odkazem na skutečnost, že máme jen 2.1% obyvatel EU a 1.2% jejího HDP (viz Koncepce vlády) je nepochopitelný přístup. O vlivu v EU nerozhodují jen ekonomické ukazatele. I proto má třeba Lucembursko větší vliv než dnešní ČR. Bez aktivní politiky uvnitř EU, bez úzké spolupráce se státy podobného postavení, bez principu solidarity, přenecháváme rozhodování o klíčových otázkách evropské agendy jen politikům velkých států a samozřejmě nadnárodním korporacím, ratingovým agenturám a finančnímu velkokapitálu.

Nemůžeme tak ani podpořit vizi Evropy integrované, autenticky demokratické a sociálně spravedlivé, k níž jsme se přihlásili v Koncepci zahraniční politiky, schválené Poslaneckou sněmovnou v roce 1999. Nemůžeme ale ani účinně prosazovat naše národní zájmy, které jsou s touto vizí spojené. Mimochodem i půjčka Evropské unii je výrazem solidarity, kterou můžeme někdy v budoucnu chtít i pro sebe. To neznamená, že musíme automaticky souhlasit se všemi navrženými podmínkami. Je správné trvat na přísné kontrole použití těchto peněz i vypočítat výši půjčky spravedlivě, tj.například, aby ČR v přepočtu na hlavu poskytla totéž co třeba Polsko.

Příznivé atmosféře v EU jistě neprospívá ani doznívající snaha prosadit tzv.Klausovu výjimku a zbavit české občany možnosti evropské právní ochrany jejich sociálních práv.Propojení této výjimky se vstupem Chorvatska do EU, které s tím vůbec nesouvisí, je nehorázné vydírání. Současně nelze ani v Parlamentu ČR hlasovat současně o předlohách, kdy jedna vyžaduje nadpoloviční většinu a druhá dvoutřetinovou podporu poslanců.

Česká zahraniční politika je často zbytečně konfrontační vůči Rusku. Řada vládních představitelů například stále hovoří o ruské rozpínavosti či dokonce terorismu. V této souvislosti se zmiňuje válka s Gruzií a to navzdory skutečnosti, že i EU uznala, že to byla právě Saakašviliho Gruzie, která první přepadla Jižní Osetii a Abcházii.

Snažím se pochopit některé argumenty, proč nelze uznat nezávislost těchto bývalých provincií Gruzie. Pokud jsou pravdivé, tak bychom je měli používat důsledně a odmítnout dvojí metr motivovaný ideologií či snahou zavděčit se mocnému spojenci. Vláda by pak nemohla uznat jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova, což učinila navzdory faktu, že krátce předtím PS vyjádřila svou podporu pokračování dialogu. Řada poslanců si pochopitelně připomněla, jakým způsobem přišlo kdysi Československo o Sudety. ČR by měla v rámci EU usilovat o nalezení řešení, které by bylo přijatelné pro Bělehrad i pro Prištinu. Snaha obou vstoupit do EU poskytuje tuto příležitost.

V případě Kosova či izraelských osad na okupovaném území a ve všech podobných případech bychom měli respektovat mezinárodní právo. Měli bychom vnímat válku jako nepřípustný způsob řešení sporů mezi státy. Princip preventivní války je třeba jednoznačně odmítnout. Formu vojenského zákroku například v případech genocidy či masivního porušování lidských práv lze přijmout pouze po vyčerpání všech politických a diplomatických řešení a i tehdy pouze v souladu s rozhodnutím RB OSN a ne nějaké koalice ochotných, k níž se hlásil i bývalý ministr zahraničí ČR v případě invaze do Iráku.

Není tady prostor zabývat se všemi aspekty zahraniční politiky. Dovolte mi tedy jen zmínit, že např. zavírání ambasád v Africe či Latinské Americe nebo v Asii nutně povede dlouhodobě k nesrovnatelně větším ekonomickým (a i politickým) ztrátám než se těmito škrty ušetří. Bez citlivé ekonomické diplomacie nelze účinně podpořit export do mimoevropských oblastí, který je pro naši budoucnost významný.

Vláda často hovoří o nutnosti respektovat lidská práva. S tím lze jen souhlasit, ale je třeba je prosazovat všude, kde jsou porušována, a nejen v zemích, s nimiž mají naši spojenci spory. Stejně tak bychom měli podporovat rozvojovou politiku, která musí být motivována bojem proti chudobě, a pak také českými ekonomickými zájmy, ale ne nějakým ideologickým bojem, jak vyplývá z řady priorit MZV.

Shrnuji: až tato vláda odejde, bude nutné urychleně vrátit Českou republiku do hlavního proudu evropských zemí, kterým jde o mír, o snížení napětí, a to sociálního, etnického či náboženského, o vzájemnou rovnoprávnou spolupráci a solidaritu a o dobré obchodní a politické vztahy se všemi.

0
Vytisknout
4788

Diskuse

Obsah vydání | 18. 1. 2012