Otevřený dopis do MFD:

K případu manželů Čápových

29. 2. 2012 / Radek Mikula

Važený pane Viktoro, chci Vám poděkovat za pozornost, kterou věnujete případu manželů Čápových zjevně protiprávně stíhaných za smyšlené napadení policisty. Dovolím si k Vašemu včerejšímu materiálu v MfD pár kritických poznámek s nadějí, že Vám budou užitečné. Volím formu otevřeného dopisu, protože společenský dosah problému, který řeší, ji vyžaduje.

Předně ale musím konstatovat, že je vůbec s podivem, že je co kritizovat. Čeští novináři se podobné problematice věnují velmi neradi a tak je skoro nemožné nalézt články, které se zabývají protiprávním jednáním policistů a zvlášť jeho krytím ze strany justičních orgánů, o kriminalizaci objektů policejního násilí jako ve zmíněném případě nemluvě.

V této situaci je pro mne nelehké Vám něco vytýkat, raději bych Vás povzbudil, abyste se tímto tématem zabýval systematicky a komplexně.

Přesto si dovolím napsat, co ve Vašem článku postrádám. Domnívám se, že by bylo vhodné, kdyby se v něm objevily jména všech, kdo nějakým způsobem kryjí jednání policistů nebo se podílejí na stíhání Čápových. To znamená zveřejnit také jména pracovníků Inspekce ministra vnitra, včetně textu jejich usnesení, pokud jej máte k dispozici. Další osoby zmiňujete důsledně. Snad jen podařený výrok státní zástupkyně o tom, že žalobci musejí podávat žalobu "vždy, když existují pochybnosti o skutku", by stál za rozbor, příp. za pár doplňujících otázek. Např. jak to, že tedy nemá pochybnosti o postupu inspektorů, na jejichž šetření musí státní zastupitelství také dohlížet.

A konečně se obávám, že titulek článku "Přehmaty policie se těžce dokazují, tvrďáci vyváznou často bez trestu", z tištěného vydání MfD, je zavádějící. Implikuje totiž stav, kdy orgány činné v trestním řízení čelí obtížné důkazní situaci, která jim brání v jejich snaze potrestat policejní pachatele. Obtížné dokazování má být podle právníka, kterému dáváte prostor, dáno zkušeností a kolegialitou policistů, kteří se dokáží obratně vyvléci z trestního řízení. Skutečnost však bývá jiná. Právní vědomí policistů je tak nízké, že často naopak komplikují žalobcům i soudcům jejich úsilí odsoudit za každou cenu občany, kteří se s nimi dostali do konfliktu.

To byl také případ Johna Boka, který je v tomto ohledu modelový. Po střetu se strážníky Městské policie Praha podal trestní oznámení. K jeho osudu napsal Bokův kolega Zdeněk Jemelík:

"Policie sice přijala trestní oznámení, ale k projednání nedošlo. Ostatně v archivu spolku Šalamoun je dokumentace k celé řadě podobných nepřístojností. Mezi policisty, státními zástupci a soudci stále přežívá z dob totality zděděné vědomí sounáležitosti příslušníků represivních orgánů."

ZDE

Strážník, na kterého John Bok podal oznámení pro napadení, sám obvinil Boka z útoku a nechal si vystavit tak nesmyslně dlouhou dobu pracovní neschopnosti, že soud musel uznat její účelovost. Tím byla samozřejmě zpochybněna jeho věrohodnost jako klíčového svědka a následně i věrohodnost rozsudku nad Johnem Bokem, který byl na základě svědectví tohoto strážníka, který se prokazatelně snažil oklamat soud svou neschopenkou, odsouzen za napadení úřední osoby.

Z vlastní zkušenosti vím, že každý, kdo čelí útoku policistů, ať už je přiměřený nebo nepřiměřený, oprávněný nebo protiprávní, je u českých soudů bez šance, jestliže nemá jednoznačný důkaz své neviny. Sám jsem byl nepravomocně odsouzen za napadení strážníka, ačkoli policie, státní zastupitelství i soudkyně Ivana Podlipná měly od počátku k dispozici videozáznam dokazující, že napadený byl ve skutečnosti útočníkem, který mě křivě obvinil. Spravedlnosti jsem se dočkal až u soudce Městského soudu Praha Jaroslava Cihláře, který věc ani nevracel Obvodnímu soudu pro Prahu 1, jak jsem navrhoval, ale rovnou mě obžaloby zprostil. Tentýž soudce ovšem potvrdil rozsudek na J. Bokem, který na svou obhajobu žádný videozáznam neměl a věc stála v rovině tvrzení proti tvrzení.

V další věci, v níž jsem byl již pravomocně odsouzen za napadení strážníka, sice videozáznam k dispozici byl, ale neukazoval dostatečně průběh útoku. Následně se mi podařilo obstarat si záznam, který ukazoval počátek střetu. S tímto novým důkazem jsem podal návrh na obnovu řízení. Zároveň jsem namítal podjatost soudu, protože u něj dotyčný strážník působil jako přísedící. Fakt podjatosti tento soud sám neuznal a neuznal ho ani Městský soud, rozhodnout o něm musel až Ústavní soud. O rok později mi dal opět za pravdu, když jsem si u něj stěžoval, že Městský soud zamítl mou stížnost kvůli údajnému opoždění. Po pěti letech řízení o povolení obnovy, kdy byl můj návrh opakovaně zamítán, musel soudce Městského soudu Alexander Sotolář uznat, že za celou dobu se soudy nižšího stupně ani jednou nezabývaly novým důkazem. Vyhodnotil ho tedy sám, ovšem naprosto nepravdivě, kdy popsal děj, který na videozáznamu není a zamlčel děj, který video zachycuje. Samozřejmě tak, aby mohl být můj návrh zamítnut. Po podání již třetí ústavní stížnosti se konečně podařilo najít ústavního soudce, který projevil pochopení pro podvodné jednání obecných soudů a tak Jan Musil konstatoval, že Sotolářovy výmysly jsou "popisem zcela adekvátním, výstižným a podchycujícím věrně průběh inkriminované události". Případem se nyní zabývá Evropský soud pro lidská práva. Lze předpokládat, že i kdyby Ústavní soud rozhodl spravedlivě, tak jako v předchozích případech, nižší soudy by navzdory všem novým důkazům obnovu dále odmítaly, dokud by se nenašla spřízněná duše u Ústavního soudu.

Dříve jsem se domníval, že jsem vystaven zaujatosti orgánů činných v trestním řízení kvůli spojitosti akcí, kde jsem absolvoval konflikty s bezpečnostními složkami, s antiautoritářským hnutím. Případy Johna Boka a nově Romana Týce, který byl vzápětí po konfliktu s Městskou policií obviněn z napadení úřední osoby, ačkoli disponuje svědectvím, že napaden byl naopak on sám, ukazují, že pokud se občané ohrazují vůči protiprávnímu jednání orgánů veřejné moci, je spíše normou než excesem automatická presumpce jejich viny, a to i v případech zcela apolitických. Zaujatost dnešních policejních i justičních orgánů je u kauz tohoto typu obdobná jako před rokem 1989, byť intenzita represe je podstatně nižší. Žádná složka české justice přitom neposkytuje ochranu proti takovému bezpráví.

Zásadní faktor, který tento stav umožňuje je lhostejnost novinářů, kteří nemají dost odvahy nabourávat stereotypy o "nezávislé a demokratické justici", dále pak pasivita lidskoprávních organizací, které dávají přednost méně konfliktním oblastem své činnosti, nebo ostudné mlčení bývalých disidentů, studentských vůdců a herců z Listopadu 1989, kteří jakoby si odmítali připustit, že demokratizace české společnosti se zastavila, aniž byla dokončena.

Přes několik kritických námitek, je pro mne vehemence, se kterou jste objasnil okolnosti absurdního stíhání manželů Čápových, nadějným příslibem. V případě Vašeho zájmu jsem připraven poskytnout Vám veškeré potřebné podklady k řadě podobných trestních věcí.

Se srdečným pozdravem

Radek Mikula

0
Vytisknout
7211

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2012