Anonymous never forgive

Jsme jedni z vás - jsme Anonymous

3. 3. 2012

Ježíš se ho zeptal: "Jak se jmenuješ?" A on odpověděl: "Mé jméno je Legie, protože je nás mnoho."

Marek 5,9

ŠOK│ Toto je několik chaoticky pospojovaných a remixovaných charakteristik, posbíraných po internetových fórech a skupinách, kde totožnost nic neznamená stejně jako autorské právo a zdroje nemají relevanci. Nikdo vás nenutí, abyste četli dál nebo dokonce souhlasili. Můžete se ale zamyslet.

Anonymous nemají vůdce. Nelze se k nim připojit. Ale připojit se může každý. Nemají organizaci. Nemají chartu, nemají manifest, nemají členské poplatky. Nemají žádného guru. Je fakt, že nemají ani pevnou ideologii. Nemají ani stejné území, ani stejný jazyk. Anonymous je skupina. V tom smyslu, jako hejno ptáků je skupina. Jak zjistíte, že jsou skupina? Podle toho, že letíte stejným směrem... Ptáci se mohou kdykoliv přidružit k hejnu nebo jej kdykoliv opustit, případně letět jiným směrem, zcela jinam než hejno. Ve skutečnosti Anonymous není ani skupina. Anonymous je způsob života.

Každý, kdo chce, může být anonymní. Pokud používá internet, používá jej tak, aby svoboda projevu byla prvořadá, a používá jej jako způsob, jak vidět a zažít věci, aniž by ho za ručičku vodila vláda nebo velká média. Usiluje o svobodu projevu, o zastavení vládní cenzury. Protože ti největší teroristé - vlády - i nadále usilují o úplnou nadvládu a kontrolu nad svobodou internetu. Anonymous jsou bojovníci za svobodu. I za tu vaši. Jsou mezinárodní, multikulturní, multináboženští. Tolerantní k jedinci, netolerantní k systému. Informace dosáhly kritického množství, vybuchující v tyglík hlasů, jejichž nová přání a potřeby nemohou být předmětem starého paradigmatu o "konci dějin". Nyní digitálně propojeni, tvoří obrovské kolektivní vědomí. Prozatím se učí - i ze svých chyb. Všichni jsou jen lidé, kteří cestují společně na krátkou vzdálenost - podobně jako cestující, kteří jsou spolu v autobuse nebo tramvají: po krátkou dobu mají stejnou cestu, společný cíl, účel nebo zájem. A na této cestě společně, můžou také změnit svět.

Přišli ze všech koutů společnosti: Jsou to studenti, dělníci, úředníci, nezaměstnaní, jsou mladí nebo staří, nosí chytré oblečení či hadry, jsou požitkáři, asketové nebo aktivisté. Přišli ze všech zemí, ras a etnik. Je jich mnoho. Víc než si myslíte. Jsou vaši sousedé, vaši spolupracovníci, vaše kadeřnice, vaši řidiči autobusů a vaše správci sítě. Jsou chlap na ulici s kufrem a dívka v baru, kterou se snažíte ukecat. Jsou anonymní.

V informacích je síla. Totalitní hra končí, i když příběh dějin neskončil. Toto je to místo, kde znovu příběh dějin začíná. Síť. Dochází ke změně. Lidé by se iuž nikdy neměli bát vlád. Vlády by se ale odteď měly bát lidí. Anonymous jsou lidé. Jsou jediný životaschopný systém.

Manifest AnonymousCZ

Když jsem byl malý, tak mě bavily cyberpunkové filmy z osmdesátých let na VHS. Tyto filmy měly dost společného. Hlavní hrdinové byli vyděděnci společnosti a snažili se spíše vždy pomoci spíše sobě než někomu jinému. Zvláštní shodou okolností se ale dostali do nepříjemné situace a stali se psanci. Většinou se dozvěděli nepohodlné informace a stali se trnem v oku mocným, kteří se rozhodli je za tuto neodpustitelnou věc odklidit ze zemského povrchu.

Možná to bylo tou dobou, ve které cyberpunk žil. Možná to bylo mou touhou mít propojený svět virtuální sítí, ale velice jsem si přál v podobném světě žít. Bylo mi sympatické stát se také sobeckým floutkem, který zneužíval informace ve svůj prospěch a tahal korporace za nos.

Od té doby, kdy jsem měl čas jako malý předškolní klouček koukat na VHS filmy z minulých dob uplynulo mnoho času. Těžko říct, kdy se stala ta změna? Nyní v té době, o které jsem jako malý snil, žijeme.

Miliony, možná miliardy lidí se každý den scházejí, komunikují, vyjednávají, obchodují, sdílejí, informují nebo se jen tak poflakují po kyberprostoru. Dennodenně zde probíhají terrabyty informací o každém z nás. Některé jsou důležité a některé zase ani tak ne. Jedno mají společné, dokud nejsou zašifrované na nějakém soukromém serveru, jsou téměř komunistickým majetkem každého, kdo se k němu dokáže dostat a stáhnout do svého počítače.

To je samozřejmě několika lidem trnem v oku. Nesnesou pomyšlení na volný pohyb napříč informacemi všeho druhu. Děsí je myšlenka na možnost, že dokážeme myslet sami za sebe a dokážeme filtrovat informace mimo jejich sdělovací kanály. Nemůžou v noci spát kvůli tomu, že přestaneme být nemyslící masou lidských ovcí bez názoru.

Poslední dobou se objevilo spousty dohod, které si vzaly za účel radikálně omezit internet a některý jeho obsah úplně vymýtit.

Skončí éra volného šíření myšlenek, zpráv a informací. Vše bude pod dohledem neviditelného orgánu, který bude mít téměř božskou možnost rozhodovat, co je dobré a co je špatné. Informační síť se stane dalším nesvobodným médiem pod dohledem a nebude dále možné utvářet jeho obsah.

Proto nyní začíná informační válka. Pokud se stane internet uzavřeným médiem, budeme muset cenzurovat své myšlení v zájmu tohoto neviditelného orgánu. Ze strachu vymazání našich uživatelských účtů se staneme šedou nemyslící masou, která jedná a říká pouze to, co oni chtějí.

V zájmu vlastní svobody se spousta z nás stává těmi vyděděnci, kteří jednají proti těmto mocným nad zákonem. Jsme téměř stejní jako ti hrdinové až na jeden rozdíl. Nejednáme pro vlastní prospěch, ale pro svobodnou podobu posledního svobodného média. Jednáme tak v zájmu různých alternativních skupin, které se na internetu prezentují. Smýšlíme tak v zájmu ochrany nezávislých zpravodajských kanálů. Konáme tak, protože nám není jedno, co se okolo nás děje.

Jsme nenápadní, v tom spočívá naše největší výhoda. Můžeme být kdekoliv a kdykoliv. Můžeme být kýmkoliv. Toto víme a proto držíme své tváře v anonymitě. Svého postavení nezneužíváme a není naším zájmem poškozovat cizí majetek či působit majetkové zločiny. Byli bychom proti sobě – jsme jedni z Vás. Naším cílem je upozornit na naší přítomnost a dát najevo nevůli se současným stavem společnosti okolo nás. Společně můžeme svobodu internetu ubránit a zachovat jeho stávající podobu.

Proto povstaňte, dejte najevo svojí nespokojenost! Zapojte se do odporu lidu proti mocným. Nejsme slyšet, ale náš hlas má sílu ničit. Nejsme vidět, ale oni se nás bojí. Toho je třeba využít. Je nás mnoho, každý z nás má nějakou svou specifickou schopnost. Je nutné tuto schopnost v sobě najít a zapojit se do tohoto kybernetického boje. Šiřte tuto zprávu dál napříč kyberprostorem a připojte se k nám. Tvořte vlastní operace a neomezujte se hranicemi kyberprostoru. Šiřte naše poselství informační rebelie.

Sám jsem anon a jsem bezvýznamný.

Společně jsme Anonymous.

Jsme legie.


Jsme anonymní;
Jsme legie.
Neboť za každého, kdo padne,
Jiný zaujme jeho místo.
My neodpouštíme,
My nezapomínáme.
Jsme tvář chaosu,
Poslové rozsudku.
Smějeme se tváří v tvář tragédii;
Zesměšňujeme ty v bolestech.
Jednoduše ničíme životy jiných lidí,
protože můžeme.
Jsme ztělesněním lidství,
Bez výčitek svědomí,
Bez starostí.
Bez lásky.
Bez jakéhokoliv smyslu pro morálku.
Jen chceme víc.
My jsme všechno.
My jsme nic.
A teď, zkrátka, jste získali naši pozornost.
Očekávejte nás.

 

We are anonymous;
We are legion.
For every one that falls,
Ten shall take his place.
We do not forgive,
We do not forget.
We are the face of chaos,
The harbingers of judgement.
We laugh in the face of tragedy;
We mock those in pain.
We ruin the lives of other people simply
because we can.
We are the embodiment of humanity,
With no remorse,
No caring,
No love
And no sense of morality.
We have only the desire for more.
We are everything
We are nothing
And now, quite simply, you have our attention.
Expect us.

video Dear Fox News, Anonymous, 2007
závěrečná řeč Charlie Chaplina ve filmu Diktátor, 1940


2012 Generace k ničemu - Generation Nothing

Moje generace je generace bezdůvodně. Nemáme žádnou revoluci. Nemáme žádné hrdiny. Nemáme žádný smysl. Jsme ztraceni přemýšlením, co se stane, až když se to stane. Máme války, ale nevíme, zač bojujeme. Sledujeme, jak lidé umírají v našich televizích a na počítačových monitorech. Nemáme se ptát, co chtějí, co to znamená a proč mají zemřít. Používáme krveprolití a násilí pro zábavu, necitliví k zániku našeho druhu. Jsme nuceni žít v systému, který selhává, a společnost chce, abychom v něm byli úspěšní. Proč bychom chtěli uspět v selhání? Někdy si říkám, co se to stalo. Všichni víme, že tento svět potřebuje tolik změn. Všichni máme mnohem více nástrojů, mnohem více komunikace, ale nikdy jsme ty nástroje nepoužili s jejich plným potenciálem. Co se stalo s účelem, smyslem?

Pamatuji si jeden den v třídě, kdy se náš učitel zeptal, kdo to byli hrdinové . Rozhlédl jsem se a když nikdo nezvedl ruce, na tuto otázku jsem odpověděl. Nemáme hrdiny. Máme jen celebrity a politiky. Nemáme vůdce, ale plánovače. Máme jen lidi, kteří se snaží vysát z nás co nejvíce, a proto je společnost v prdeli. Jsme obklopeni upíry a dobrovolnými dárci krve jednoduše proto, že nevíme, jak žít lépe. Byli jsme donuceni být bastardy, a děláme svou práci dobře. Myslím, že je to smutné, ale je tu něco špatně.

Co se s námi stalo ? Sami jsme uvězněni v těchto pravidlech, v těchto imaginárních zdech vně našeho já. Plníme rozkazy bez otázek, a nevíme proč. Lidé nás používají, a my jsme rádi používaní. Existuje jen málo lidí, kteří odešli z této společnosti, kteří se snaží porušit pravidla a snaží se, aby jejich život měl smysl.

Generation Nothing ZDE


2002 Generace k ničemu - Generacja Nic

Kuba Wandachowicz, Gazeta Wyborcza

Slovo "generace" se mi vždy spojuje s některými, jako studánka čistě definovanými požadavky života, s katechismem a přesvědčením o povinnosti dělat to, co by se dalo nazvat pokusem o překračování sebe sama, dokonáním nějakého skoku do budoucnosti, což odráží skutečnost průměrnosti různě koncipované ve jménu utopie. Pokud připustíme, že utopie je sen, který nám slibuje větší motivaci a působí na probuzení, pak, bohužel, je jasné, že my, generace lidí narozených v polovině 70. let, trpíme velmi těžkou nespavostí.

Není to moje generace

Je mi 27 let a nemůžu uvěřit, kolik mi je. Neexistuje žádný společenský kontext, odůvodňující mou existenci, a - následně - já sám nejsem schopen odůvodňovat jakékoli společenské souvislosti, který by plnil funkci mé "školky". Není to jen o širším problému nezaměstnanosti, problému podmínek a příležitostí pro seberealizaci (ačkoli tyto faktory jistě hrají zásadní roli), ale jde také o otázku požadavků a úkolů, které děláme pro sebe, o problém jazyka, který jsme vytvořili, abychom popisovali sebe a to, co je kolem nás. To je otázka našeho (pro mě je těžké používat v této souvislosti slovo "naše" ve všech případech a variacích) obličeje, který je často obličejem, unaveným životem defétisty, bezideovce, hiphopera, zaměstnance reklamní agentury (chápáno jako symbol moderního sociálního vzestupu), kuřáka marihuany, hooligana, alkoholika (který se opíjí pivem po hospodách - což je teď taková móda ...), novináře, krejčího, zaměstnance banky, aktivisty pravicové mládežnické organizace, kteří věří ve správnost politiky síly pocházející z předválečných publikací ... Je těžké se najít v tomto šíleném tavícím tyglíku. A co teprve, když z toho chceme vytvořit generaci!

Tato odbočení nejsou určena pro sociologickou analýzu fenoménu generace narozené v 70. letech (a později), ale ke zcela nevědeckému, subjektivnímu vidění ducha, kterým tuto generaci chci popsat. Nejsem sociolog. Jsem jedním z představitelů "generace", který s ní necítí žádné duchovní spojení. Vadí mi problém generace mých vrstevníků - touhy a požadavky, které tvoří intelektuální mainstream světa, který je utváří. Fenomén duševního rozpětí, tolik potřebný v každé kultuře, může být exkluzivním receptem po děsivé prázdnotě oficiální kultury (která zřejmě působí v rámci zásad volného trhu, není výsledkem sociální poptávky, ekonomičtí poskytovatelé mají v tomto případě trapně nízké sociální požadavky). Tento problém má několik dalších aspektů, které by měly být jednou přezkoumány: jak může být kultura alternativou v případě, kdy prakticky neexistuje žádný životaschopný hlavní proud, a jak je možná existence kultury obecně, pokud veřejnost spí zimním spánkem.

Umělci pro peníze

Nicméně, ohraničme si mou generaci, generaci mladých lidí, jejichž věk ukazuje největší potenciál pro změnu obrazu reality. Zdá se, že spolu se svobodou, kterou jsme obdrželi ve věku pubertálně středoškolském, se změnilo hodně v našich očekáváních a požadavcích. Starší chtěli peníze a svobodu, nás zajímala především svoboda (otevřeně - je to dáno věkem, s jeho mladickou romantikou), zatímco dnes oproti nám mladší mají zájem pouze o peníze. Je to klišé, ale v něm mnoho pravdy. Kolik lidí opustilo nebo potlačilo své ideály pro práci v reklamních agenturách a souhlasilo s lichotkami podbízejícími se nejnižšímu vkusu zákazníků a klientů? Smutná je také skutečnost, že finanční elita v této zemi byla tvořena za velmi podivných pravidel (je známo, že většina zájmů po roce 1989 byla realizována načerno, a to pomocí nejrůznějších právních a organizačních nedostatků, do toho přichází otázka majetků komunistických a postkomunistických). Zákonodárci v Polsku byli vždy velmi daleko od kulturních elit a práce pro ně musela (a stále musí) být fuška pro každého, kdo o moc v těchto intelektuálních a kulturních kruzích stále usiluje. To se týká zejména obětí, pro které je to jistě zdrojem mnoha frustrací. Spěch kariér, které začaly na počátku 90. let, kdy se jako houby po dešti tvořily reklamní agentury, schopné zaměstnat celou řadu absolventů uměleckých škol, nebo jen ty, jejichž citlivost a inteligence vyrostla nad průměr, vyústila v nebezpečný nedostatek nápadů na trhu.

Svoboda, kterou naše země získala od roku 1989, se v určitém okamžiku stala slovem, končícím veškerý diskurz. Fráze "jsme svobodní" začala stále více znamenat, že máme právo nemít ty správné nápady pro život, že máme právo jen žít ze dne na den, těšit se, co se dá koupit za své těžce vydělané peníze. Není divu - tato generace byla vychována v nedostatku, v komplexech, v pudové žárlivosti na západní společnosti, které měly všeho hojnost. Dobře si pamatuji, jak moc mě zajímaly všechny novinky zpoza západních hranic, všechna nová móda, pásky, filmy, komiksy a většina těch obyčejných dětských hraček, jejíž kouzlo funguje dobře pro lidi mnohem starší, než já. Vyvstává otázka, zda tato svoboda, to, že jsme hrdí na tento den, byla dosažena pouze ve jménu těchto ad hoc radostí? Není to iluze - revoluce v této zemi byla založena společenskou potřebou "lepšího" života, stejně jako všechny revoluce na světě. Ale pokud my lidé máme ty nejdůležitější momenty v našem životě shodující se s obdobím přelomu epoch, můžeme se spokojit s nevědomým přijetím toho, co se nazývá volnotržní mechanismy, které před nás nepostavily žádné problémy - kromě těch, které souvisí s kariérou? Je toto jediná svoboda, která je možná? Jsme všichni stejní? Máme ten správný jazyk, jazyk, který vyjadřuje naše nejhlubší touhy a ambice, které se mají stát naším Mostem k budoucnosti? Děláme to, co nás odlišuje od ostatních generací? Můžeme očekávat něco od života? Co to je?

Příkopy sv. Času

Problém nezaměstnanosti, která se stal osou všech občanských nepokojů, v kombinaci se sociálně-ekonomickým boomem na začátku 90. let, se objevil jako další, ne-li hlavní katalyzátor všeobecné demoralizace, kterou se vyznačuje dnešní generaci dvaceti- a třicetiletých. Skutečně, pokud situace na trhu práce připomíná v podstatě postnukleární realitu, vládne-li zde právo nejprvotnější "džungle", je jasné, že každý těžce vydělaný zisk bude třeba bránit před vzniklými, stále většími obětmi včetně oblasti, kterou nazýváme staromódně "duchovno". Dnešní třicátník bude dělat vše pro to, aby si udržel práci, získanou na počátku 90. let, protože ví, že ztráta práce může být spojena s posledním vyloučením z trhu práce, a na jeho místo čeká hladové stádo mladých lidí, kteří také chtějí uspět. Vytvořila se nezdravá situace nevysloveného vydírání, kdy zaměstnanec do té míry závisí na práci, že ji bude hájit na téměř každou cenu. Intelektuální a duchovní hodnoty, které jsou tak staromódní, snaží se bránit do prvního konfliktu, protože v okamžitém střetu jejich ztráta bolí nejméně. To je zvláště bolestivé pro ty, jejichž smyslem života je "zrození" (čti: talent a vzdělání) a kteří jsou povinni budovat duchovní mosty do budoucnosti. Ti, kteří již mají práci, a ti, kteří ji ještě nemají (a možná nikdy nebudou mít, alespoň ne takovou, jakou naznačuje jejich talent i vzdělání), nebudou dělat nic, aby se snažili žít své životy vědomým způsobem, protože nebudou na to mít čas, síly, peníze ...

Idol - Klient

Když jsem studoval (1994), bylo cítit ve vzduchu slib, reálnou možnost změny, pocit intelektuální schopnosti ovlivnit trajektorii nově vytvořené reality. Zdá se, že jsem s tímto stanoviskem nebyl sám. Mnoho času uběhlo. Dnes pětatřicátníci se jen "chytli" práce, a my jsme cítili, že ne špatně. Nevěděl jsem tehdy ještě, že nám nikdo neumožní splnit si některou z velkolepých ambicí, a my sami jsme tak slabí, že nebudeme mít sílu ze života prosadit nic . Nevěděl jsem, že všechny intelektuální ambice mých vrstevníků budou uzavřeny mezi stránkami takových publikací, jako například: "Jak říci ne", "Jak věřit v sebe sama", "Jak v harmonii se sebou samým dosáhnout úspěchu" atd., a módní náboženské impulzy jako zjednodušený buddhismus, kultivovaný v oparu marihuany, od nynějška bude nedílnou součástí života mladého muže, přidávajícího se k tělesné a duševní lenosti.

To není inspirováno v žádném případě odsouzením jakýchkoli drog. Naopak, vyjadřuji nesouhlas vůči životnímu stylu, který vedl k tak dalekosáhlým posunům měřítek, že se náhle všechno přestalo lišit. Markýz de Sade nebyl markýzem de Sade proto, že žil život flamendra, ale proto, že se v průběhu svých orgií snažil co nejintenzivněji myslet .

Na jedné straně, ochucené naši svobodou, probudil se sám o sobě (nebo v nás mohl být probuzen), optimismus, na chvíli se objevil před neradostnými vyhlídkami nezaměstnanosti a nutnosti vytvářet díla poslušná vůči nejnižším instinktům nového idolu - anonymního zákazníka. Vytvořili jsme příčinně začarovaný kruh, protože jsme se vydali všanc rozmarům tohoto podivného stvoření, které se aktivně podílelo na posilování svých atavistických motivů a vulgárních tužeb. Neexistuje bezpečná enkláva, která by umožnila chvíli dýchat, přemýšlet, protože jsme stále nuceni pěstovat výhody modernosti, což je "flexibilita". Copak nikdo nemohl poznat rozdíl mezi marketingem a širší oblastí kultury? Kdo řekl, že logika volného trhu má získat hodnost konečné struktury jakéhokoliv tvůrčího myšlení? Uznávajíce výhody a nevýhody moderních západních kulturních konglomerátů, nesmíme zapomínat, že základním prvkem umělce, myslitele, "intelektuála" je základní nezávislost, kterou v sobě musí kultivovat ...

Tak co s tím, když ponurá realita pro nás představuje další, zcela světské úkoly? Nemáme čas, úsilí a peníze, nebo dokonce nechceme se starat o - opět jsem použil frazeologie časů nesnesitelně banální minulosti - "duchovní rozměr naší doby". Rozměr frustrovaný temnou stranou svobody získanými útrapami, jehož svatyně je líná. Mysleli jsme si, že nová polská realita nám pomůže nějakým způsobem více či méně okázale existovat. Hodně jsme se mýlili. Dnes ti, kteří by se teoreticky měli starat o intelektuální a duchovní pozadí, se otevřeně účastní ukojení nejnižších sociálních choutek s ctižádostivostí, protože jen tak se mohou nějak uživit . Zároveň vydělávat peníze je v dnešní době velmi velká výsada! Bylo nám řečeno, že pouhá skutečnost, zda máte práci, by měla být dostatečná pro realizaci hlavních životních aspirací, a my to cítíme. Dělat něco, říkám si, to je podílet se na realizaci odvážného nového světa a měli bychom všichni líbat ruce tomu, kdo nám dal tuto čest.

Rimbaud v reklamní agentuře

Co dnes dělají nejslibnější z mých přátel z doby studia?

Matouš, jedna z nejimpozantnějších postav, s nimiž jsem mohl být přítelem, pracuje ve velké společnosti. Jeho pozice se nazývá "asi něco" v angličtině. Nemá nic do činění s naší oblasti studia, čili s filozofií. Nechtěl mi přesně říct ani, o co jde. Jen se smál, že jako graduovaný filozof přece může dělat cokoliv. Matthew jako student přepisoval Nový zákon do surrealistického jazyka, psal povídky a také něco, z čeho jsem byl já i jeho profesoři v úžasu - vzal z knihovny celé haldy čistých papírů a malým písmem je v každé volné chvíli zaplňoval svými myšlenkami. Těch popsaných stran měl hodně. Pak jsem je přepsal na účelově koupeném počítači. Jeden z učitelů chtěl, aby mu pomohl s vydáním díla. Bylo to velmi blízko, ale na poslední chvíli něco nevyšlo. Faktem je, že můj kolega přestal psát. Rimbaud šel do pouště, Matthew do reklamní agentury ...

Chris, muž velkých vědeckých ambicí, který úsilím o přijetí za postgraduanta strávil spoustu poctivé práce, si nyní vydělává na živobytí tím, že za studenty píše jejich diplomové, bakalářské i magisterské práce. Nedostal denní studium PhD, i když mnozí věří, že byl jako kdokoli jiný. No, kritéria pro hodnocení studentů nejsou v této oblasti jasná, a to by mělo být předmětem samostatného šetření. Chris dělá doktorát v nepřítomnosti, ale on už ví, že nemůže psát práci v oblasti, která ho zajímá nejvíce. Musel si vybrat předmět, který by mu zaručil budoucí práci na univerzitě. V akademickém světě, stejně jako kdekoliv jinde, je tajemný systém osobních vztahů a jako většina z věcí se prostě musí "opravit". Chris odpočítal svůj průměrný měsíční plat, který je získán tím, že píše na objednávku: 1370 zlotých. Téměř celostátní průměr. Smluv je mnoho, zejména v průběhu semestru. Hodně zakázek přichází od studentů z nových soukromých vysokých škol. Témata prací, které psal nedávno, je "kompetence vedoucího malého podniku" a "Mytí a dezinfekce v zařízení stravovací služby". Za napsání práce je 450 zlotých, horní limit je 4200 zlotých. Psal vždy několik prací najednou a vždy dostal to nejlepší hodnocení. Co by se stalo, kdyby mohl mít energii a čas věnovat se poctivé vědecké práci...

Martin psal články pro dva časopisy, v oblastech, ve kterých měl alespoň nějaké vědomosti. To byl pravděpodobně "Pánská móda" a časopis o ženským spodním prádle. V žádném jiném periodiku nemohl existovat. Redakce těchto odborných časopisů vyžadují jednoduchý a přehledný styl psaní. Není divu, musí obsáhnout svými články myšlení co největšího počtu zákazníků. Smutné je to, jak taková práce může změnit vzdělanou osobu, jakými komplexy ho může postihnout. Po dobu pěti let svého vzdělávání cizeloval Martin svůj oslnivý, téměř literární styl psaní, teď se začal přesvědčovat, že všechno, co se naučil, je nejen zbytečná zátěž, ale ještě více znesnadňuje vydělávání peněz. Martin psal během studia o současné francouzské filozofii. Pokoušel-li bych se o žert, mohl bych říct, že neskončil tak daleko od svých zájmů. Jednou jsem se zabýval écriture [psaním], dnes lingerie [spodním prádlem] ...

Michael, který napsal skvělou práci o přítomnosti smrti v západním myšlení, je prodejce fototechniky.

Andrewovi se po velkých těžkostech podařilo zůstat na univerzitě. O tématu doktorské práce také rozhodl na základě posouzení příležitostí pro další práci na univerzitě. Jako postgraduální student na začátku dostal 560 zlotých, nyní je to 710 zlotých.

Marek pracuje v pokladně jednoho z multiplexů.

Já jsem nezaměstnaný. Takových jako já je mnoho.,

Chceš-li být šťastný, oblbuj se sám

Každá osoba, která má tvůrčí ambice, je odsouzena k nezbytnosti vkomponování těchto ambicí do okolní reality. Musí přijmout podmínky artikulace, které klade před něj skutečnost (v tomto případě mladá realita volného trhu). Víme, že - aby nám druzí rozuměli, mluvíme srozumitelným jazykem, svým způsobem vynuceném příjemcem. Problém nastane, pokud je příjemce znuděný, líný člověk bez ideálů nebo intelektuální ambice. Pak příjemce prosazuje použití ponižujících "marketingových praktik" a intelektuální konstrukci všeho na základě lehce stravitelného hamburgeru, jehož spotřeba nevyžaduje příliš mnoho úsilí. Zdá se, že je to určující prvek moderní mentality mladých lidí, kterým se stanoví způsoby, jak provést jakýkoli více či méně náročný projekt, pokud nechcete skončit někde na okraji oficiálního trhu. Odráží realitu tržní kontroly v rukou neosobního zákazníka , ne péči o to, kdo je a co si klade za cíl. Není divu, že to v některých inspiruje hněv. Na druhou stranu, mohou se samozřejmě rozhodnout, že žijí na okraji dění a do konce svých dnů být hrdí na autentičnost a nezávislost , ale takový "umělecký" model sociální vyhoštění není výzvou pro každého. Není nutné, aby byl jediným řešením pro ty, kteří chtějí realizovat se v upřímné, autentické a myšlenkami bohaté výpovědi (ať už to znamená cokoliv).

V našem světě je povstání natolik obtížné, že bouřit se proti mechanismům ohlupujícím nás indoktrinací volného trhu, znamená nalézt azyl, který nakonec umožní relativní samostatnost, přemýšlení o světě a ideálech, ale musíme se bouřit proti sobě samým, nebo alespoň proti našim žaludkům. Smutné je, že abychom mohli žít v harmonii se světskými, zcela pochopitelnými požadavky, musíme se explicitně podílet na probíhajícím procesu oklamávání sebe i ostatních. Toto ohlupování vytváří příležitost k dalšímu ohlupování a vytváří nové ohlupující a nové ohlupované. Jen doufám, že někde to někdy skončí. Ukáže se, že tento tolik let velebený kapitalismus nemusí nutně znamenat intelektuální a duchovní prázdnotu. Nestane se to určitě mojí generaci. Je příliš pozdě.

Tato generace, kterou nazývám "generace k ničemu", je generace natolik specifická, že represe, doprovázející životy jiných generací, byly spojeny s různými druhy omezení otroctví (války, totalitní režimy), nyní se mladost ztrácí spolu s volností, okolo které se v minulosti točila válka. Svoboda v naší době, začala označovat intelektuální prázdnotu mladých lidí, kteří se nechtějí podílet se na diskusi - společenské, politické či jiné. Tato neochota nepředstavuje rysy generačního manifestu, neodráží záměrnou pozici - to je prostě odstoupení z duchovních aspirací. Všichni bez výjimky, se najednou začali podílet na tomto obrazu společenské poptávky, což ukazuje nám a mladším než jsme my, že každá reflexe je bludem, slabostí, že jen záleží jen na tom, co si každý urve. Propagované či preferované jsou takové funkce, jako bojovnost, flexibilita, různě motivované pokrytectví a mazanost života. Dokonce i chvála tvrdé práce je dnes vnímána jako redukce kognitivní disonance provedené workoholikem.

Roplynuli jsme se v této nové realitě dobře. Již není nepřítel, kterému se musíme postavit, takže už není proti nám nikdo. Ale jste si jisti, že nepřítel je pryč? Je opravdu v nás tato svoboda? Pokud ne, proč mlčí? Tomu, že se cítíme v nové realitě dobře, nemůžu uvěřit. Někdo by mohl tvrdit, že příčinou této "bezideovosti" mladých lidí je duch postmoderny vyplňující mysl s přesvědčením, že "všechno už se stalo," a proto musíme odmítnout jakýkoli intelektuální výzvu, která nás pouze svádí z cesty do pouště. Svádí nás mnohem víc, ale raději tento druh "pouště" než to, co mohu nabídnout dnešní "intelektuálové" snažící dr přrvést svět do jednoduché, čitelné značky, do křupanského reklamního hesla, které by mělo uspokojit všechny naše poznávací ambice ! Nedejme si namluvit, že je pravdivý slogan postmodernismu "všechno se už stalo," a není už nic víc (jako magistr v oboru filozofie garantuji, že to tak není), že svoboda je volný trh a nic jiného.

Ale já doufám, že není ještě příliš pozdě, a že všichni neuvěřili.

Kuba Wandachowicz je členem kapely Cool Kids of Death. Kapela Cool Kids of Death: Krzysztof Ostrowski ukončil studium oděvního designu na katedře textilního a oděvního průmyslu, ale nedokončil diplomovou prací. Kuba Wandachowicz skončil filozofii na univerzitě v Lodži, Marcin "Cinass" Smith přerušil studium filozofie v druhém ročníku. Jacek Frąś je absolventem Fakulty výtvarných umění a malby a připravoval diplomovou práci. Kamil Łazikowski tvořípráci o inženýrství prostředí na Fakultě strojírenství, stavitelství a architektury (Politechnika Łódz). Wojtek Michalec studuje informatiku na Vysoké škole humanitních věd a ekonomiky v Lodži.

Zdroj "Gazeta Wyborcza", 5. září 2002 ZDE


Manifest dětí Sítě - "My, dzieci sieci"

Piotr Czerski

Neexistuje žádné jiné slovo, tak vyprázdněné mediálním diskursem, jako "generace". Snažil jsem se zjistit, kolik generací bylo proklamovaných v posledních deseti letech, od toho dobře známého článku o tzv. "generaci k ničemu" - bylo jich asi dvanáct. Všechny měly jedno společné: existovaly pouze na papíře.

Realita nám nikdy neposkytla jeden hmotný, smysluplný, nezapomenutelný impuls, společnou zkušenost, která by nás navždy odlišovala od předchozích generací. My jsme ho hledali, ale průkopnická změna přišla bez povšimnutí - spolu s kabelovou televizí, mobilními telefony, a, nejvíce ze všech, s univerzálně dostupným přístupem k internetu. Teprve dnes to víme, když se podíváme kolem sebe na posledních patnáct let, abychom pochopili, jak mnoho se změnilo.

Jsme děti Sítě, my, kteří jsme vyrostli se Sítí a na Síti - jsme "generací", která ten termín naplňuje jistým podvratným způsobem. Nedostali jsme vnější podnět od skutečnosti, ale proměnili jsme skutečnost samotnou; nespojuje nás obvyklý omezený kulturní kontext, nýbrž vědomí svobody jeho volby a možnosti sebedefinice.

Při psaní těchto slov jsem si vědom zneužití, které jsi přiznávám - pomáhám si zájmenem "my" - protože naše "my" je mlhavé, rozmazané, a oproti starým škatulkám - přechodné a nestálé. Pokud píšu "my" - znamená to "mnozí z nás," nebo "někteří z nás". Pokud jsem napsal "my jsme", znamená to: "my jsme občas". Píšu to "my" jen proto, abych o "nás" mohl vůbec psát.

1.

Vyrostli jsme se Sítí - a v Síti. To nás odlišuje, to dělá z vašeho pohledu nepochopitelný, ale pro nás důležitý rozdíl: neznáme "surfování" a Síť není pro nás "místo", nebo "virtuální prostor". Síť není něco mimo nás, oddělena od reality, ale je její součástí: neviditelnou, ale všudypřítomnou vrstvou, pronikající fyzický prostor. My Síť nepoužíváme , my v ní jsme a s ní žijeme. Pokud bychom měli sdělit, vám analogovým, náš "obrázkový román" utváření naší zkušenosti, bude Síť přirozenou součástí každého jeho obrazu a každého prožitku, který nás formuje. Na Síti nacházíme přátele i nepřátele, na Síti si chystáme taháky do školy, domlouváme mejdany i společné učení, na Síti se zamilováváme i rozcházíme. Síť pro nás není technologie, kterou jsme se museli učit ovládat. Síť je proces, který existuje a neustále se proměňuje před našima očima, s námi a skrze nás. Technologie se objeví a pak zmizí na její periferii, služby vznikají, rozkvétají a slábnou na její periferii, ale Síť trvá. Protože Síť jsme my - vzájemná komunikace je pro nás přirozeným způsobem života, silnější a mocnější než kdykoliv předtím v historii lidstva.

Vyrostlí v Síti, myslíme trochu jinak. Schopnost najít informace je pro nás něco tak základního, jako schopnost pro vás najít nádraží nebo poštu v cizím městě. Pokud se chceme něco dozvědět - jaké jsou první příznaky planých neštovic, zda účet za vodu není podezřele vysoký nebo proč se potopila "Estonia" - děláme to s jistotou řidiče auta, vybaveného satelitní navigací. Víme, že najdeme informace, které potřebujeme, na mnoha místech. Víme, jak se dostat do těchto míst. Víme, jak posuzovat jejich věrohodnost. Jsme zvyklí na to, že na místo jedné odpovědi najdeme mnoho různých - a víme, jak odseparovat tu z nich, která je nejpravděpodobnější, a oddělit ji od těch, které se zdají méně důvěryhodné. Vybíráme filtry, pamatujeme si - a jsme připraveni nahradit uložené naučené informace, když dostaneme jejich novou, lepší verzi.

Síť je pro nás něco jako sdílená externí paměť. Nechceme mít v paměti zbytečné podrobnosti: data, částky, vzory, odstavce, názvy ulic, specifické definice. Abstrakt - informace omezena na svou podstatu, užitečnou při zpracování a pro kombinaci s dalšími informacemi - nám stačí. Pokud budeme potřebovat údaje - zjistíme je během několika sekund. Nemusíme být obeznámeni se vším, protože víme, kde najít lidi, kteří to, co neznáme, pochopili a kterým můžeme věřit. Lidi, kteří sdílejí informace ne za účelem zisku, ale společně pro všechny z nás. Lidi, kteří věří, že informace žijí v hnutí, které chce být svobodné. Kteří věří, že výměnou informací všichni získáváme. Každý den - v učení, při práci, při řešení každodenních problémů, při rozvoji koníčků. Můžeme a chceme soutěžit, ale naše konkurence, touha vyniknout, je založena na znalostech a schopnostech interpretovat a zpracovávat informace - a nemít na ně monopol.

2.

Účastnit se kultury není něco, co by pro nás bylo slavnostní - globální kultura je základním stavebním kamenem naší identity, pro vlastní definici důležitější než tradice, historická vyprávění, sociální postavení, původ, a dokonce i řeč, kterou používáme. Z pokladů oceánu kulturních akcí vybíráme ty, které jsou pro nás nejdůležitější - s nimi v kontaktu, hodnotíme je, tato hodnocení pak ukládáme na webových stránkách vytvořených pro tento účel, které nám také dávají podněty na ostatní alba, filmy nebo hry, které by měly získat naše uznání. Některé filmy, seriály, nebo videoklipy sledujeme zároveň s kolegy či přáteli na druhé straně Země, ocenění sdílíme s hrstkou lidí, se kterou se možná nikdy nesetkáme v reálném světě. Proto máme smysl pro globalizaci a zároveň individualizaci kultury. Odtud pramení naše potřeba volného přístupu k ní.

,p> To však neznamená, že požadujeme, aby všechny kulturní statky byly k dispozici zdarma - ale když tomu tak je, vytváříme-li něco, obvykle to prostě pustíme volně do oběhu. Chápeme, že - navzdory šíření technologií, které kvalitu filmů a zvukových nahrávek, dříve vyhrazených pro význačnou profesionální kastu, učinilo dostupnou pro každého - práce vyžaduje vynaložení prostředků a pracovních míst. Jsme ochotni platit, ale obří přirážku, vyžadovanou distributory cítíme jako něco, co je zřejmě neadekvátní. Proč bychom měli platit za distribuci informací, které mohou být rychle a dokonale zkopírovány, aniž by se ztratila původní hodnota originálu? Pokud jde jen o to získat stejné informace - chceme, aby byla cena byla přiměřená. Můžeme platit více, ale chceme dostat přidanou hodnotu: zajímavé balení, gadgety, vyšší kvalitu obrazu, schopnost přehrávat videa přímo tady a teď, bez čekání na stažení souboru. Můžeme vyjádřit uznání a chceme odměnit autory (v situaci, kdy peníze přestaly být bankovkami, ale jsou jen řetězci čísel na obrazovce, platit se stalo tak trochu aktem symbolické výměny, ve kterém by měly něco získat obě strany), ale plnění ekonomických výsledků korporací se sídlem kdesi za oceánem nás nezajímají . Není to naše chyba, že tyto firmy v současné podobě již ztratily smysl - a spíše než aby soutěžily a nabídly nám mnohem víc, než můžeme mít zdarma, se rozhodly zakopat se ve stávajících pozicích.

A další věc: nechceme platit za své vzpomínky. Filmy, které si pamatujeme z mládí, hudba, která nás doprovázela před deseti lety - v síťovém úložném zařízení jsou to jen vzpomínky, které si připomínáme, vyměňujeme a jejich zpracování je pro nás něco tak samozřejmé, jako vzpomínky na seriál "Čtyři z tanku a pes". Pohádky, které jste viděli v dětství, chceme najít na Síti (naší externí paměti) a chceme je ukázat našim dětem - stejně jako nám rodiče povídali příběh "O Červené Karkulce" nebo "O třech kůzlátkách". Dovedete si představit, že vás při tom někdo obviní z porušení zákona? A přece nemůžeme.

3.

Jsme zvyklí na to, že inkaso se platí samo, pokud jsou finanční prostředky na účtě, že otevření bankovního účtu nebo převedení telefonního čísla k jinému operátorovi je věc vyplnění jednotného on-line formuláře a podpisu smlouvy přivezené kurýrem, že i cesta na druhý konec Evropy s mezipřistáním a prohlídkami v polovině cesty se dá zařídit během dvou hodin. Jako uživatelé státu, jsme stále více a více podrážděni jeho archaickým rozhraním. Nechápeme, proč je daňové přiznání složeno z několika formulářů a ten hlavní má více než sto políček k vyplnění. Nechápeme, proč - a to je absurdní samo o sobě - povinnost při stěhování odhlásit se v jednom městě a znovu se přihlásit v jiném, jako by jeden úřad nemohl dohodnout na toto téma s druhým bez naší účasti.

V nás není ta pokora, která vyplývá z pokojného přijetí zastrašování, která poznamenala naši rodiče - přesvědčené, že úřední záležitosti mají zásadní význam a slavnostní charakter interakce se státem. Necítíme tento respekt, který má vzdálenost mezi osamělým občanem a majestátními vrcholky "moci", majícími někde uprostřed mlhu. Naše vize sociální struktury je opravdu jiná, než je ta vaše: síťová více než hierarchická. Jsme zvyklí na to, že se můžeme pokusit mluvit s téměř každým - s novinářem, starostou města, univerzitním profesorem nebo slavným zpěvákem - a nepotřebujeme k tomu oprávnění, vyplývající ze sociálního postavení. Úspěch interakce závisí pouze na tom, zda obsah přenášené zprávy je považován za platný a hodný odpovědi. A díky spolupráci, nepřetržité diskuzi a kalení názorů pod palbou argumentů, cítíme, že naše pohledy na mnoho záležitostí jsou prostě lepší - proč bychom potom neměli očekávat seriózní dialog s vládou?

Byli jsme připraveni o zbožnou úctu k "demokratickým institucím" v jejich současné podobě, o víru v jejich axiomatickou roli, kterou se vyznačují ti, pro něž "demokratické instituce" jsou vystavěny jako jejich památník. Nepotřebujeme památníky. Potřebujeme systém, který bude splňovat naše očekávání: transparentnost a efektivní provoz. A my jsme zvyklí na to, že změna je možná: že každý, k použití těžkopádný systém může být nahrazen a je nahrazen novým, efektivnějším, lépe přizpůsobeným našim potřebám, dávajícím nám větší prostor.

Nejdůležitější hodnotou je pro nás svoboda: vyjadřování, přístupu k informacím a kultuře. Cítíme, že to vzhledem ke svobodě Sítě je to, co to je - a že obhajoba liberálního stavu je naše povinnost pro budoucí generace, stejná, jako ochrana životního prostředí.

Možná jsme to ještě tak nenazvali , možná my sami si to ještě ani neuvědomujeme - ale to, co chceme, je asi jen skutečná, reálná demokracie. Demokracie, o které se dokonce ani nesnilo vašim novinářům.

(nadpis je vypůjčen z polského kultovního blogu My dzieci sieci)

Text "My, dzieci sieci" autora Piotra Czerskieho byl zveřejněn ve víkendovém vydání Polska Dziennik Baltycky 11. - 12. 2. 2012 a podléhá licenci Creative Commons Uznanie autorstwa - Na tych samych warunkach 3.0

zdroj ENPL

výběr s ohledem na probíhající veřejnou diskuzi připravil a pokusil se přeložit ŠOK

0
Vytisknout
9481

Diskuse

Obsah vydání | 6. 3. 2012