Transformace sociálních služeb zlepšuje kvalitu života lidí s postižením

28. 3. 2012

V článku Transformace ústavní péče jako nástroj k čerpání eurodotací? vyjadřuje Jiří Hrebenar řadu výhrad vůči procesu transformace sociálních služeb. Vzhledem k závažnosti tématu a obav, které s sebou transformace přináší, je třeba uvést na pravou míru věci, které ve svém článku uvádí. První nejpodstatnější: transformace sociálních služeb je kvalitativní změna ve způsobu poskytování péče lidem s postižením, která reaguje na poznatky o důsledcích ústavní péče a na požadavky, které na péči kladou lidé s postižením a jejich blízké osoby. Zatímco život v ústavu představuje hendikep, komunitní služby v běžném prostředí umožňují zachovat či rozvíjet sociální vazby každého člověka a výrazně zvyšují kvalitu jeho života. Transformační projekt MPSV navazuje na mnohaleté úsilí jednotlivců a organizací o změnu v přístupu k lidem s postižením -- evropské prostředky jsou přitom pomocníkem, nikoli impulzem změny. A transformací ústavní péče Česká republika naplňuje mezinárodní úmluvy, jimiž je vázána -- zejm. Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením. Jak uvedla v Českém rozhlase ředitelka jednoho ze zařízení zapojených do projektu: "Nevymýšlíme nic nového. Pouze napravujeme omyl, který se stal v minulosti.", píše Milan Svěřepa z Národního centra podpory transformace sociálních služeb.

Pan Hrebenar uvádí řadu výhrad, k nimž je třeba se vyjádřit. Píše např.: "Zdravotně postižení lidé se vezmou z ústavů a přesměrují se do sociálních bydlení. To je ve zkratce celý ten průběh transformace sociální péče. Tak nějak se v celém projektu pozapomnělo na to, že ti zdravotně postižení nebudou moci v tomto komunitním bydlení žít. Jednak se neobejdou bez asistence, jednak se nebudou moci dopravit k sociálním službám, které jim byly doposud poskytovány, a jednak budou mít zpřetrhány všechny sociální vazby, které lidé v ústavní péči vybudovali." Je to působivé a úderné vyjádření obav, které se s transformací často pojí -- a které se neodpovídají skutečnosti.

V transformaci se jedná o změnu způsobu a podmínek poskytování sociálních služeb, nikoli o jejich zrušení. Život ve velkých ústavech pro lidi s postižením představuje hendikep: ústavy se často nacházejí v nedostupných lokalitách mimo běžnou společnost; režim služeb bývá podřízen potřebám instituce a nikoli jejích klientů; velké množství lidí v jedné izolované budově či areálu přináší nepřirozené sociální vazby, není zde dostatek soukromí a prostoru pro udržování běžných vztahů; v mnoha zařízeních panují také nevhodné materiální podmínky, vč. toho, že zde lidé stále bydlí na čtyř, šesti i vícelůžkových pokojích.

Oproti tomu transformace vytváří podmínky pro život v běžném prostředí: sociální služby pro lidi s postižením jsou poskytovány v běžné zástavbě, v bytech či domech sousedících s běžnou společností; potřebná péče a podpora je poskytována podle individuálních potřeb každého člověka, který službu využívá; rozvíjí se společenská integrace a osobní vazby, lidé v tomto prostředí mají více soukromí.

Autor také píše o "zpřetrhání všech sociálních vazeb". Lidé s postižením se stěhují z ústavů do domků a bytů v místech, k nimž mají vztah. Místo a spolubydlící jsou určováni na základě vyjádření přání a potřeb jednotlivých uživatelů služeb -- to je jeden z prvních kroků transformačního procesu. Transformace zároveň posiluje možnosti pro navazování a udržování vztahů -- podporuje soukromí, lidé s postižením se integrují do společnosti.

Do projektu MPSV Podpora transformace sociálních služeb je zapojeno 32 organizací z celé České republiky. Většina z těchto zařízení poskytuje služby lidem s mentálním postižením, šest z nich poskytuje služby lidem s postižením tělesným nebo smyslovým.  27 zařízení pracuje přímo na změně svých služeb, 5 se účastní vzdělávací a metodické části -- v nich není cílem zajistit přestěhování klientů do běžných podmínek. Pracovníci zapojených organizací velmi intenzivně pracují na přípravě a kvalitním provedení transformační změny: zjišťují potřeby a názory uživatelů služeb a podle nich nastavují podporu v nově budovaných službách. Zároveň se vzdělávají a rozvíjejí své odborné znalosti a dovednosti tak, aby mohli poskytovat kvalitní služby lidem s postižením.

Hlavním tématem pana Hrebenara ovšem nejsou obavy o osud lidí s postižením, nýbrž čerpání evropských prostředků: "za evropské peníze vznikl koncept mimoústavní péče" píše. Toto tvrzení má nejméně dvě slabiny: 1) Deinstitucionalizace, tedy přechod od ústavní ke komunitní péči, je proces, který v Česku začal ještě v době, kdy jsme byly členy úplně jiné unie než té, která na něj nyní přispívá. Je to totiž tak, že evropské peníze jsou používány pro zavedení změny, s níž v ČR začal v 80. letech minulého století Milan Cháb, pokračovali v ní postupně další lidé a organizace -- a v posledních letech ji v souladu s požadavky mezinárodního i vlastního práva začal aplikovat český stát.

2) Tyto evropské peníze slouží k tomu, aby byly zajištěny nové služby pro lidi s postižením a proškolen personál, který je poskytuje. Aby změna probíhala odborně a s řádnou přípravou. Což jsou přesně věci, za jejichž domnělou absenci autor transformaci kritizuje. Na jedné straně píše, že nebudou zajištěny potřebné služby, na druhé kritizuje, že jsou na vytvoření potřebných služeb určeny evropské peníze.

Pan Hrebenar se mýlí, když se pozastavuje nad tím, že "přístup k evropským miliardám získala soukromá společnost". Evropské miliardy, přesněji 1,3 mld. Kč z Integrovaného operačního programu, mohou čerpat kraje či obce na vybudování zázemí pro sociální služby. Využívají je pro nákup či výstavbu domů a bytů, v nichž budou lidem s postižením poskytovány sociální služby. Nejčastějším poskytovatelem sociálních služeb přitom zůstávají příspěvkové organizace krajů, v ojedinělých případech také nevládní neziskové organizace. Role Národního centra vůči těmto "evropským miliardám" je v tom, že pomáhá zařízením a krajům s přípravou některých podkladů pro jejich čerpání -- konzultuje transformační plány, architektonické návrhy a další podklady tak, aby byly co nejlépe připravené s ohledem na účel transformace a podmínky čerpání Integrovaného operačního programu (který pro tyto účely spravuje MPSV).

Národní centrum podpory transformace sociálních služeb také vzdělává pracovníky organizací zapojených do projektu a poskytuje jim podporu dalšími způsoby: např. prostřednictvím pracovníků v každém zapojeném zařízení a na každém krajském úřadě, zajištěním odborné supervize nebo konzultací s externími odborníky na témata z oblasti kvality sociálních služeb. Národní centrum podpory transformace postupuje podle pokynů MPSV a ve spolupráci se všemi kraji ČR, organizacemi zapojenými do projektu a mnoha dalšími, které se na transformaci sociální péče v Česku podílejí.

Všechny tyto instituce přispívají k dosažení změny, která zlepšuje kvalitu života lidí s postižením a odpovídá požadavkům, které na sociální péči kladou její uživatelé a jejich blízcí. Jak nedávno na veřejné diskusi o transformaci řekla jedna z účastnic, matka mladého muže s postižením, když skončila prezentace transformačního projektu: "Tohle jsou přesně služby, které bych si představovala pro svého syna."

0
Vytisknout
2568

Diskuse

Obsah vydání | 29. 3. 2012