Důvodová zpráva k vyjádření Fóra alternativ k návrhu zákona o majetkovém narovnání státu s církvemi (k tzv. církevním restitucím)

4. 4. 2012

Vláda vychází z chybných východisek, užívá nesprávné postupy při naplnění či vyčíslení narovnání a vzhledem k míře ekonomického dopadu na současné a budoucí generace volí nedemokratické kroky při schvalování zákona, což spolu s předchozími závadami zpochybňuje principy právního státu.

Jsme současně přesvědčení, že (podstatou, fakticky) veřejnoprávní majetek, který kdysi měla ve správě církev, konkrétně katolická církev, si musí svůj veřejnoprávní charakter ponechat a sloužit novým úlohám, které má moderní veřejná správa plnit.

Vlastnictví majetku, které si dnes katolická církev nárokuje, se v dějinách měnilo a nelze naň pohlížet pouze poměry začátku roku 1948. Souběžně s tím je třeba rozlišovat majetek k výkonu náboženských aktů a majetek hospodářský, tedy majetek k ekonomickému zajištění náboženských služeb a provozu používaných zařízení.

Valná část majetku, který dle vlády mají církve obdržet, jim nikdy nepatřila a měly jej pouze od státu ve správě.

Zcela zřejmé je to z nakládání s kláštery, kostely a dalšími nemovitostmi středověkými panovníky, kteří je volně převáděli, udělovali, dávali do zástavy ap.

Novověkým dokladem jsou mj. restituční edikty ze 17. stol. či rozhodnutí císaře Josefa II. v poslední čtvrtině 18. století, jimiž byla řada objektů katolické církve převedena na jiné využití.

Stejně tak limity pro nakládání s církevním majetkem -- s větším majetkem nebylo možné nakládat bez souhlasu rakousko-uherských a československých státních úřadů. Souhlas státních úřadů byl povinný také pro zápisy do pozemkových knih.

Důkazem, že nejde o soukromý majetek církve, je rovněž existence církevních desátků a roboty na církevních statcích a jejich případné vymáhání státní silou (dráby).

Dalším faktem zpochybňujícím nároky katolické církve je konfiskace prostředků nekatolických církví (např. Týnského chrámu v Praze) po Bílé hoře Obnoveným zřízením zemským (1627/8).

Výslovné vymezení církevního majetku jen k účelům kultovním, vzdělávacím a dobročinným, nikoli např. výdělečným, uvádí tzv. prosincová ústava Rakouska-Uherska (1867). Veřejnoprávní charakter majetku spravovaného katolickou církví v Rakousku-Uhersku vyplývá též z jeho společného uvádění s majetkem státu a obcí, např. v případě vydržovacích či promlčecích práv.

V období první republiky přetrvává dohled státu nad právním jednáním o církevním majetku. Církevní majetek je legislativou a judikáty výslovně označován za veřejný (případně zvláštního určení) a je odlišován o soukromého majetku.

Vzpomeňme též, že zastupování církevního majetku státem před civilními soudy bylo zrušeno dokonce až r. 1950.

Dodejme, že ani v období Bachova absolutismu a po přijetí konkordátu v r. 1855, nebyla katolická církev svrchovaným vlastníkem, jakým by ji učinila svým »narovnáním« vláda Petra Nečase.

Katolická církev si tudíž nemůže majetek, který nepotřebuje k výkonu náboženských aktů, případně dobročinnosti, vzdělávání, či jiné veřejnoprospěšné služby, nijak nárokovat, natož do svrchovaného vlastnictví.

Scestnost tohoto požadavku vystupuje o to více, že současné církve již neplní ve státě tu úlohu, kterou měly ve středověku a raném a středním novověku, kdy byly pověřeny realizací státního náboženství, neboť naše republika je státem laickým.

Nepopíráme však, že církve nadále vykonávají veřejnoprospěšné služby, a proto by je měla veřejná správa ekonomicky zajistit, přičemž vhodnými formami se nám zdají jak propůjčení určitého majetku, jako stabilního zdroje příjmů, tak např. daňové asignace.

Vládní návrh však přichází s modelem, kdy by byly prolomeny nejen restituční hranice 25. 2. 1948, nýbrž i 2. pozemková reforma z r. 1947 z období vlády prezidenta Edvarda Beneše, 1. pozemková reforma masarykovské republiky z l. 1919/20 a dokonce někdy i samotné josefínské reformy z 1781, resp. by se nevrátil do původního právního režimu. Šlo by tedy v případě schválení vládního návrhu ze strany vlády, parlamentu a prezidenta o jasné porušení zásady řádné správy státního majetku, o fakticky 2. pobělohorskou konfiskaci, o »krádež za bílého dne«.

Považujeme za nesmyslné, zbytečné a účelové, aby případný přesun nemovitostí do správy nebo majetku církví neměl výčtový charakter. Ve světle 65 let, po které nemohly církve tento majetek užívat, je případné zdržení několika let omluvitelné, navíc by mohlo probíhat etapovitě, takže část lehko dohledatelného nezpochybnitelného majetku by měly k dispozici bez jakéhokoli zdržení. Přesun po etapách by byl výhodný i pro samotné církve, které se na správu tohoto majetku musejí připravit. V uplynulých letech již musely pozemkové úřady prověřit desítky tisíc těchto položek, takže jsou nemístné obavy z neuskutečnitelnosti či velkého zdržení.

Za nadhodnocené považujeme zamýšlené finanční kompenzace, neboť neodpovídají ani aktuálním tržním cenám, ani modelu finančních náhrad jiných polistopadových restitucí.

Současně však oceňujeme přístup smluvních stran, které jednaly o majetkovém narovnání státu s církvemi, že podíly jednotlivých církví ve finanční části vyrovnání nekopírují poměry z věcné části vyrovnání a jsou tudíž příznivější nekatolickým subjektům, které ve své historii neměly možnost nabýt takové majetky.

Varujeme Parlament ČR před uzákoněním odlišných kritérií tohoto majetkového narovnání od předchozích polistopadových majetkových restitucí, neboť by to založilo důvod k žalobám dotčených fyzických a právnických osob na nerovné zacházení, proti upřednostňování vybraných subjektů před jinými.

Odvolávat se při urychlování tzv. církevních restitucí na legitimní očekávání církví, že jim bude majetek státem přidělen (»vrácen«), považujeme za dezinterpretující. Církve, konkrétně katolická, mohla a mohou legitimně očekávat pouze rozhodnutí státu o tomto majetku, o tom, jak s ním naloží, nikoli přidělení majetku samotného. Sporný totiž není termín převodu, nýbrž sama otázka případného převodu, to, komu patří, zda bude ponechán státu, nebo někomu převeden, či vrácen.

Chápeme, že třeba přistoupit ke zrušení blokačních paragrafů, které zatěžují rozvoj řady obcí, ale očekávání církví na majetkovou suverenitu shledáváme, jak výše dokazujeme, do valné míry za mylná, za nelegitimní.

Domníváme se, že majetkové narovnání státu s církvemi nesleduje jen prospěch církví, ale také správcovských společností, tj. finančních skupin, které se chystají spravovat tento majetek.

To také vysvětluje temné stránky v konstrukci návrhu zákona a způsob jeho projednávání, nátlakového přístupu předkladatelů.

Považujeme za nutné vyjádřit svůj postoj také k právním expertízám, kterými disponuje Ministerstvo kultury ČR.

Jedná se o následující dokumenty:

»Právně historická expertíza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. stol. na území dnešní ČR«, za jejíž autory jsou považování Vladimír Mikule a Milan Kindl (cca 19 stran; z let 1990- 2002; na obsahu nic nemění, že nynější rektor UK Václav Hampl popřel, že by šlo o oficiální postoj Právnické fakulty UK), »K problematice vlastnictví katolické církve a restitucí církevního majetku« z pera odborníků Masarykovy univerzity v Brně Tomáše Knoze a Kateřiny Šimáčkové (cca 16 str.; po r. 2005), »Odborný posudek (k obecné otázce, zda církev katolická svůj majetek pouze spravovala a nevlastnila...)« Ústavu státu a práva Akademie věd ČR od Jaroslava Zachariáše (cca 3 str.; r. 2007) a »Posouzení otázky církevního vlastnictví z toho úhlu pohledu, zda církve svůj majetek vlastnily, nebo šlo pouze o jeho správu«, který za Fakultu právnickou Západočeské univerzity vypracovali Antonín Hrdina a Milan Kindl (cca 4. str., r. 2007).

Posledně jmenovaná práce odmítá dlouhodobý historický pohled na problematiku a chce se soustředit pouze na 40. léta 20. stol. Nejvíce se odvolává na rakouský obecný zákoník občanský z r. 1811, což má určitou logiku, neboť platil až do r. 1951.

Vůbec ale nezmiňuje nadřazené ústavní zákony, jako již vzpomínanou ústavu z r. 1867, která obsahuje pasáže přímo věnované tématu církevního vlastnictví.

I ze samotného obecného zákoníku občanského autoři nepřipomenuli části dokumentující podobnost církevního majetku a majetku státu a obcí, tj. jeho veřejnoprávní charakter, ale z některých jeho obecných ustanovení konstruují soukromovlastnické pojetí církevních prostředků. Nijak nerozlišují zařízení ke kultovní (případně vzdělávací a dobročinné) činnosti a hospodářské prostředky.

Posudek ÚSP uznává, že majetek užívaný církví byl do josefínského období včetně pojímán jako státní. Pak konstatuje jeho postupnou »emancipaci« (bokem opět zůstává jeho rozlišení dle účelu), přičemž pro revizi pozemkové reformy (1947) jej prý třeba už brát jako soukromý majetek, neboť pravidlům této 2. pozemkové reformy podléhal, a to zcela stejně jako při 1. pozemkové reformě.

Pokud ovšem přijmeme pohled ÚSP, že v období ČSR již šlo o soukromý majetek, tak třeba na tento majetek plně uplatnit zásady obou pozemkových reforem. V tom případě ovšem musejí být vráceny podstatně menší pozemky a musí být vyplaceno mnohem nižší náhradní plnění, než jaké navrhuje vláda Petra Nečase.

Nadále však přitom nezodpovězeno zůstává, jaké protiplnění poskytla katolická církev státu, že došlo k »emancipaci« jejího vlastnictví.

Prohlašujeme, že katolická církev neposkytla Rakousku, resp. Rakousko-Uhersku, či Československu nic, žádnou službu nad rámec toho, co poskytovala do doby a za Josefa II. a »emancipace« je neopodstatněná.

Expertíza MU sice vyzývá k širšímu, než pouze úzce právnímu pohledu, ale z proklamovaného historického pohledu se věnuje zejména historické sémantice a nikoli již věcné podstatě, vzniku a užití tohoto majetku, natož státu a církvi a jejich vztahu. Přitom konstatuje jejich »kooperativní vztah«, sepětí »trůnu a oltáře«, ale nikterak nedomýšlí, že toto muselo mít vliv na rozsah a formu církevních prostředků a musí to logicky mít dopad i na rozhodnutí, co s tímto majetkem v okamžiku, kdy blízké sepětí státu a církve končí.

Autorské ztotožnění raně novověké držby (bývala dočasná, účelová, zástavní atd.) a vlastnictví stojí mimo jakýkoli rámec poznání právní historie a diskvalifikuje nejen sémantický rozbor podstaty věci prvního z autorů.

Jeho spoluautorka tvrdí, že neexistuje žádná právní zásada, že by někdo nemohl dostat více, než kolik mu patřilo původně (přitom na příkladu kupónové privatizace uvádí i masivní případ, že dotyční dostali méně).

Bude-li však přijat princip neexistence přiměřeného poměru původního a restituovaného vlastnictví, dostane se oblast »narovnávání majetkových vztahů« - ať už je provázena jakýmikoli zákony -, do sféry libovůle, nespravedlnosti, nelegitimity, do sféry hry s pekelným ohněm, který bude propukat a spalovat pocit právního státu po každém dějinném zvratu.

Žádný ze tří výše rozebraných posudků se nepřibližuje komplexnosti pohledu expertízy odborníků Právnické fakulty UK, zhotovené na žádost vlády Miloše Zemana, neobsahují tolik citací zákonů a judikátů (zejména ústavních a jinak zásadních; někteří z autorů těchto tří posudků spíše »vyzobávají« z jiných judikátů a bez konfrontace s jinými judikáty je generalizují) a nevyrovnávají se s valnou částí argumentů této expertízy, nemluvě již o tom, že by nějak vyvrátily její klíčové argumenty.

Ze shrnutí všech expertíz a z dějin, zejména podstat a vztahů státu a církví, je zřejmá složitost problému. Jeho žádné řešení všechny zúčastněné, stát, církve, občany, asi neuspokojí.

Jádro kultovního i hospodářského jmění užívaného církvemi vzniklo v časech faktické náboženské a světonázorové nesvobody, právě proto jej lze chápat jako majetek veřejný, či veřejnoprávní, zřízený k duchovní službě pro ideologické cíle státu.

Měl by tudíž dál sloužit celé veřejnosti, nyní už ale nejen duchovní službě. Tuto proklamaci mohou vláda a parlament vydat hned a konkrétní detaily komu co do správy může jít po etapách.

Vyslovujeme proto varování, že pokud akty veřejné správy, tj. i vlády, parlamentu a prezidenta, ve větším rozsahu svým obsahem a formou vykročí za rámec právního státu, tak ztratí svoji legitimitu demokratického a právního státu a tím vznikne pro budoucnost legitimní důvod k jejich revizi a nápravě.

Fórum alternativ navrhuje, aby veřejnoprávní majetek, který v minulosti měly ve správě církve, resp. katolická církev, sloužil nadále k ekonomickému zabezpečení úloh veřejné správy, a to jako majetek víceméně nezcizitelný.

Část majetku by tudíž dostaly zpět do správy církve pro zajištění aktuálního rozsahu veřejnoprospěšných služeb, které vykonávají.

Část majetku by byla k dispozici dalším subjektům uskutečňujícím veřejnoprospěšné úlohy.

Vzhledem k nedobrým zkušenostem s ústřední správou rozsáhlých majetků doporučujeme převedení správy na obce, města a kraje, které by je mohly spravovat přímo, nebo by je mohly převést do správy dalších subjektů pověřených veřejnoprospěšnými úlohami.

Případný prodej, výměna, nebo též naopak rozšíření souboru tohoto majetku by přitom podléhal souhlasu jak ústředního úřadu, tak samosprávy.

Nezcizitelný veřejnoprávní majetek by tímto vytvořil prostor a podmínky pro stabilizaci a rozvoj místní ekonomiky. Takováto dobře vedená hospodářství, ať již církevní či laická, ve světě úspěšně fungují. Jsou to většinou tradiční, lokálně orientovaná a (soudobou mluvou) udržitelná hospodářství, která poskytují okolí stabilní pracovní příležitosti a nepropouštějí při sebemenším hospodářském výkyvu. Jedná se právě o lesní a zemědělskou výrobu, které jsou předmětem vládního návrhu na majetkové narovnání, a zpracování místních produktů v potravinářství (pivovary ap.).

Domníváme se, že je nepřijatelné, aby vláda, která bude mít trvání pouhé čtyři roky a vznikla na základě mandátu ze spíše marketingově pojatých voleb, rozhodovala o významném budoucím uspořádání poměrů ve společnosti, které potrvá desítky let.

Souhlasíme proto s nedávným vystoupením spisovatelky Lenky Procházkové a dalších občanů a subjektů proti nadměrnému majetkovému narovnání.

Opakujeme naši obavu o ústavnost tak rozsáhlého narovnání a způsobu jeho legislativního přijetí, kdy jej má projednat pouze ústavněprávní výbor Poslanecké sněmovny, ač jde -- vezmeme-li jen ekonomickou stránku věci - o významné lesní a zemědělské pozemky a dlouhodobou zátěž státního rozpočtu.

Stejně tak se obáváme, že zvolená forma narovnání se patrně stane tunelem v hospodaření státu ve výši kolem 150 mld. korun a přispěje k prohloubení již beztak vysokého zadlužení naší země a našich potomků.