"Blowback", neboli neřešitelné dilema upadajících mocností

22. 6. 2012 / Immanuel Wallerstein

Blowback [v češtině nejspíš "zpětný úder", nebo také "vrácená rána", pozn. překl.], termín ražený Ústřední zpravodajskou agenturou USA (CIA), znamenal původně nezamýšlené negativní důsledky špionážních operací pro vlastní zemi. Výrazem "blowback" se označovala například situace, kdy tajná operace CIA vedla k odvetnému útoku na občany USA, kteří o této operaci nevěděli. Dnes ale řada operací není zdaleka tajná (například akce bezpilotních letadel USA v Pákistánu a Jemenu). A "pomsta" v podobě odvetných útoků se často veřejně přiznává. Nicméně se nezdá, že by příslušné země chtěly s takovými operacemi přestat.

Máme-li vysvětlit, jak a proč k blowbacku pořád dochází, musíme ho lépe definovat. Podle mého názoru jde především o to, že země podnikající takové operace jsou sice mocné, to bezpochyby, ale méně mocné, než bývaly. Když byly na vrcholu své moci, mohly ignorovat blowbacky jako zanedbatelné a náhodné důsledky. Když ale jsou teď méně mocné než dřív, důsledky už nejsou tak zanedbatelné, přičemž ovšem dané země cítí potřebu pokračovat ve svých operacích ještě důrazněji a otevřeněji.

Podívejme se na dva slavné případy blowbacku. Jeden se týká Spojených států. V 80. letech chtěly USA vytlačit ozbrojené síly Sovětského svazu z Afghánistánu. Poskytovaly proto podporu mudžahedínům. Jedním z nejznámějších vůdců jimi podporovaných skupin byl Usáma bin Ládin. Jakmile sovětská vojska odešla, Usáma bin Ládin vytvořil al-Kajdá a začal napadat Spojené státy.

Druhý slavný případ se týká Izraele. V 70. letech považoval Izrael za svého hlavního protivníka Jásira Arafata a Organizaci pro osvobození Palestiny (PLO). Ve snaze oslabit vliv PLO na Palestince poskytoval Izrael finanční podporu palestinské odbočce Muslimského bratrstva známé pod jménem Hamás. Ten svým růstem poněkud oslabil PLO. V určitém bodě se ale Hamás stal ještě tvrdším a efektivnějším protivníkem izraelského státu, než byla PLO.

Dnes jsou tyto dva případy všeobecně známy. Lze uvádět další, týkající se Velké Británie a Francie, a ani tím seznam zemí postižených blowbackem nekončí. Proč se tedy dál chovají způsoby, které jdou proti jejich vlastním záměrům? Dělají to právě proto, že jejich moc upadá.

Musíme se na věc podívat z hlediska časových měřítek v politice států. K blowbacku dochází, když se upadající mocnost chová způsobem, který krátkodobě dosahuje nějaký bezprostřední cíl, ale ze střednědobého hlediska jen dál urychluje její mocenský úpadek a proto jí z dlouhodobého hlediska škodí. Zřejmý závěr zní: opustit definitivně tuto cestu. Tajné operace už ve skutečnosti nepůsobí ve prospěch dlouhodobých cílů země.

Abych se držel svých příkladů: copak to prezident Obama a premiér Netanjahu nechápou? A pokud chápou, proč v těchto operacích pokračují a dokonce se jimi chlubí? Myslím, že oba si ve skutečnosti uvědomují neúčinnost těchto operací stejně jako jejich zpravodajské agentury. Musí ale řešit bezprostřední dilemata.

Oba jsou především politikové a chtějí v každém případě zůstat u moci. Proti oběma stojí v jejich zemích mocné síly, které se domnívají, že nejednají dost ostře. A ani jeden nemá proti sobě nějakou významnou politickou sílu požadující radikální revizi politiky země. Shrnuto, v obou zemích je velmi silná extrémní pravice a na druhé straně levice, dokonce i umírněná levice, je slabá. Hlubší příčinou toho je, že v obou případech veřejnost neakceptuje skutečnost relativního úpadku moci své země.

Oba vůdcové mohou nanejvýš dělat to, že potajmu trochu zdržují. Ovšem vzhledem k faktické průhlednosti svých zpravodajských činností mohou brzdit jen chvilku. Pak zjistí, že nemají jinou možnost než provádět politiku, o níž ví, že je dlouhodobě nefunkční, aby mohli zůstat ještě zítra u moci.

Je tu ještě další důvod. Obama se nevzdal neuskutečnitelného snu -- obnovy postavení Spojených států jako nepochybného hegemona. A Netanjahu se nevzdal jiného neuskutečnitelného snu -- židovského státu Izraele v hranicích celého někdejšího Britského mandátu. Jestliže se tito dva vůdcové nechtějí vzdát svých snů, určitě nebudou napomáhat svým spoluobčanům ke smíření s novými geopolitickými realitami světosystému a se skutečností relativního mocenského úpadku svých zemí.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 331, 15.6.2012. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2010

 

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

 

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

0
Vytisknout
8822

Diskuse

Obsah vydání | 25. 6. 2012