Bohuslav Sobotka

VÝSLADEK PRVNÍHO KOLA PREZIDENTSKÉ VOLBY

Politická maturita Slávka Sobotky

13. 1. 2013 / Štěpán Kotrba

čas čtení 5 minut

Předseda ČSSD Sobotka včera dospěl. Z přeopatrného aktivisty mainstreamově liberálního názorového proudu, který se nechal lákat sirénami antikomunismu, nepolitické politiky, morální maximy - volby mezi čistým dobrem a špinavým zlem, se stal politik, který pochopil českou politickou realitu a uvědomil si, že svému soukromému názoru musí nadřadit názor svých voličů. A ti kašlali na volbu "cizího" Jiřího Dienstbiera a zvolili "svého" Miloše Zemana. Pro Sobotku nebyla včerejší volba "mezi dvěma zly" (Zemanem a Schwarzenbergem) nijak jednoduchá. Bál se následků. Jedné i druhé krajnosti. Bál se i nerozhodnosti. Tápal. Ale nakonec si vybral správně. Teprve včera se z učedníka stal politik.

Kdyby ČSSD (bez ohledu na názory Vladimíra Špidly, ovlivňované jeho tmavězeleným ideologem Patočkou, nebo Jiřího Dienstbiera) nepodpořila do druhého kola Zemana, pravděpodobně by se na nejbližším sjezdu rozpadla. Takto pouze odhodí několik málo liberálních příznivců Zelených (a Táni Fischerové), kteří odváděli sociální demokracii jak Krysař z Hammeln l.p. 1284 na cestu do politické propasti. Ponechá je v jejich kavárnách a diskuzních kroužcích. Sobotka včera JEDNOZNAČNOU podporou Zemana smazal značnou část bezcharakterního podrazu svého předchůdce Špidly. A ČSSD může začít na tomto kroku opatrně stavět - budoucí jednotu široké levice.

Musí ji ale stavět jinak, než dosud. Na tom, co spojuje, nikoliv na tom, co rozděluje. A Slávek Sobotka udělal ten první krok. Ten nejtěžší.

Zeman přitom není (a nikdy nebyl) "autentickým" sociálním demokratem. Byl vždy ekonomickým liberálem (i když se silným sociálním cítěním). Postupem času a tlakem části svého okolí si jako "importovaný" předseda ČSSD osvojil i levicovou rétoriku. Ale používal jí účelově. Nikdy mu nebyla vlastní. Miloš Zeman byl ale právě proto ideální figurou pro politiku konce 90. let, ideálním premiérem pro napravení chyb po svém předchůdci Klausovi. Dosáhl toho, že levice přestala být v ČSSD nadávka. Dosáhl toho, že stoupenci agenta CIA Horáka nikdy nezískali v ČSSD moc. Pragmatismus jeho vládních kroků umožnil nastavit parametry ekonomiky tak trvale, že na ně mohli navázat i jeho nástupci - Gross, Špidla i Paroubek, aniž cokoliv výrazně během svého vládnutí zkazili. Multiplikační efekty se ale s příchodem rozpačitého dua Sobotka - Hašek vyčerpaly a sociální demokracie dlouhá léta ideově tápala.

Toho využili političtí turisté, odpadlíci z levého křídla strany Zelených i sirotci, zbylí po Václavu Havlovi. Politiku ČSSD začaly ovládat romanticko-idealistické think-tanky CESTA (Centrum pro sociálně-tržní ekonomiku a otevřenou demokracii - Jiří Pehe, Vít Klepárník, Bohuslav Sobotka, Saša Uhlová, Jiřina Dienstbierová, Jakub Franěk), Špidlou kdysi vytvořená ekologická iniciativa PLATAN (Petr Smutný) a Zelená platforma, Špidlou uchvácená MDA (Jan Černý), Švejnarem vedené CERGE-EI. K tomu se přidaly aktivity mladých zelených romantiků, podpořené vedením ČSSD (ZVONEČNÍK - Jiří Jakl, Zdeněk Ryšavý, Robin Böhnisch, Petr Petržílek, Lukáš Kraus, Bohuslav Sobotka, Vladimír Špidla , Lubomír Zaorálek, Alena Gajdůšková, Jiří Dienstbier, Pavel Poc, Martin Potůček, Erazim Kohák, Petr Uhl, Philipp Janýr , Jan Prokeš a další), migrujících křesťanských sociálů (Křesťansko sociální platforma - František Bublan, Jan Černý, Pavel Čižinský, Karel Floss, Kateřina Kalistová, Miloslav Kučera, Karel Matouš, Bohuslav Sobotka, Anna Šabatová, Ivan O. Štampach a další), ale i vnější a k sociální demokracii postupně mířící romantická ALTERNATIVA ZDOLA, Spojenectví práce a solidarity (SPaS - Ilona Švihlíková, Milan Neubert, Jan Kavan) či PROALT.

Cesta široce rozkročeného levicového hnutí je správná, ale... hlasatelé krajních názorů musí respektovat kompromisy, dosažené v mezích možného. Nesmí upřednostnit svůj menšinový názor před celkem. A to je problém Jiřího Dienstbiera. Jeho marný a vulgárními komentáři okořeněný boj proti pražské politice sociální demokracie (Hulínský, Březina), ochota jít do nerovné magistrátní koalice s TOP09 (Tůma) a naivita, s kterou tvrdil, že tato koalice by byla "ta čistá" z něj udělaly nedospělého. Silná rétorika a slabé činy se nepromíjejí. Agresivita při prosazování menšinového názoru mu nakonec uškodila v prezidentské volbě. Příliš mnoho lidí ho nevolilo pro jeho politickou nevyzrálost.

Miloše Zemana volilo 1 245 848 (24,21%) voličů, podpořili ho jak komunističtí voliči, tak konzervativní proud v ČSSD. Taťánu Fischerovou, která si kupodivu osvojila velmi dobře romanticky humanistickou levicovou rétoriku, volilo pouhých 166 211 (3,23%) voličů. Jiří Dienstbier s veškerou podporou ČSSD jako nejsilnější opoziční strany dostal pouze 829 297 (16,12%) hlasů. To je třeba si uvědomit dříve, než se začne jeden proud vůči ostatním vymezovat házením smradlavých hrnců. Teoreticky může v druhém kole Miloš Zeman získat hlasy Přemysla Sobotky, Jany Bobošíkové a možná i část hlasů Vladimíra Franze. Ale to nebude stačit. Pokud nezíská většinu hlasů Jana Fischera, nad Karlem Schwarzenbergem nezvítězí.

Překonání osobní antipatie i některých oprávněných vzájemných výhrad vůči Miloši Zemanovi je oním očistným mechanismem, který může na levici přinést širokou komunikaci a postupnou tvorbu společné a přitom realistické politiky. Říká se, že levici rozdělují ideje, zatímco pravici spojují peníze.

0
Vytisknout
13501

Diskuse

Obsah vydání | 15. 1. 2013