Poznámka ve stínu větrných mlýnů

8. 2. 2013 / Lubomír Brožek

Jsem už starší člověk a zajisté mi uniká mnohé, proto jsem zaznamenal, kromě několika více méně marginálních (a mnohdy uštěpačných) poznámek, poměrně seriózní reflexi pouze u brněnského časopisu Host. Naopak vím třeba o autorském čtení ve věznicích, anebo o protestech proti kácení stromů, ale vím dobře i o protestech kulturních časopisů, plédujících za své přežití. Vím (a také o tom píši), že snižování prostředků na živou kulturu je jev dlouhodobý a systémový. O čem však nevím (a co považuji za zcela zásadní), že by se kulturní obec dokázala ve svých postojích sjednotit a postupovat naprosto jednoznačně a společně. (Petice samy o sobě, domnívám se, jsou pouze verbálními ventily narůstajícího přetlaku.) Vím naopak o tom, že s vysychajícími finančními zdroji rostla průběžně vzájemná nevraživost i uvnitř ministerské grantové komise, jejímž členům bylo jasné , že pramen vysychá a utišit žízeň všech je více než iluzorní. Kdysi jsem v této souvislosti připodobnil kulturní obec k  soše zvané Plášť svědomí (autorka Anna Chromy), umístěné před vchodem Stavovského divadla. Řekl jsem, že každý si brání jen ten svůj malý dílek, aby nakonec v údivu zjistil, že svírá v ruce řekněme zachráněný nos, leč socha už je bez tváře. Samozřejmě si můžeme, milý pane kolego, dát slavně na hlavy holičské misky, popíchnou své vyzáblé Rosinanty, vyrazit s opelichanými brky místo dřevců jeden proti druhému a dát si co proto, až se bude od klávesnic prášit. Chci Vás jen ujistit, že větrným mlýnům je to zcela lhostejné, budou se dál otáčet, poháněny vichrným časem a nevzrušeně pozorovat nekonečné šarvátky neúnavných donkichotů.