Ke jmenování profesorů

21. 5. 2013 / Jiří Jírovec

V souvislosti s váháním presidenta Zemana zda jmenovat docenta Putnu profesorem se objevují názory, které mi připadají poněkud naivní.

Představa, že ukončení jmenovacího procesu na úrovni university tak nějak odstraní systém "držet hubu a krok" je nesmyslná. Jistě, český systém zastaral tím, že vedle dřívějších státních vysokých škol vznikla celá plejáda zařízení soukromých, takže jmenování "privátních" profesorů presidentem je snadno napadnutelné jako zasahování do obchodní činnosti.

Tím se dostáváme k severoamerické praxi, kdy jsou profesoři skutečně jmenováni v rámci té které university a jejích finančních možností. I tento systém je ovšem podrobován silné -- světe div se -- politicky motivované kritice, protože profesura, či definitiva (v angličtině tenure) profesorům zaručuje existenční jistotu i svobodu projevu.

Takové útoky jsou založeny na obavě, že přílišná svoboda škodí, protože mnozí profesoři nepociťují potřebu držet hubu a krok a publikují myšlenky, mnohdy až levicové, čímž ohrožují výchovu studentů. Establishment nestojí o mladé absolventy, kteří, přijdouce do reálného života, začnou popuzovat a rozvracet. A již vůbec ne o profesory, kteří mají "nesprávné" politické názory.

Aleš Uhlíř, který jde většinou přímo k věci, vtělil do svého článku řadu myšlenek, které stojí za komentář.

Uvedu několik z nich:

Pokud by profesory jmenovaly vysoké školy a dotyčný by nemusel projít tím letitým procesem založeným na vzájemných vazbách a úsluhách, rázem by zde bylo několik vysokých škol, které by jej chtěly jmenovat profesorem. Systém je zkostnatělý.

Potíž je v tom, že člověk, který se má (vědecky) propracovat na profesorskou úroveň stejně prochází právě "letitým procesem", který je málokdy oproštěn od "vazeb a úsluh".

Držet hubu a krok musí třeba student PhD. Podle toho, co vím, studenti jsou často využíváni školitelem jako zdroj relativně levné práce. To vede k prodlužování studia, takže málokdo udělá PhD během tří let. To by měla být dostatečná doba na to, aby student dokázal, že je schopen zvládnout dané téma a přispět nějakou originální myšlenkou.

Mladý adept akademické kariéry, která PhD vyžaduje, vstupuje do světa, kde jeho budoucnost ovlivňuje nejen jeho schopnost vědecky pracovat a učit, ale, a to především, schopnost zapadnout a nepopudit ty u vesla. Tedy lidi na úrovních, na které často ani nedohlédne. To platí nejen pro university. Připomínám na tomto místě upozornění Sira Humphryho určené v seriálu "Ano pane premiére" Bernardovi: "To je škoda (že mi nechcete říct, koho tam premier má). Já zrovna pracuji na vašem výročním hodnocení a přece nechcete, abych to dělal ve stavu maximální rozezlenosti."

To je všude stejné, nátlak je universální nástroj moci. Je totiž jedno, jestli takový výrok zní "soudruhu, ty nesouhlasíš s politikou strany a vlády?" nebo "ty chceš z podniku odejít, protože nesouhlasíš s vedením?" Posledně zmíněným výrokem mě počastoval pablb ve stavu maximální rozezlenosti, když jsem kritizoval naprosto idiotský kurs v našem podniku. Promítali nám totiž video, v němž vedoucí oddělení lahůdek rozděluje práci podřízeným. My jsme se ovšem zabývali důležitějšími věcmi než krájením a balením salámu a šunky na chlebíčky. Byli jsme v té době, alespoň podle mínění našeho vedení, vůdčí silou světového pokroku v jaderné fyzice a chemii.

Aleš Uhlíř dále píše:

Pokud to v Česku skutečně došlo až tak daleko, že pro získání profesury stačí být přítomen na vysoké škole a tam "sekat dobrotu", moc na sebe neupozorňovat a hlavně nikoho z mocných nerozhněvat a v té nechutné tlačenici se umět orientovat, pak je naprostá hloupost, aby profesory jmenovala hlava státu.

S trochou ironie lze říct, že když studenti mohou získat diplom, aniž by školu přehnaně či vůbec navštěvovali, tak proč by se na takových školách mělo od profesorů čekat něco jiného?

Zajímavým případem je jmenování Václav Klause profesorem. Ten se nepochybně k profesuře propracoval přesně opačným směrem. Tedy tím, že na sebe upozorňoval a tak mu ji dali, aby se nerozlobil. O jeho vědecké práci je tak těžké něco zjistit, že Michal Škop nabídl v roce 2007 svůj měsíční plat tomu, kdo zveřejní práce, za které Klaus akademické tituly dostal. Odkaz v BL z roku 1998 toho o jeho vědecké práci moc neříká. Doporučuji srovnání s níže zmíněnou publikační činností neúspěšného kandidáta profesury. Je-li pravda, že ekonomie stejně není žádná věda, pak je pátrání po Klausově přínosu do vědy zbytečné.

Zmíněná tlačenice není výsadou česko-moravských poměrů. Tlakům na quebecké Concordia University nedokázal odolat jistý > Valery Fabrikant , když mu byla odepřena profesura. Po třináctiletém pobytu v Severní Americe byl aklimatizován natolik, že jednoduše zastřelil několik lidí, o nichž se, možná opravněně domníval, že jsou odpovědni za jím pociťovanou křivdu. Fabrikant ovšem nebyl žádný niemand, o čemž svědčí výčet jeho publikací. Podle zprávy vyšetřovací komise byly patrně na závadu jeho jmenování jeho charakterové vlastnosti, víc než vědecká stránka. No a jsme zase u Putny.

Zajímavý je i tento Uhlířův názor:

Jmenování profesorů vysokou školou je o něčem zcela jiném. Žádné doživotní privilegium, nýbrž ustavičné vystavení tlaku konkurence a nutnost trvale obhajovat a výsledky prokazovat, že jde o člověka na svém místě. Pokud by některé vysoké školy (a jistě by k tomu docházelo) účelově jmenovaly profesory bez ohledu na kvalitu, jednaly by proti svým zájmům a časem by se školy s takovými slabými profesory ocitly na jiné koleji.

Potíž je v tom, že se jmenování do funkcí bez ohledu na kvalitu děje všude a tak není důvod, proč by se mělo vyhnout třeba českým profesurám. K posledně citovanému odstavci Aleše Uhlíře si dovolím namítnout, že nemusí být ve prospěch věci, když je člověk, v tomto případu profesor, povinen neustále něco obhajovat a prokazovat.

Vysokoškolské vzdělání (do úrovně MSc) bylo v bývalém Československu náplní universit, kdežto většina postgraduálního (kandidatura, nyní PhD) se odehrávala ve vědeckých ústavech Československé akademie věd. Posametoví geniové se ovšem pokusili připevnit rouby severoamerických zvyklostí na relativně zdravý strom vzdělávací soustavy. Výsledkem není kvalitnější vzdělání, ale situace, kdy se zbylé ústavy akademie přetahují s universitami o peníze.

Myslím, že je škoda, že došlo ke změně obsahu profesorského povolání. Dříve to byl především učitel, od nějž se očekávalo, že bude schopen analyzovat informace, s nimiž se v rámci svého oboru setkává, a bude umět studentům otevírat cestu k vědě. Tu, po níž by možná sám šel, kdyby "nemusel" učit. Dnes to je expert na získávání peněz pro universitu.

PS Moje dcera studovala na poměrně dobré Queen's University. S profesory se prakticky nesetkala, protože ti se zabývali sháněním grantů a případně výzkumnou činností s pomocí postgraduálních studentů.

0
Vytisknout
5487

Diskuse

Obsah vydání | 22. 5. 2013