Ukrajinci si zaslouží referendum o přístupové smlouvě s EU

1. 12. 2013 / Karel Dolejší

Opoziční protesty v kyjevských ulicích se po sobotním brutálním zásahu policie a navzdory soudnímu zákazu demonstrací stupňují. Jejich účastníci nejsou nutně všichni "proevropští", jak se je snaží paušálně označovat západní tisk; významnou část tvoří nacionalisté s velmi kladným vztahem k někdejší UPA Stěpana Bandery, nebo i k záležitostem ještě temnějším (ukrajinský nacionalismus má často vřelý vztah k agresívnímu antisemitismu).

Prezident Janukovyč zařadil zpátečku a horem dolem veřejnost ujišťuje, že udělá vše pro pokračování integrace s Evropskou unií. Pochopitelně, že po jeho posledních krocích mu už téměř nikdo nevěří a opozice toho hodlá plně využít. Požaduje prezidentovu rezignaci a nepochybně hrozí další střety v ulicích.

Přitom by se Janukovyč mohl horkého bramboru rozhodnutí o přístupové smlouvě i opozičních protestů elegantně zbavit: Stačilo by, kdyby oznámil, že k tématu jednoduše proběhne referendum. Sám by byl z obliga a organizátorům protestů by sebral argument, že nebere ohled na názor lidu.

Samozřejmě, hlavní příčinu krize - odpor Moskvy proti sbližování Kyjeva s Bruselem - shora zmíněným postupem odstranit nelze. Ani deset referend, ve kterých by Ukrajinci případně vyjádřili vůli přiblížit se více Evropské unii, Putina a spol. nepřesvědčí, aby přestali západního souseda považovat za pouhý dočasně oddělený výhonek velkoruského dubiska. Za výhonek, kterého se z geopolitických a i čistě vojenských důvodů nemohou vzdát. V tradiční a dobře srozumitelné terminologii, za součást ruské sféry vlivu. Jenže s tím Janukovyč ani jiný Ukrajinec stejně nic nenadělá. Tyto záležitosti jsou prostě mimo kontrolu kohokoliv, kdo v Kyjevě zrovna vládne.

Ale zrovna tak - nic si nenamlouvejme - jsou tyto věci úplně mimo kontrolu eurokratů. Evropská unie nemá žádné páky, jak přinutit ruskou mocenskou elitu a silové struktury, aby rezignovaly na to, co považují za svůj vitální zájem. Možnosti jsou bohužel opravdu asi jen dvě: Buď se smířit s tím, že se Moskva Ukrajiny nikdy nevzdá, a připravit se do budoucna na obtížné soužití s opět se konsolidujícím ruským impériem, jež má jaksi "cosi k řešení" minimálně ještě na Kavkaze a v Pobaltí a masivně přitom zbrojí - jinak řečeno, na budoucí konfrontaci s Ruskem, které kontroluje i značné ukrajinské zdroje. Anebo se rozhodnout, že je lepší konfrontaci podstoupit už nyní, kdy je teoreticky vzájemný poměr sil ještě relativně příznivý.

Jistě by bylo teoreticky mnohem lepší zvolit druhou možnost, kdyby na ni totiž EU byla alespoň poněkud připravena. Jenže ona na ni vůbec připravena není. Američané možná zkusí rozpoutat další z "barevných revolucí", leč problémy, které toto "řešení" Evropanům přinese, řešit v žádném případě nehodlají. A Brusel kromě diplomatické kritiky Moskvy a ukrajinských silových struktur v dané situaci nemůže udělat téměř nic. Nemá, kam by konflikt eskaloval, protože neexistují žádné trumfy, jež by mohl ještě vynést. Naproti tomu Moskva je ochotna a schopna konflikt okamžitě eskalovat ještě hodně daleko. Tak daleko, že by Brusel brzy přešla chuť.

Takže jsou tu dva důležité body ohledně ukrajinské krize, které spolu souvisejí jen volně. Ukrajinci mají právo rozhodnout o své budoucnosti sami, bez ohledu na velmocenské zájmy "staršího bratra" na východě, ale zrovna tak i bez ohledu na představy Washingtonu a Bruselu. Toto právo si každopádně zaslouží veřejnou obhajobu, ať už to s jeho konkrétní realizací dopadne jakkoliv.

A Evropa bude muset brzy žít v sousedství agresívního, možná dokonce hostilního Ruska, na němž však bude značně závislá, pokud jde o dodávky strategicky důležitých energetických surovin - a s nímž bude brzy těžké se vojensky měřit. (V mnoha ohledech už dnes platí, že se s ním Evropa vlastně vojensky měřit nemůže. V hypotetické opotřebovací válce by při svých zdrojích v řádu měsíců musela prohrát, i když by Moskva zaplatila značnou cenu.)

Někdo by mohl namítnout, že ze strany Bruselu přece lze uznat ruské nároky a vztahy s Moskvou postupně vyžehlit. Pokud ale taková varianta snad kdysi existovala (věřím, že ano), dnes je už jednoduše pozdě.

Co se týče marginální role České republiky v ukrajinské krizi, měla by mít také dva hlavní komponenty. Za prvé, česká diplomacie si nemůže dovolit veřejně nepodpořit právo Ukrajinců rozhodnout o budoucnosti sami za sebe. Následnický stát země, která se svého času stala obětí Brežněvovy doktríny, je tohle dlužen na prvním místě sám sobě.

Za druhé, mnohem více než o to, zda dokážeme vyslat žoldáky do Iráku, Afghánistánu nebo Mali, bychom se měli starat o to, zda a s čím v případě potřeby dokážeme vyslat své vojáky na pomoc do Polska či na Slovensko.

0
Vytisknout
3525

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2013