O kyblíčkovi a lopatičce

2. 12. 2013 / Karel Dolejší

***

Odpoledne maminka Josífka převlékla, dala mu kyblíček a lopatičku a posadila na pískoviště, aby si pěkně hrál. Chvíli opodál na lavičce psala něco do telefonu, pak odběhla rychle nakoupit.

Josífek zůstal sám a plácal bábovičku za bábovičkou.

***

Na nedalekém šípkovém keři přistála sýkora modřinka. Poskakovala po větvi a občas o ni uhodila zobáčkem.

Josífek se smál a natahoval ruku po sýkorce. Líbila se mu a chtěl, aby přilétla k němu a hrála si s ním. Jenže ona dál skákala po větvi a hleděla si svého.

Josífek začal být netrpělivý. Smích byl pryč a stále hlasitěji kňoural. Když už konečně přiletí? Tolik se těším!

Josífek tropil pořádný hluk. Ptáka to rušilo a frnk, odletěl někam hodně daleko.

Josífkův život byl v troskách.

Josífek začal bulit a po tvářích mu tekly slzy jako hráchy. Bil pěstičkami do písku.

Kolem procházela mladá dvojice a ta pěkná voňavá paní se k ječícímu dítěti sklonila. Pohlédla na něj zblízka, palce rukou zastrčila do uší, mávala dlaněmi dopředu a dozadu a vyplázla jazyk. Pak se začala pitvořit: "Mámo, já chci ženicha! Chci a chci a chci!" Oba ti oškliví cizí lidé se zle smáli a odcházeli si klidně někam pryč.

Josífek řval jak tur. Chvíli mlátil lopatičkou do kyblíčku, chvíli kyblíčkem po lopatičce.

Oba zamyšleně mlčeli.

***

Každý někdy ve čtyřech letech učinil stejnou zkušenost, jako Josífek. Běžný člověk časem chápe, že nemůže být úplně vždycky po jeho, a když dospěje, smíří se s tím, že prostě není všemohoucí.

Někteří z nás to ale nedokázali a nadosmrti trpí tím, čemu se říká delusions of grandeur. Lékaři tvrdí, že se to v nějaké míře týká i zhruba desetiny těch, kdo jsou jinak považováni vcelku za psychicky zdravé.

Bohužel, právě tihle jsou dost nadreprezentováni mezi řídícími pracovníky, politiky a někdy i akademiky. Pokládají se za výjimečné, respektive -- protože každý je tak trochu výjimečný -- za mnohem výjimečnější, než ve skutečnosti jsou. Nikdy se vlastně nezbavili původní dětské představy, že svět se musí točit ausgerechnet podle nich, a basta fidli. Dostanou-li příležitost a dovolíme jim to, začnou se chovat jako Josífek; batolecí psychika s inteligencí a prostředky dospělého člověka. Pokud něco nejde po dobrém, zkoušejí to větší silou. Sýkorka nechce přiletět? Dejte sem větší kladivo!

Nemají skutečné originální nápady a nejednají ze spontánní potřeby tvořit; chtějí jen zkrátka, aby bylo za každou cenu přesně po jejich. Mám na to přece právo! Musí to jít, jsem přece manažer, jsem přece ministr!

***

Poctivě vzato, život každého člověka je plný planého pachtění a i v těch nejpovedenějších případech z něj ve výsledku vychází poněkud trapný neúspěch.

Avšak ti, kdo uvízli v Josífkově stádiu, jsou i v porovnání s takto nízko nastavenou laťkou mimořádně politováníhodní.

Když dokazují, že mohou klidně procházet zdí, narazí si koleno.