Ukrajina - a co zřejmě následuje

30. 11. 2013 / Karel Dolejší

Ukrajinská policie ráno násilím rozehnala opoziční protest proti zastavení asociačního procesu s EU. Bez ohledu na zklamání, které mnoha Ukrajincům přinesl nečekaný obrat prezidenta Janukovyče, jde ale nejspíše přece jen o lepší scénář z celkem dvou možných.

Ruské elity vědí, že kdyby se definitivně vzdaly Ukrajiny, jejich země se stane mocností druhého řádu. A s tím nejsou v žádném případě připraveny se smířit. Jejich motivace udržet Ukrajinu ve vlastní sféře vlivu je nesrovnatelně silnější, než motivace Bruselu řešit složité rébusy ukrajinské politiky. Kdyby ukrajinské vedení nakrásně odolalo všem ruským úplatkům a výhrůžkám a smlouvu s EU přesto podepsalo, Moskva by přešla do další fáze nátlaku a začala zemi destabilizovat s cílem přinejlepším nahradit současné politiky ochotnějšími, přinejhorším západního souseda rozdělit.

Na takový scénář ovšem není Unie ani v nejmenším připravena. Vždyť není vůbec připravena ani na to málo, co se aktuálně děje. V Bruselu si to zřejmě nedokázali byť jen představit.

Relativně dobré vztahy mezi Východem a Západem trvaly po roce 1989 vlastně jen zhruba dekádu. Nejpozději během intervence NATO v Jugoslávii v roce 1999 však jelcinovské Rusko definitivně učinilo tvrdou zkušenost, že s ním Západ zachází nikoliv jako s partnerem, ale jako s poraženou zemí. Právě šok ze selhání ruských "zapadniků" tehdy pomohl stvořit Putina s jeho neoimperiálním programem odvety. Silové struktury chtěly někoho docela jiného, než slabého opilce Jelcina. Teď jsou spokojeny.

Možná, že s nástupem Baracka Obamy navzdory putinismu existovala šance na skutečný "restart" americko-ruských vztahů, po kauze Kosovo dále silně poškozených katastrofálním prezidentováním Bushe mladšího. Kdyby USA měly v úmyslu něco více než jen nahradit Bushův nefungující systém protiraketové obrany v Evropě systémem funkčnějším, vzájemná důvěra mohla být zčásti obnovena a ruská paranoia uchlácholena. To se ovšem nestalo. Protiraketový radar a pokročilý systém protiraketové obrany budou přes ruské protesty umístěny v Rumunsku. Pěna "vzájemné spolupráce" mezi NATO a Ruskem v oblasti protiraketové obrany rychle opadla, stejně jako je zablokována spolupráce Washingtonu a Moskvy v oblasti omezování jaderné výzbroje.

Mezitím Rusko masivně zbrojí, samotný Putin to právem srovnává se stalinskými programy z 30. let. Zbrojí ve všech oblastech, tj. současně modernizuje strategickou jadernou triádu, bojové letectvo, pozemní vojsko - a kompletně obnovuje námořní flotilu, přičemž jsme zřejmě systematicky krmeni dezinformacemi ohledně parametrů stavěných válečných lodí. Samozřejmě, jde stále o zlomek astronomických výdajů Pentagonu. Trend se však již zlomil, USA začaly šetřit, kdežto ruské výdaje na zbrojení neustále rostou - bez ohledu na neradostné vyhlídky ruské ekonomiky, jejíž růstový potenciál založený na exportu energetických surovin a využití nadbytečných kapacit ze sovětské éry se vyčerpal. Kromě toho se USA nyní orientují na Asii a v poněkud menší míře na Afriku, zatímco Evropa je přestává zajímat a konvenční bojové jednotky zde nadále redukuje. Do budoucna by tedy bylo přiměřenější srovnávat ruské výdaje na zbrojení spíše s výdaji samotné Evropské unie.

Podle letošní ročenky stockholmského institutu SIPRI je Rusko třetím největším zbrojařem světa (za USA a Čínou). V přepočtu na paritu kupní síly vydalo v roce 2012 na zbrojení celkem 116 miliard dolarů, tedy už více jak šestinu amerických nákladů; dohromady s Čínou (Šanghajská organizace pro spolupráci) už to znamená přes 50% výdajů Pentagonu. Ruské výdaje jsou zatím o něco málo nižší než souhrn výdajů čtvrté Británie a šesté Francie; nelze tu ovšem počítat mechanicky, neboť Británie výrazně redukuje rozsah pozemních ozbrojených sil a bez ohledu na případné další zisky euroskeptiků z UKIP z politických důvodů prudce klesá pravděpodobnost jejího angažmá na kontinentě. A s Francií to může být brzy ještě horší, protože ultrapravice překonávající v průzkumech volebních preferencí vládnoucí socialisty hodlá zemi úplně vyvázat z NATO.

Dle SIPRI deváté Německo v roce 2012 vydalo na zbrojení 42,8 miliardy dolarů přepočtených na paritu kupní síly - tj. necelých 37% ruských výdajů.

Z evropských zemí NATO se v první patnáctce SIPRI umístila ještě desátá Itálie (34 miliard) a poslední (alespoň z malé části evropské) Turecko (18,2 miliardy dolarů). Obě země jsou ovšem paralyzovány vážnou politickou krizí. Turecká armáda je v naprosto převažující míře vázána v Asii a její "force projection capabilities" jsou stručně řečeno velmi omezené. Reputace italských jednotek přinejmenším od I. světové války je dostatečně známa - málokterá armáda na světě má ještě horší pověst (která vlastně?).

Jistě, Evropská unie jako celek zatím stále vydává na zbrojení papírově třikrát více, než Rusko - ale jak ještě dlouho a co to v praxi znamená, navíc odmyslíme-li od Británie, Francie a napíšeme otazník za Itálii?

Západ nejpozději od roku 2000 začal v budování svých armád klást převažující důraz na tzv. expediční - tedy v zásadě koloniální - jednotky, jejichž hlavní předností je výborná mobilita uplatňovaná vůči protivníkům čtvrtého řádu ve Třetím světě. Tyto jednotky jsou možná v lecjakém ohledu velmi moderní, mají však velmi málo těžké výzbroje a kdekoliv narazí na nepřítele disponujícího třeba i beznadějně zastaralými tanky a dělostřelectvem, čeká je velmi vážný problém. Dobře to ukázala krátká gruzínsko-ruská válka, v níž gruzínská pěchota vycvičená a do značné míry i vybavená podle standardů NATO možná převyšovala řadovou ruskou pěchotu hned o několik tříd, bylo to však málo platné, protože o výsledku konfliktu rozhodl vševojskový boj, nikoliv boj pěchotní. Pouhé expediční síly, notabene bez kvalitních polních opevnění, nemají v podobných situacích prakticky žádnou šanci...

Německá pozemní armáda má aktuálně ve výzbroji 408 tanků Leopard 2 různých verzí, plánuje však ponechat si pouze 225 vozidel verze 2A6. Vývoj nového modelu není na pořadu dne. 521 starých bojových vozidel pěchoty Marder má být nahrazeno 350 kusy nového modelu Puma. Naproti tomu i takové Polsko má ve výzbroji bratru 900 tanků, z nichž většinu ovšem tvoří lokálně modernizovaný sovětský T-72 (jako PT-91) a menší množství představují starší modely Leopardu 2. Bojových vozidel pěchoty má Polsko přes 2000.

Rusko má nyní v aktivním užívání přes 6 500 tanků, spolu s obsahem záložních skladů je to však už téměř 23 000 kusů této těžké bojové techniky. Bojových vozidel pěchoty má k dispozici přes 15 000 kusů. Jedny z největších závodů na výrobu tanků na území bývalého SSSR se nacházely v ukrajinském Charkivě. Dnes se charkivská továrna s celkovou plochou jeden milion čtverečních metrů zařízená na výrobu tanků ve velkém jmenuje Завод імені В.О. Малишева a úzce spolupracuje s konstrukční kanceláří Конструкторське Бюро з Машинобудування ім. О.О. Морозова, která vyvinula vlastní ukrajinský tank T-84. V postsovětském období zažila továrna těžké časy, nicméně i tak dodávala do Pákistánu, modernizuje starší vojenská vozidla pro Spojené arabské emiráty a samozřejmě ukrajinskou armádu. Kdyby se ovšem mohla podílet na výrobě plánovaných nejméně 2 300 nových tanků Armata pro ruskou armádu, nemusela by už v nevyužitých kapacitách plácat náhradní díly do polských kombajnů.

Důstojníci Bundeswehru, který na mírových stavech nemá ani 70 000 mužů a jak uvedeno výše, zůstane mu brzy celkem 225 tanků, začínají uvažovat o Polsku jako o masivní předsunuté pozici, která by jim v případě ruského útoku směrem na západ umožnila vůbec provést mobilizaci záloh. Jakékoliv úvahy o obraně vlastního území jsou ovšem dosud založeny na předpokladu masivní spoluúčasti přinejmenším těžkých brigád dalších zemí NATO, především Francie (do budoucna 200 tanků Leclerc plus 206 v pohotovostních skladech). Bývalý letecký důstojník a vojenský publicista Sven Ortmann spočetl, že těžké brigády NATO by vzhledem ke kvalitě techniky, úrovni údržby a zásobování (nebere v úvahu ztráty způsobené nepřátelskou činností) vydržely v bojových podmínkách fungovat přibližně čtyři týdny.

Dlouho se píše o tom, že význam tanků na válčišti od prvních let 2. světové války nepřetržitě klesá. Je to zřejmě pravda, protože tehdy byl správně používaný tank na bojišti úplnou novinkou a existovalo jen málo možností, jak proti němu účinně zasáhnout. Přestože ale nasycení armád protitankovými zbraněmi význam tanku výrazně snížilo, na konvenčním bojišti v obvyklém evropském terénu a proti kompetentnímu protivníkovi bez něj stále prakticky nelze vést manévrový boj. Pokud by to přesto někdo jen s lehkými koloniálními jednotkami zkoušel, s největší pravděpodobností dopadne jako Gruzínci.

Česká armáda disponuje nějakými 30 kusy Kalouskem modernizovaných tanků T-72 M4CZ, které nedosahují ani parametrů ruských T-90, a několika stovkami ještě starších strojů v záložních skladech, které dál průběžně rozprodává. Armáda dnes nakupuje například předražené letouny CASA, transportéry Pandur či útočné pušky používající náboj 5,56 NATO, který bude v dohledné době ze západních armád pro neuspokojivé výkony vyřazován a už nyní jsou do jednotek alespoň jednotlivě zaváděny zbraně s delším účinným dostřelem než zcela nedostatečných 200 m.

Na to, že se necelé čtvrstoletí víceméně zajištěného evropského míru podle všeho chýlí ke konci, si česká politická reprezentace obecně a osazenstvo ministerstva obrany zvlášť počínají mimořádně "velkoryse" - ať už jde o "geniální" zahraničněpolitické nápady, nebo chaotickou a naprosto nezodpovědnou výzbrojní politiku.

0
Vytisknout
7540

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2013