Kronikářka dnešních dnů

9. 5. 2014 / Marek Řezanka

Je pro historii příznačné, že nejlepší kroniky nevznikaly v době prosperity a silných panovníků, ale v dobách krizí, chaosu a úpadku.

Pokud bych měl v současnosti někoho označit za "kronikáře doby", bude to Lenka Procházková. Člověk, který se nebál izolace a pronásledování za "minulého režimu" a který se nebojí být v určité izolaci také dnes. Proto, že nehodlá slevit ze svých zásad a hodnot, a odmítá se připojit k davu, který se během historie nemění. Je ve svých projevech stejný a konzistentní, stejně jako je konzistentní varování, že není radno z něj příliš vyčnívat.

Lenka Procházková ovšem ční. Neohroženě, hrdě, důstojně. Stále se svou typickou tváří, na kterou se může bez uzardění kdykoli podívat do zrcadla.

Potvrzuje to i její nová knížka fejetonů a jiných krátkých textů (Bílý Klaun, Nakladatelství Epocha, ilustrace Lukáš Fibrich, ISBN: 978-80-7425-209-9, Praha 2014, 203 s.), které byly částečně publikovány např. v Britských listech, v Právu, Deníku Referendum či v Literárních novinách, aj. Některé však spatřují světlo světa poprvé. Jak uvádí sama autorka, s výběrem textů si lámala hlavu od vánočních svátků 2013.

Knížku nazvala podle statě, která byla uveřejněna v Právu v září 2009. Mimo jiné v ní rozebírá, jak je pro mnohé lidi téměř nepředstavitelné nepatřit k hlavnímu proudu, stát mimo, být něco jako vyvrhel. "V zemích, kde oslavy a průvody diktuje režim, je motivem k účasti spíš strach než radost, vzrušení, napětí a dojetí, nicméně pocit vzrušení se i tak ve velkém davu projeví. V sedmdesátých letech, kdy nikdo z naší rodiny na prvomájové průvody nechodil, se babička, sledující ten cirkus v televizi, najednou rozplakala. "Mně je tak líto, děcka, že tam nejste taky...", svěřila se tato osudem zkoušená žena (jejíž muž zemřel po výslechu ve vězení gestapa, syn v letadle plném diplomatů sestřeleném sovětskou raketou a zeť na následky normalizačních štvanic). Tehdy jsem s úžasem pochopila, že touha po začlenění do smečky (pochodující nebo zpívající) je v člověku hluboce uvízlá. Podotýkám, že babička v době tohoto výroku netrpěla senilitou. Pouze cítila, že jsme vyloučeni z množiny, a brala to jako osudový postih rodiny, a nikoliv jako volbu. Nepochopila, že jsme se odpoutali od něčeho a že nás to už nezraňuje, že je to vědomá cesta ven z kruhu -- ven ze zatepleného stanu do čerstvého povětří." (Bílý klaun, s. 37-40)

V textu Bílý klaun, ale i v dalších statích (např. Církev nemá na restituce právní nárok, Suverenita státu nežádoucí?, Pohádka o církvi a svatých či Chudá církev) se Lenka Procházková věnuje tématu takzvaných církevních restitucí. Zdaleka však nelze tvrdit, že její knížka je pouze souhrnem faktů a postřehů, v čem je zákon z dílny Nečasova kabinetu špatný a jaké důsledky pro společnost může přinést. Její publikace je mnohem více -- je kronikou současnosti, je zpovědí doby. Doby uspěchané, v níž nikdo nemá na nikoho čas, doby, která se měří pouze mírou konzumu, aby se zjistilo, že pokud má úzká skupinka lidí pořádat stále náročnější hostiny, musí čím dál více lidí pochopit, co je to uskrovnění. Nebezpečnou se tato hra stává v okamžiku, kdy ti "uskrovnění" už nemají nic, hladoví, a jediné, o co mohou přijít, jsou -- slovy klasika -- jejich okovy.

Lenku Procházkovou děsí stav společnosti, kde každá nová generace jako by věděla o něco méně než ta předchozí. Chlubíme se sice moderními komunikačními a informačními vymoženostmi, ale často ani nevíme, co bychom měli hledat a neumíme rozlišit dezinformaci od informace. Všeobecná vzdělanost společnosti, kde je zázrak, když někdo z mladých ví, co se dělo v Československu v srpnu 1968, je tristní.

Bez všeobecného vzdělání si člověk ovšem těžko utváří názor. Tuhle mi Lenka svěřila, jak ji mrzí, že dnes již většina lidí (krom toho, že jeho knihy do rukou ani nevezmou) ani nechápe při čtení Peroutkových děl souvislosti. Že je škoda, že jména jako Karel Teige málokomu něco říkají. Ano, pro mocné je vždy dobré, když "lid" nečte a nepřemýšlí. Největším přínosem husitství bylo, že lidé začali číst Bibli po svém, že si ji začali vykládat po svém. Jednoduše, že začali myslet. Kdo dnes ví, co všechno napsali a co hlásali lidé jako T. G. Masaryk, M. Horáková či - abychom sociálně smýšlející doplnili o gentlemanský liberální proud ve své nezprofanované podobě, F. Peroutka?

Úspěchem je, že lidé vůbec tato jména někde zaslechli -- nejspíš z rychlíku. Když ovšem nevíme, co tito lidé říkali a hlásali, jsme snadno manipulovatelní, a přijmeme jejich obraz přesně v těch barvách, které si mocní zvolí.

Kromě toho, že Lenka Procházková poukazuje na (použijme eufemisticky slovo slabiny) církevních restitucí, věnuje se mravnímu rozkladu společnosti, absenci hodnot a -- v neposlední věci otázce víry. Ve stati Kain (s. 44-46) mj. píše: "Touto příležitostně sepsanou ukázkou jsem chtěla naznačit, že člověk si vždycky může vybrat. Dokonce i to, jak bude číst Bibli a přemýšlet o ní. Jestliže je dnešní doba plná násilí, které se rituálně přelévá i do umění, pak to není nic nového. Umění vždy odráží dobu, ve které vzniká. Ale i v totalitních režimech se pokaždé našli svobodní umělci, kteří neopěvovali režim a jeho rituály, zatímco ostatní tvořili na zakázku a stříhali své sochy a obrazy a filmy podle jednotné míry, míry svého pohodlného a zbabělého života. Dnes se tito "krejčí" scukli nad globální zakázkou strašit. Vedle nich ale pořád existují jiní, kteří mají odvahu mluvit o naději, ukazovat ji a předávat. A divák (čtenář, posluchač) si může vybrat, jestli chce být denně zabíjen, mučen, znásilňován, anebo zda bude žít svůj život podle svých vlastních představ a ve společnosti těch nejlepších tvůrců, snílků a fascinujících vypravěčů, co kdy lidstvo mělo. Jsou stále tady." Podíváme-li se do nedávné minulosti, pokud jsme se k někomu upínali jako k nositeli boje za svobodu, byli to studenti, umělci a inteligence.

Dnes ovšem všechny tyto tři pomyslné pilíře selhávají a propadají se hluboko do země. Studenti často ani neznají základní fakta, natož aby kriticky přemýšleli a byli schopni svébytného výkladu "Bible" (Biblí zde myslím symbol čehokoli, na co lze mít svůj názor). Většina umělců se šikuje jako námezdní žoldnéři, jen aby jim z bohatého stolu vrchnosti také něco ukáplo. Vždyť přece reprezentují. Takzvaná inteligence potom mnohdy jenom dává na odiv svou pseudoušlechtilost a pseudohumanitu -- ale nejde do střetů, které by hrozily jejím vyloučením z mainstreamu. Ano, z onoho davu, o kterém Lenka Procházková píše ve své ústřední stati.

Autorka ovšem netráví svůj čas výhradně po večerech s papírem a tužkou v ruce. Snaží se oslovovat lidi přímo -- na ulicích, na náměstích, na různých besedách. Za pozornost dozajista stojí její otištěný projev ze dne 21. srpna 2013 na Staroměstském náměstí v Praze na shromáždění Občané proti okupaci! (s. 163-168). Mohli jsme ji ale vidět na různých náměstích (Karlově, Václavském, Malostranském), ovšem i v jiných městech (Brno).

Mnohdy se divíme, že z našich dětí vyrůstají egoističtí sobci a otroci konzumence (v pravdě čehokoli, co je takzvaně "in" a co jim zajišťuje právo být součástí davu). Neselháváme ale? Jak rozšiřujeme jejich obzory, co jim předáváme z našich znalostí, o čem se s nimi (ne)bavíme?

"...Vytáhněme naše děti z tohoto rozřazovacího pásu, nedovolme, aby se staly obětí podvodu. Nevzdávejme to, nebuďme zbabělí fatalisté. Byla by to zrada! Toto vidím jako náš neodkladný první krok k nápravě poměrů..." (Otroci, nebo občané? Projev na demonstraci v Brně, 23. 2. 2013, s. 123-130).

Autorka si uvědomuje, jaké procesy se odehrávají v dnešní Evropě a jaká hrozba (která je určitým nevyhnutelným systémovým projevem) je na pořadu dne. Až je jí úzko, jak mohutně se opět vzdouvá vlna fašismu s tím, že raději nedomýšlí, jaké tsunami by mohla vyvolat a jaké následky pro nás všechny by to mělo.

Neúnavně proto na toto nebezpečí upozorňuje (naposledy u desky padlých v posledních dnech druhé světové války na Hlavním nádraží v Praze).

Co na ni osobně oceňuji, je její přístup k pravdě, kdy jejím mottem je: "pravda nekádruje". Odmítá pravdu přizpůsobovat přátelství či čemukoli, co by ji deformovalo. Zastává názor, že i přítel se může mýlit, a naopak, soupeř, odpůrce či nepřítel mohou mít pravdu. Považuje za naprosto nepřijatelné, aby se hlásila k doktríně, že raději "se bude mýlit s někým, kdo je jí blízký, než mít pravdu s tím, koho nesnáší".

Na klasické odvádění pozornosti od zásadních problémů k zástupným tématům poukazuje v Černobílém hněvu (s. 50-52). "Nenávist mezi skupinami obyvatel svědčí o zneužívání autentických pocitů. Obavy z vlastní nejisté budoucnosti se tak dají přesměrovat proti zástupným viníkům, proti lidem zahnaných do ghett spekulanty s nemovitostmi, proti lidem, kteří si své vyloučení nevybrali, pouze se mu nedokážou bránit. A tak je s nimi nakládáno jako s nevolníky a současně se jim vytýká, že nedokážou vzít osud do vlastních rukou. Ostatně, umíme to vůbec ještě my?"

Je nám vcelku jasné, jak fungovala cenzura dřív, jak tehdy byla potlačována svoboda projevu. Už nám ale nedochází, že politické mechanismy cenzury byly nahrazeny důmyslnější ekonomickou cenzurou, která se již postará o to, aby nežádoucí nebylo moc slyšet, nebo jenom minimálně. Jak již bylo řečeno, Lenka Procházková věnovala mnoho sil, aby poukázala na chyby a nesrovnalosti v tzv. církevních restitucích. Upozornila na první pozemkovou reformu, na okolnost, že takzvané restituce jdou hluboko za hranici 25. 2. 1948, a že zde hrozí přímé prolomení Benešových dekretů od jejich počátku.

Zřetelně píše o tom, že: "V době kratší než krátké (církev) začala uplatňovat vlastnické právo na tytéž položky jako po válce a sloganem "Co nám komunisté ukradli, musí být vráceno!" se pokusila zatemnit skutečnou právní situaci. Komunistický režim, jak už bylo řečeno, zavíral kláštery, ale vyvlastnit je nemohl, protože už byly zestátněny Josefovou reformou. Polnosti a další pozemky též, takže požadovat zpět majetek podléhající reformám z osmnáctého století a reformě z roku 1919 a tvrdit, že tyto požadavky neprolomí únor 1948, je podvod. I expertiza Právní fakulty UK vypracovaná docenty V. Kindlem a V. Mikulem potvrzuje, že katolické církvi majetek nepatřil od dob josefínských a že jej měla pouze v pronájmu, správě. Také někdejší vicepremiér JUDr. Pavel Rychetský v roce 1999 vydal stanovisko, že církev nemá na restituce právní nárok a že záleží pouze na vládě, zda jí dá majetek do užívání." (Církev nemá na restituce právní nárok, s. 55-63).

Velmi cenným je oddíl Dokumentů na konci knihy (jsou zde texty trestních oznámení na Dominika Duku či na expředsedu vlády Petra Nečase a na další členy tehdejšího kabinetu. Čtenáři zde najdou i text dopisu zaslaného papeži Františkovi dne 6. 7. 2013.

Kniha Lenky Procházkové, kde se sešlo pohromadě více než 40 jejích textů, je zrcadlem doby. Místy tragickým, místy výsměšným, místy komickým. Každý text je opatřen výstižnou kresbičkou, zda vznikl na počítači, na psacím stroji, zda byl napsán perem či byl přednesen v rámci některého z autorčiných projevů.

Každá doba má jenom málo těch, kteří jsou ochotni nezměnit svou tvář a neohnout svou páteř. Že nám chybějí, poznáme až v okamžiku jejich odchodu, jako tomu bylo v případě Karla Kryla. Je ovšem jenom na nás, zda si tito lidé budou připadat jako kaktus na poušti, nebo zda uvidí, že zas až tak osamoceni ve svém snažení nejsou. Prvním krokem k tomu, abychom nebyli výhradně pasivními otroky, je vůle číst a zamýšlet se. Díky Lence Procházkové máme co a o čem.

0
Vytisknout
5701

Diskuse

Obsah vydání | 13. 5. 2014