O proradnosti ideologů

12. 6. 2014

"Takřka před sedmdesáti lety se z trosek 2. světové války zrodil nový světový řád vystavěný na moci Spojených států a kolem ní." Jenže dnes, naříká Robert Kagan, "tento světový řád vykazuje znaky rozpadu a dokonce snad kolapsu". Kamkoliv se podívá, vidí Kagan důkazy toho, že "něco se mění a možná rychleji, než si dokážeme představit," píše se v New Republic (Supervelmoci neodcházejí do důchodu). Ovšem, "známky rozpadu světového řádu jsou všude kolem nás", cituje Kagana v katolickém časopise Commonweal (veřejný zájem) vojenský historik Andrew J. Bacevich.

Tyto změny "signalizují přechod k jinému světovému řádu," který se znepokojivým způsobem podobá 30. letům 20. století. Původ této nastávající kalamity je jasně viditelný. Neobtěžujte se hledat materiální vysvětlení. "Pokud se objevuje rozpad světového řádu, který ustavila Amerika," píše Kagan, "není tomu tak proto, že upadá americká moc". Spojené státy mají moci nadbytek, tvrdí autor knihy The World America Made (Svět, který stvořila Amerika). Ne, to oč tu jde je "intelektuální problém, otázka identity a účelu". Slabošští, hloupí Američané, jimž to umožňuje Barack Obama se slabou vůlí, se vzdávají svých závazků vést planetu. Propast vábí.

Komentátor New York Times David Brooks chválí Kaganův esej v New Republic coby "brilantní". Přesnějším hodnocením by bylo "úhledně lživý". Přesto lze Kaganův esej stále označit za poučný: Je to nějakých 12 700 pečlivě naleštěných slov, v nichž zbídačený stav diskursu o zahraniční politice leží všem na očích. Pokud problém kulhající zahraniční politiky má intelektuální charakter, pak sám Kagan, dodavatel fiktivní minulosti, předvádí tento problém ve zvýrazněné formě.

Že Robert Kagan, bona fide insider ve Washingtonu, nyní zdomácnělý v Brookings Institution, disponuje velmi značnými schopnostmi, je sotva předmětem sporu. Ceněný historik je také obratným polemikem a ideologem. Zde kombinuje všechna tři povolání (callings), aby vymodeloval historický narativ, jenž prosazuje dvě tvrzení. První označuje celou periodu od roku 1945 - než Obama zatroubil k ústupu - za jakýsi zlatý věk, kdy svoboda, demokracie a liberální hodnoty rozkvétaly jako nikdy dříve. Druhé připisuje tento zlatý věk takřka úplně osvícenému americkému vedení. Politici ve Washingtonu, píše, prokázali "smysl pro globální odpovědnost, který klade americké zájmy na stejnou úroveň se zájmy mnoha jiných po celém světě".

Žádné z těchto tvrzení neodolá ani povrchnímu přezkoumání. Spíše, než by popisovaly převládající skutečnost v éře po roce 1945, fráze jako "světový řád" a "globální odpovědnost" tuto skutečnost zatemňují. Zatímco usilují o vysvětlení, pouze vysvětlení odbývají. Kagan tyto nástroje používá, aby balamutil, zatímco konstruuje verzi "pravdy", jež ignoruje nepříjemná fakta. Tato technika má své jméno: Říká se jí propaganda.

"Světový řád" desetiletí následujících po 2. světové válce existuje jen v Kaganových představách. Čtením jeho eseje to těžko zjistíte, ale poválečný svět byl rozdělen do tří různých táborů: Západ vedený Američany, komunistický blok vedený Sověty a takzvaný Třetí svět, který měl dost starostí se svými vlastními problémy, jež se nevztahovaly k rivalitě mezi Východem a Západem.

A co více, dokonce i hovořit o této skutečnosti jako o táborech zahrnuje významné zjednodušení. V každém z nich existovaly ostré dělící linie. Například ačkoliv Francie a Spojené státy byly nominálními spojenci, často se dostávaly do sporů. Ačkoliv v Jugoslávii vládli komunisté, Josip Broz Tito odmítal přijímat rozkazy z Kremlu. Některé země - Jugoslávie nabízí jeden příklad, Castrova Kuba druhý - vědomě usilovaly o to udržet se ve více než jednom z táborů. Pak tu byl Izrael, který obýval vlastní tábor. Po slavné návštěvě prezidenta Richarda Nixona totéž platilo i o Číně otevřeně antagonistické vůči SSSR, která ale v žádném smyslu nepatřila k Západu.

V té míře, v níž můžeme tento neuspořádaný konglomerát ocenit za to, že vyprodukoval cosi hodného zmínky, jeho hlavní vymožeností bylo, že se vyhnul kataklyzmatické světové válce. Zde Spojené státy, jediný praktik jaderné války a vlastník největšího světového jaderného arsenálu, sehrály svou roli. Ale vedle pouhého štěstí, které sedá na vola, to co udrželo Armagedon na uzdě nebylo prozíravé globální vedení na straně Washingtonu, ale rozumné sebeovládání.

V říjnu 1962, když nerozvážnost Nikity Chruščova poskytla Johnu F. Kennedymu šanci osvobodit Kubu od komunismu, prezident se rozhodl být statečný lepším způsobem a místo toho uzavřít dohodu. Místo pro konfrontaci se rozhodl pro jednání a nabídl Sovětům nečekaný ústupek - výměnou za jejich rakety na Kubě budou naše odstraněny z Turecka. Kubánci zůstali neosvobozeni.

Podobně když se stateční Evropané pod botou sovětské nadvlády opakovaně bouřili - Východní Němci v roce 1953, Poláci a Maďaři v roce 1956, Češi v roce 1968 - závazek Washingtonu vůči svobodě a demokracii ustoupil do pozadí ve prospěch úsilí vyhnout se potenciálně zničujícímu konfliktu mezi Východem a Západem. V každém z těchto případů Spojené státy zůstaly stranou, zatímco Kreml ve svém impériu brutálně obnovoval disciplínu.

Samozřejmě, velmi podobně jako ve Východní Evropě, Washington prosazoval právo na to dělat policajta ve vlastní sféře vlivu. Když tak činil - svrhával režimy, které se mu nelíbily, v Guatemale, Íránu a Jižním Vietnamu, například - "prosazování liberálního světového řádu" na seznamu amerických motivů nestálo zrovna vysoko. Stejně tak pokud jde o seznam despotů, diktátorů a kleptokratů, které Spojené státy vytrvale podporovaly. Od Batisty a Somozy v 50. letech až po Mušarafa a Mubaraka v minulé dekádě náklonnost režimu k liberálním hodnotám zřídka rozhodovala o tom, zda bude nebo nebude považován za amerického spojence.

Tyto skutečnosti se ovšem nehodí zahrnout do Kaganovy oslavy amerického globálního vedení. Guatemalu jednoduše ignoruje - nemá pro něj cenu se s ní otravovat. Írán je zmíněn pouze coby "darebácký stát" s nevysvětlitelnou touhou získat jaderné zbraně. A pokud jde o Vietnam, Kagan sám zápasí s dvouznačným odkazováním na jeho "nejistý a neuspokojivý" výsledek, jako by válka byla riskantním nákupem akcií, jenž dosud může přinést mírný zisk.

Další narušení "globálního řádu" údajně založeného na principu americké "globální odpovědnosti" zahrnovala rozdělení Indie v roce 1947 (odhadem půl milionu až milion mrtvých); vyhnání Palestinců v roce 1948 (700 000 uprchlíků); exodus Vietnamců ze severu na jih v roce 1954 (600 000 - milion); útěk alžírských Francouzů (pied noir) z Alžírska (800 000 v exilu); úmrtí coby přímý následek Maova hledání utopie (2-5 milionů); masovou vraždu Indonésanů během antikomunistických čistek v polovině 60. let (500 000 zavražděných); dělení Pákistánu v roce 1971 (až 3 miliony zabitých, miliony dalších vyhnány); genocidu v Kambodži (1,7 milionu mrtvých) a válku mezi Íránem a Irákem (nejméně 400 000 zabitých). Zmínil jsem se o občanských válkách v Nigérii, Ugandě, Burundi, Etiopii, Mozambiku, Súdánu, Kongu, Libérii, Sierra Leone, které zabily miliony lidí? A seznam pokračuje.

Kagan se o žádné z těchto epizod nezmiňuje. Ale k tomu všemu došlo během studené války, když byly Spojené státy podle jeho slov "bdělé a připravené jednat s použitím síly kdekoliv na světě".

Podle jakého standardu je možno označit systém, v němž se dějí takové věci, za "světový řád"? Když Spojené státy v epickém měřítku pasivně reagovaly na lidskou bídu (tam kde aktivně nepodporovaly pachatele), jaká je operativní definice "globální odpovědnosti" slučitelná s chováním USA? Pokud, jak Kagan tvrdí, "americký projekt se zaměřoval na vytvoření jiného světa, než jaký vždy existoval, [pokus] na základě výhod unikátní situace Ameriky udělat, co žádný stát dosud nedokázal", jak je potom možné, že přetrvávají takové hrozné věci?

Odpovědi na tyto otázky jsou jasné. Za prvé, v té míře, v níž poválečný řád vůbec existoval, byl křehký, provizorní a neúplný. Byl to klub. Členská kritéria byla striktně vynucována. Obyvatelé anglosféry byly samozřejmě členy tohoto klubu. Stejně tak někteří upřednostňovaní Evropané. Po čase se dočkaly vstupu Japonsko a Jižní Korea. Pokud jde nicméně o Washington, většina ostatních se měla o sebe postarat sama.

Za druhé, při obraně zdaleka ne globálního řádu američtí představitelé vesměs chápali, co Kagan odmítá uznat: Spojené státy se těšily omezené moci a vlivu. Většina lídrů usilovala o uchování této moci. Spíše než by byli "připraveni jednat s použitím síly kdekoliv na světě", vázali své akce na místa a situace, o nichž si mysleli, že na nich záleží.

Přinejmenším takto většinou postupovali, přičemž Vietnam je zvlášť výmluvná výjimka. Vietnamská válka nebyla nejistá a neuspokojivá. Byla stupidní a katastrofická. Výčet toho, co Spojené státy ve Vietnamu udělaly špatně, by vyžadoval esej delší, než je ten Kaganův. Věci, které udělaly správně, lze shrnout do jedné věty: Zatímco cynicky prohlásily, že bylo dosaženo "čestného míru", odešly ze scény.

Koncem 60. a začátkem 70. let intelektuální předchůdci Roberta Kagana odsuzovali toto rozhodnutí omezit americké ztráty. Odejít znamenalo přijmout selhání. Trvali na tom, že takové selhání bude znamenat velké vítězství komunistů. Kredibilita USA bude nevratně poškozena. Sověti se chopí iniciativy. Kostky domina budou padat. Spojené státy se ocitnou izolované a osamocené...

Ohledně všech těchto záležitostí se Kagan rozhodl dál mlčet. To je samozřejmě jeho výsadou. Ale při výkonu tohoto privilegia ztrácí jakýkoliv nárok být brán vážně. Stejně jako v případě členů katolické hierarchie, kteří doufali, že skandál se sexuálním zneužíváním v církvi se prostě vypaří, nebo investičních bankéřů, kteří přecházejí mlčením ekonomický kolaps z roku 2008, bez odpovědnosti nemůže být žádná řeč o důvěryhodnosti.

Konzervativní komentátor William Buckley kdysi poznamenal, že zemi by lépe vládly dva tisíce prvních jmen z bostonského telefonního seznamu, než fakulta Harvardské univerzity. Zde je závěr odvozený z této teze: Pokud jde o zahraniční politiku, prezidentu Spojených států by lépe prospělo, kdyby konzultoval s rozumně informovanými občany indianské Muncie, než kdyby přijímal rady nabízené jasnovidci jako Robert Kagan.

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
6461

Diskuse

Obsah vydání | 13. 6. 2014