Dnešek je věk samoty

16. 10. 2014

Jaký je nejcharakterističtější rys dneška, ve srovnání se všemi érami z minulosti? ptá se v deníku Guardian George Monbiot. Dnešek je věk samoty.

Když tvrdil Thomas Hobbes, že v přírodním stavu, než vznikl stát, který nás začal kontrolovat a civilizovat, jsme všichni vedli válku "proti všem", absolutně se mýlil. Lidé byli od samého počátku tvory společenskými, žili jako včely v úle, naprosto na sobě navzájem záviseli. Hominidi ve východní Africe by sami nepřežili jedinou noc. Jsme utvářeni, daleko víc než jakýkoliv jiný biologický druh, stykem s jinými lidmi.

Vstupujeme však do éry, v níž existujeme o samotě. Je to éra, která se radikálně odlišuje od všech předchozích.

Před čtvrt rokem jsme četli o tom, že samota se v Británii stala epidemií mezi mladými dospělými. Nyní se dovídáme, že je to stejně vážný problém u starších lidí. Organizace Independent Age zjistila, že vážné problémy se samotou postihují životy 700 000 mužů a 1,1 milionu žen starších padesáti let a že ty počty rychle dál rostou.

Ebola nikdy neusmrtí tolik lidí, kolik jich zabíjí samota. Sociální izolace je tak častým důvodem předčasné smrti jako je kouření 15 cigaret denně. Samota, jak vyplývá z výzkumu, způsobuje dvakrát častěji smrt než obezita. Demence, vysoký krevní tlak, alkoholismus a nehody - všechno tohle, stejně jako deprese, paranoia, úzkostné stavy a sebevražedné pocity, se vyskytují daleko častěji, když nemáte s lidmi kontakt. Sami si totiž neporadíme.

Ano, továrny byly uzavřeny, lidé jezdí autem namísto autobusem, používají YouTube, namísto aby šli do kina. Ale tyto změny samotné nedokáží vysvětlit rychlost rozkladu naší společnosti. Tyto strukturní změny jsou doprovázeny ideologií, která popírá život, ideologií, která posiluje a oslavuje naši sociální izolaci. Válka každého jednotlivého člověka proti jinému člověku - konkurence a individualismus, jinými slovy - to je náboženstvím naší doby. Ospravedlňuje ho mytologie samotářů, samotářských obchodníků, self-made-menů, lidí, kteří sami a vlastním úsilím zbohatli. Nejdůležitější je zvítězit. Všechno ostatní jsou kolaterální škody.

Britské děti už dnes netouží po tom, aby se stali strojvůdci nebo zdravotními sestrami. Více než pětina jich říká, "prostě chci být bohatý". Bohatství a sláva je jedinou ctižádostí 40 procent dotazovaných mladých lidí. Z britské vládní studie, zveřejněné v červnu, vyplynulo, že Británie je evropským hlavním městem samoty. V Británii je daleko méně pravděpodobné než jinde v Evropě, že bychom měli blízké přátele anebo znali své sousedy. Koho to překvapí, když se na nás všude naléhá, abychom se navzájem prali jak potulní psi o popelnici?

Změnili jsme dokonce i svůj jazyk, což odráží všechny tyto změny. Největší urážkou, která se dnes používá, je slovo "socka", "loser". Už nemluvíme o lidech. Říkáme jim dnes individua.

Jedním z tragických důsledků samoty je, že lidé se pro útěchu obracejí k televizi: dvě pětiny starších lidí informují, že tento jednooký Bůh je jejich hlavní společností. Tento "lék" situaci ještě zhoršuje. Ze studie vypracované ekonomy na milánské univerzitě vyplývá, že televize jen prohlubuje pocit nutnosti soutěžit s jinými. Silně posiluje paradox týkající se pocitu štěstí, založeného na příjmech. Jde o to, že i když nám stoupají příjmy, pocit štěstí se nám nezvyšuje.

Naše nároky, které se zvětšují s našimi příjmy, zajišťují, že pocit, že jsme dosáhli úspěchu, že jsme dosáhli uspokojení, před námi ustupuje. Vědci zjistili, že ti z nás, kdo se dívají hodně na televizi, mají menší míru uspokojení z určité příjmové úrovně než ti, kteří se na televizi dívají jen málo. Televize roztáčí rychleji hedonistický šlapací mlýn, nutí nás, abychom vyvíjeli daleko větší úsilí k tomu, abychom udrželi svou stejnou úroveň uspokojení. Televize nám vnucuje generalizovanou posedlost se slávou a s bohatstvím, všudypřítomný pocit, když se na ni díváme, že život je někde jinde, než kde jsme my.

Tak jaký to má tohle všechno účel? Co získáváme z této války všech proti všem? Konkurence vyvolává hospodářský růst, jenže na jeho základě už nebohatneme. Z údajů zveřejněných tento týden vyplývá, že zatímco příjem ředitelů firem vzrostl o více než o dvacet procent, mzdy zaměstnanců za poslední rok v reálných číslech poklesly. Šéfové vydělávají - omyl - berou si - 120x více než průměrný zaměstnanec na plný úvazek. (V roce 2000 to bylo 47 krát více.) A i kdyby nás konkurence činila bohatšími, neučinila by nás šťastnějšími, neboť uspokojení odvozené z vyššího příjmu by bylo ochromeno aspiračním dopadem konkurenčního úsilí.

Nejbohatší 1 procento lidí vlastní 48 procent globálního bohatství, ale ani oni nemají pocit štěstí. Průzkum Boston College o životě lidí, kteří v průměry každý vlastní 78 milionů dolarů, zjistil, že i oni zápolí z úzkostnými stavy, s nespokojeností a se samotou. Mnoho z nich uvedlo, že mají pocit finanční nejistoty: na to, aby se cítili bezpečně, by v průměru potřebovali asi o 25 procent více peněz. (A kdyby je získali? Pak by bezpochyby potřebovali dalších 25 procent.) Jeden respondent uvedl, že se nebude cítit bezpečně, dokud nebude mít v bance miliardu dolarů.

A pro tohle všechno jsme zlikvidovali přírodu, zdevastovali své životní podmínky, vzdali jsme se své svobody a možnosti spokojenosti a odevzdali jsme se chorobnému, atomizujícímu hedonismu bez radosti, v jehož rámci, poté, co jsme spotřebovali všechno ostatní, začínáme požírat sami sebe. Pro tohle všechno jsme zlikvidovali podstatu svého lidství: svou propojenost s druhými.

Pokud máme tento cyklus rozbít a pokud se máme zase někdy dát dohromady, musíme se postavit proti tomuto svět požírajícímu, člověka požírajícímu systému, který nám byl vnucen.

Kompletní článek v angličtině ZDE

0
Vytisknout
14005

Diskuse

Obsah vydání | 21. 10. 2014