Tommy z Jersey a osud Evropy

18. 5. 2016


Zdí obehnané Staré město v hlavním městě Estonska s výhledem na Finský záliv představuje poslední dochované hanzovní obchodní město, které v Evropě zůstalo - pomník neochotě malé země s 1,3 milionem obyvatel zmizet ze světa. V posledních osmi stoletích, když byli Estonci válcováni a okupováni jedním nájezdníkem za druhým, stali se pány vlastního osudu přesně na čtyři dekády. Takový je osud malých zemí s většími lačnými sousedy, napsal John Schindler.


Ale estonský příběh z posledního čtvrtstoletí, poté co se Sovětský svaz znenadání ztratil, se stal příběhem šťastného samotáře. Po rozpadu SSSR Estonci znova získali svobodu a tvrdě pracovali na tom, aby komunistickou minulost nechali za sebou a s gustem obnovovali svou západní tradici. Jejich demokracie je zajištěna, občanská společnost kvete a ekonomika nese jen málo známek sovětské minulosti. Se vzdělanou a anglicky hovořící pracovní silou šlo ruku v ruce pochopení ekonomických zákonitostí. Technologické inovace jsou pro dnešní Estonsko denním chlebem (Skype je jen jeden z mnoha jejich úspěchů), země je pyšná, že má podíl na nejnovějším vývoji v jakékoliv oblasti zahrnující elektroniku.

Díky "chytrému" občanskému průkazu jsou Estonci ve většině oblastí zahrnujících informační technologie daleko před Američany. WiFi je všude a průměrní občané v kontaktu s úřady nezažívají papírování, hlasují a platí daně online. Občanský průkaz používá identifikaci podle dvou faktorů, což jej činí mnohem bezpečnější než cokoliv online, co je jištěno pouze hesly.

Jedním z evangelistů estonské elektronické revoluce je Toomas Hendrik Ilves, elektronický guru, který se v roce 2006 stal prezidentem. Přestože je mu přes šedesát, Ilves projevuje nadšení fanouška nad tím, jak digitální revoluce zemi i celý svět proměňuje.

Tento provokatér a spolehlivě nejzajímavější hlava státu v Evropě hovoří zapáleně několika jazyky a jeho angličtina je bezchybná, s výrazným americkým rytmem. To proto, že skutečně pochází z New Jersey. Jako u mnohých Estonců i Ilvesův životní příběh zahrnuje klikatou cestu k obnovené svobodě. Část nedávné historie země osvětluje i příběh prezidenta.

Zhroucení Sovětského svazu přišlo znenadání - v Estonsku proběhl se štěstím nekrvavě, což je důkazem politické dospělosti obyvatelstva.

Estonsko znova získalo svobodu v roce 1918, na konci 1. světové války, jen aby ji zase ztratilo v létě 1940, když Sověti zemi na rok okupovali. To právě stačilo, aby komunisté stihli vypravit většinu politického a vojenského vedení do sibiřských gulagů, odkud se vrátili jen nemnozí.

V následujícím létě přišli Němci, když Hitler hnal své armády na východ, aby Sověty zničil. Také nacistická okupace se ukázala dočasnou a jakmile se situace na východní frontě obrátila proti Němcům, sovětská armáda zamířila zpět do Estonska. V létě 1944 vyhlídky na opětovnou Stalinovu okupaci země a návrat obávané sovětské tajné policie přiměly takřka deset procent Estonců k útěku ze země na lodích směrem na západ.

Mnozí se přes Baltské moře dostali do Švédska, včetně Ilvesových rodičů. Narodil se ve Stockholmu v roce 1953, ale rodina se brzy přestěhovala do Spojených států, kde se usadila v Leonii v New Jersey, uprostřed okresu Bergen. Zde budoucí prezident dospěl a zkušenosti na něm zanechaly výraznou stopu. Erudovaný muž proslulý šviháckým oblékáním zůstává do značné míry Tommym z Jersey.

To vysvětluje nejen jeho akcent, ale také ochotu mluvit bez servítků o svých názorech. Ilves jeví vášnivý zájem o osud své vlasti. Pracoval pro věc estonské svobody od 80. let jako hlasatel Rádia Svobodná Evropa, v posledních letech studené války řídil estonskou redakci. Zde přihlížel rozpadu Sovětského svazu a pomáhal Estoncům pochopit, co se děje v jejich vlastním jazyce.

Své názory vysvětlil minulý víkend na prestižní konferenci věnované památce Lennarta Meriho, hrdiny protikomunistického odboje, který vykonával funkci prezidenta mezi lety 1992 - 2001 a obnovil její evropské směřování.

Na letošní desáté výroční konferenci nicméně současný prezident vyjádřil znepokojení nad tím, jak mnoho se během pouhé dekády změnilo. Před deseti lety, když se Estonsko a jeho pobaltští sousedé stali "novými členy" NATO, bezpečnostní situace byla dobrá, Rusko nevypadalo jako nějaká mimořádná hrozba, zatímco závazky aliance se nacházely zejména v Afghánistánu.

Nicméně posledních deset let přineslo prudkou degradaci estonské bezpečnosti. Nejprve přišly masivní kybernetické útoky na jaře 2007, o nich zpravodajské služba NATO tvrdí, že byly vedeny z Ruska. Šlo o budíček pro Tallin, aby si uvědomil, že Kreml má vážné úmysly a nehodlá hrát podle pravidel.

Tento dojem zesílil v srpnu 2008 po ruské invazi do Gruzie, která ukázala, že Putin je naprosto ochoten použít proti svým sousedům v "postsovětském prostoru" sílu. Velká změna nicméně přišla na jaře 2014, když Moskva anektovala Krym a začala válku na východní Ukrajině, což je nesporná ukázka agrese. Pro Estonce byly implikace jasné a hrozivé. Ilves si nebral servítky a označil ruskou loupež Krymu za "Putinův anšlus".

Ačkoliv je Estonsko chráněno členstvím v NATO, vzhledem k malé rozloze to příliš neuklidňuje. Obrovský soused na východě je schopen Estonsko převálcovat, pokud bude chtít, jako to udělal v letech 1940 a 1944. Aby to bylo ještě horší, Kreml své agresivní záměry sděluje se znepokojující jaasností. Přednedávnem Moskva poslala Tallinu diplomatickou zprávu ve velmi nediplomatickém jazyce, když oznámila, že Rusko je s Estonskem "ve stavu nepřetržité války".

Tato válka je skutečná, třebaže dosud ne otevřená. Ruská propaganda, špionáž a podloudné akce proti Estonsku představují každodenní jedovatou směs, kterou jsem nazval speciální válka,

Skutečně by NATO šlo do války, aby zachránilo malé Estonsko před sousedem s několika tisíci jaderných hlavic? V Tallinu existují jisté pochybnosti o důběryhodnosti a odolnosti prezidenta Obamy, ale ty dnes najdete v každém hlavním městě východního křídla NATO. Ani listopadové volby nenaplní "nové členy" aliance, kteří Rusy dobře znají, ničím, co by se dalo označit za důvěru.

"Trump nenávidí NATO a přeje si potřást si vycházet s Putinem, zatímco Clintonová chce poskytnout Kremlu další "restart", ačkoliv ten poslední selhal," vysvětlil vysoce postavený bezpečnostní představitel NATO a vyjádřil tak všeobecnou náladu uvnitř organizace.

Estonsko dělá vše, co může, pro zajištění své bezpečnosti. Tak jako takřka žádný člen NATO utrácí "požadovaná" dvě procenta HDP na obranu a ozbrojené síly, které spoléhají na brannou povinnost, aby zajistili dostatek vojáků, jsou malé, ale dobře vycvičené a vybavené. Rusko si může Estonsko podrobit, ale nebyla by to další procházka po Krymu.

Ovšem ochota ostatních Evropanů bránit Estonsko je pochybná. O víkendu prezident Ilves citoval W. H. Audena, když označil poslední roky za "nízkou, bezectnou dekádu", kdy příliš mnoho členů NATO a EU odvracelo zrak od skutečné a rostoucí ruské hrozby. Dějiny v roce 1991 neskončily, jak chtělo věřit tolik sofistikovaných myslitelů. Medvěda lze odstrašit, ale jedině pokud se sousedé spojí, aby tak učinili přesvědčivým způsobem.

Ilves na podzim končí, poté co sledoval dekádu hlubokých změn, jež poznamenaly Estonsko i Evropu. Postačí letošní velké manévry k tomu, aby Moskva uvěřila, že tuto malou zemi nelze zastrašovat a obsadit bez skutečného boje?

Estonci se snaží být optimističtí, ale znají své dějiny. V posledních třech stoletích strávili pod okupací každý rok s výjimkou čtyřiceti. Je obtížné uvěřit, že tato vyspělá, svobodymilovná a prozíravá země se může stát znova kořistí Kremlu, ale odmítání přijmout takovou možnost znamená výborné povzbuzení pro Rusko, aby na sebe vzalo riziko agrese.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
3030

Diskuse

Obsah vydání | 20. 5. 2016