Oni se k nám chovali, jako že jsme nějaká epidemie. Já ale nejsem epidemie

4. 10. 2016

"Oni se k nám na maďarských hranicích chovali, jako že jsme nějaká nemoc. Nějaká epidemie. Před kterou se snažili ochránit svou zemi. Já ale nejsem nemoc. Nikdo z nás není."

Pozoruhodný rozhovor s sedmnáctiletou dívkou z Aleppa, postiženou obrnou, která nyní žije v Kolíně nad Rýnem a o své cestě do Evropy a o válce v Sýrii vydala knihu.

Od minuty 1.16:

Moderátor: Nujeen Mustafa je jen jedním z více než milionu uprchlíků, kteří za posledních několik let uprchli ze Sýrie do Evropy. Avšak tato sedmnáctiletá dívka cestovala z Aleppa do Německa v kolečkovém křesle - má totiž obrnu. Napsala nyní o své neuvěřitelné cestě knihu. Anglicky se naučila doma v Aleppu, když se tam v televizi dívala na seriály. V důsledku toho, že měla obrnu, nemohla v Sýrii chodit do školy. Avšak v červenci 2012, když válka v Sýrii přišla do její čtvrti, její rodiče se rozhodli opustit svůj byt a uprchnout do města, kde se narodila - nedaleko turecké hranice. Avšak boje se rozšířily i tam.

Takže Nujeen spolu se svou sestrou a se statisíci jinými lidmi uprchly přes hranici. Její cíl: Německo. Kde žije její bratr. Na pětitisícikilometrové cestě riskovala život, když přeplula Středozemní moře na gumovém člunu. Na maďarských hranicích ji odmítli vpustit do Maďarska. Policie tam pálila po uprchlících vodními děly a slzným plynem. Avšak po roce se konečně sešla se svým bratrem a nyní žije v Kolíně nad Rýnem, kde konečně chodí do školy. Zeptal jsem se jí, proč musela odejít z Aleppa:

Nujeen Mustafa: No, denně nás bombardovali. Báli jsme se, že se armáda dostane do města a pak tam byl Islámský stát. Takže lidi se báli.

Moderátor: Jak jste to promyslela? Bylo jasné, že bude obtížné odejít? V kolečkovém křesle?

Nujeen Mustafa: Prostě jsem nechtěla být pohřbena zaživa.

Moderátor: Jak obtížné to bylo vydat se na cestu?

Nujeen Mustafa: Bylo to velmi obtížné. Ale věděla jsem, že to udělám jen jednou ve svém životě, takže chtěla jsem si to užít.

Moderátor: Viděla jste dnes ve zprávách, že Maďarsko odmítlo přijmout svůj férový podíl uprchlíků. Vy jste se přece také pokusila projít Maďarskem. Řekněte mi, co se stalo, když jste přišla na maďarskou hranici.

Nujeen Mustafa: Stalo se to, že dveře byly uzavřeny, takže lidé protestovali. Já jsem z toho byla úplně zničená. Policisté tam stáli jak roboti. Měla jsem tak špatný pocit, protože oni se k nám chovali, jako že jsme nějaká nemoc. Nějaká epidemie. Před kterou se snažili ochránit svou zemi. Já ale nejsem nemoc. Nikdo z nás není.

Moderátor: Takže vy jste se v té chvíli musela vrátit? A říct, dobře, půjdeme jinudy?

Nujeen Mustafa: Ano.

Moderátor: Řekněte mi o tom rozhodnutí.

Nujeen Mustafa: Báli jsme se, já a moje sestra, ale museli jsme najít jinou cestu. Zdálo se mi, že jsem v počítačové hře, kde vždycky musíte najít tajná vrátka.

Moderátor: Německo uprchlíky přivítalo. Ve velkých počtech. Ale pak začalo mít mnoho Němců starosti ohledně množství uprchlíků, přicházejících do země. Jaké jsme vy měla v Německu přijetí jako uprchlík?

Nujeen Mustafa: Mě přivítali v Německu nesmírně přátelsky. Byla jsem tu přijata. Tak jsem měla starosti, jak budu vypadat, jaký ze mě budou mít dojem. A myslím, že velký počet uprchlíků měl taky takové starosti. My jsme ochotni přizpůsobit se německému životnímu stylu. Protože život pro nás musí jít dál. A všeobecně vzato, my jsme dobří lidé. Nikomu nechceme škodit.

Moderátor: Když vidíte, co se teď děje vašemu domovskému městu, Aleppu, a to intenzivní bombardování, co myslíte, že by se mělo stát? Aby to přestalo?

Nujeen Mustafa: Já vlastně nevím, jestli mám plakat, nebo se smát. Protože jsem slyšela mnoho politiků, jak si stěžují na uprchlíky a na tuto krizi. Mám pocit, že je to opravdu zvláštní. Oni přece znají důvody, proč my jsme tady. A vědí, že my jsme naprosto zničeni, když vidíme, že naše domovy jsou zlikvidovány. Oni přece vědí, co je řešením této situace. Ale asi buď nemohou, nebo nejsou ochotni s tím cokoliv udělat.

Moderátor: Dovedete si představit, že se někdy vrátíte?

Nujeen Mustafa: Já se samozřejmě vrátím. Jednoho dne. Nic netrvá věčně. Ani válka.

0
Vytisknout
2821

Diskuse

Obsah vydání | 6. 10. 2016