Analýza

Kterak vyzbrojování rebelů proti vládním vojskům téměř vždy končí neúspěchem

17. 10. 2016 / Daniel Veselý

Chceme-li pochopit, proč se válka v Sýrii stala tak mimořádně krvavou záležitostí, musíme zohlednit veškeré faktory, které k tomuto neblahému stavu vedly, včetně těch méně známých. Na jedné straně stojí Asadův režim, který od vypuknutí konfliktu v roce 2011 vojensky, diplomaticky i finančně podporuje Rusko a Írán, a na straně druhé značně fragmentarizovaná ozbrojená opozice, jejíž vojenská podpora ze strany arabských monarchií, Turecka a Spojených států se datuje nejpozději od roku 2012.      

Podle údajů aktivistických skupin stranících ozbrojené opozici usmrtil Asadův režim a jeho spojenci drtivou většinu civilistů, nicméně představitelé OSN na začátku roku 2014 konstatovali, že je obtížné určit reálný počet obětí konfliktu, jelikož existují pochybnosti o správnosti údajů, které měli k dispozici. List The Washington Post informoval, že těžké určit, kolik lidských životů má na svědomí Asadová vláda a kolik „rebelové“, neboť k mání nejsou skoro žádné údaje, jež by poskytovaly skupiny loajální syrském režimu.  

Damašek a jeho spojenci disponují mnohem větší vojenskou silou včetně bitevních helikoptér a letounů, tanků apod. než ozbrojená opozice, a na základě této skutečnost je možné usoudit, že většinu civilních obětí má na svědomí Asad a spol. Ale i tak by bylo záhodno, aby západní sdělovací prostředky nebraly informace od aktivistických skupin nakloněných jedné straně konfliktu za „písmo svaté“, notabene když o jejich důvěryhodnosti pochybují v OSN.

Západní mainstreamová média poněkud opomíjejí roli Obamovy administrativy při rozdmýchávání válečného konfliktu v Sýrii, někteří komentátoři dokonce tento fakt odmítají a naopak Bílému domu vyčítají nečinnost tváří v tvář Asadovým válečným zločinům. Avšak vycházíme-li z volně dostupných dokumentů a poznatků zveřejněných ve významných světových periodikách, zjistíme, že úloha Obamovy vlády v syrské tragédii není vůbec marginální.

První zdokumentovanou zprávu o podpoře Obamova kabinetu a jeho spojenců pro syrskou ozbrojenou opozici přinesl americký nevládní „watchdog“ Judicial Watch, který zveřejnil memorandum Obranné zpravodajské agentury (DIA) spadající pod ministerstvo obrany USA. Zde se dočteme, že z libyjského Benghází putovaly od října 2011 (tedy sedm měsíců od zahájení protestů proti vládě Bašára Asada) do září 2012 na syrské bojiště tyto zbraně: Zaměřovací pušky (500 kusů), ruční protitankové granátomety (100 kusů) a 300 granátů a zhruba 400 kusů munice do houfnic. Jak stojí psáno ve zprávě komise dolní komory Kongresu USA, CIA, jež tehdy měla v Benghází tajnou buňku, pozorně monitorovala transfer zbraní z libyjských arzenálů do rukou syrských „rebelů“, který byl realizován arabskými monarchiemi a Tureckem. Ačkoliv jde jistě o nepatrné množství zbraní ve srovnání s vojenskou silou, jíž v té době disponoval Bašár Asad, a tyto zásilky sotva mohly zvrátit průběh války, další, mnohem větší zásilky zbraní a vojenského materiálu následovaly.

Na začátku roku 2012 zahájila CIA ve spolupráci s arabskými monarchiemi a Tureckem tajný program spočívající v letecké přepravě zbraní pro ozbrojenou syrskou opozici, o čemž v červnu 2012 exkluzivně psal list The New York Times. Skupina důstojníků ze CIA, která operovala na jihu Turecka, pomáhala svým spojencům při rozhodování, která z opozičních skupin, bojujících s Asadovými vojsky, získá zbraně včetně automatických pušek, ručních protitankových granátometů a munice. Třebaže šlo zprvu o menší vojenské balíčky, později téhož roku byly o poznání objemnější a jejich transfer intenzivnější. The New York Times v březnu 2013 čtenáře informuje o více než 160 letech jordánských, saúdských a katarských vojenských nákladních letadel, jež přistávala na různých místech v Turecku a v menší míře v Jordánsku. Celkově mělo být přepraveno 3500 tun zbraní a vojenského materiálu. Podle autorů článku koreloval zvýšení transfer zbraní pro rebely s jejich úspěchy v boji s Asadovou armádou.

To je důležitá poznámka; hovoříme totiž o polovině roku 2012, kdy počet obětí v Sýrii nedosahoval dnešních závratných výšek. Konflikt teprve nabíral na obrátkách, byl rozdmýcháván jak brutalitou Asadových vojsk, tak vojenskou silou protivládních „rebelů“, jimž v té době dominovali salafisté, muslimští bratři a Al-Kájda, jak se dozvídáme z další zprávy DIA. Podle této zprávy Al-Kájda syrskou opozici podporovala od samého začátku.        

Tentýž list v jiném článku uvádí, že Saúdská Arábie současně kupovala zbraně a vojenské vybavení v Chorvatsku, aby jimi s pomocí jordánských nákladních letadel zásobovala protivládní povstalce v Sýrii. V tomto případě šlo o „obrovský nákup pěchotních zbraní z válek na Balkáně z 90. let minulého století“ a tyto zásilky obsahovaly „tisíce pušek a stovky kulometů“.     

Obamova administrativa prohloubila svoje angažmá v Sýrii v dubnu 2013, kdy pověřila CIA, aby poskytla vojenský trénink tisícům „umírněných rebelů“ a vyzbrojila je; k tomuto účelu vyčlenila 1 miliardu dolarů, jak se dozvídáme z deníku The Washington Post. Po dvou letech, co bylo do syrského válečného kotle posláno 10 tisíc „rebelů“, se zpravodajský výbor dolní komory amerického Kongresu rozhodl zkrátit rozpočet pro tento program o 20 procent. I když se mezi předáky Bílého domu a operativci CIA objevily obavy, že se kvůli tomuto kroku sníží bojová efektivita protiasadovských povstalců, CIA ze Sýrie přinesla varující poznatky: „Válka se dostala do rozhodující fáze, v níž Bašár Asad přichází o území a sílu, a v brzké době by mohl být donucen vzdát se téměř celé Sýrie, kromě úzkého koridoru, ve prospěch rebelských seskupení, z nichž některé jsou ovládány islamistickými militanty.“      

The Washington Post dále citoval jednoho nejmenovaného zpravodajce, který zdůraznil, že Asadovy citelné územní ztráty by mohly přimět Rusko a Írán, aby odvrátily kolaps jeho režimu.

O čtyři měsíce se Kreml vojensky přímo vložil do války v Sýrii - právě aby předešel kolapsu svého klienta v Damašku.

Poznatky CIA z válečné Sýrie roku 2013 potvrdil deník The Independent, který v říjnu 2015 zveřejnil článek, podle nějž hrají americké protitankové řízené střely TOW v rukou antiasadovské opozice prominentní roli při formování syrského válečného konfliktu, který se stal válkou v zastoupení Spojených států a Ruska. Syrští povstalci tyto účinné zbraně od Spojených států dostávali v rámci tajného programu po dobu dvou let s cílem posílit ochabující rebelii proti Damašku, kdy se jim podařilo dostat Asadův režim do úzkých. Autorka textu míní, že nezamýšleným výsledkem tohoto plánu byla ruská intervence na záchranu Asadovy vlády.       

V září 2014 Sněmovna reprezentantů Spojených států rozhodla o realizaci dalšího programu, v jehož rámci mělo být v průběhu tří let trénováno a vyzbrojeno 5 tisíc „rebelů“ ročně. Tentokrát měli povstalci čelit Daeši, neboť jeho bojovníci se v roce 2013 stali dominantní bojovou silou v Sýrii. V polovině následujícího roku ukončila výcvik pouze skupina 54 bojovníků, kteří byli ihned po nasazení do pole přemoženi Frontou an-Nusrá. Během pouhých 24 hodin byla většina těchto rekrutů buď usmrcena, nebo prostě zmizela. Fronta an-Nusrá se následující den na sociálních sítí chlubila ukořistěnou americkou výzbrojí a The Washington Post informoval o debaklu, který přirovnal ke krachu v Zátoce sviní. V září toho roku byl Pentagon donucen oznámit, že proti Daeši bojuje pouze čtyři nebo pět „rebelů“.

Ačkoliv uvnitř Obamovy administrativy existovaly v letech 2012 a 2013 různé názory na realizaci vojenské podpory antiasadovské opozice za situace, kdy razantnější přístup zastávala třeba tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová a bývalý ředitel CIA David Petraeus, zatímco prezident Obama byl obezřetnější. Šéf Bílého domu si z tohoto důvodu nechal od CIA vypracovat studii, jejíž závěry však jeho pochybnosti předčily. Úsilí amerických vlád vyzbrojovat zahraniční rebelské síly s cílem ovlivnit průběh různých konfliktů téměř vždy skončily neúspěchem, jak konstatují autoři této studie. Výjimkou je výcvik a vyzbrojování mudžahedínů proti Sovětskému svazu v Afghánistánu. Nicméně tento příklad je nanejvýš sporný, neboť výsledky těchto snah vedly po stažení sovětských vojsk ke krvavé občanské válce s desítkami tisíc obětí, v níž zvítězil Tálibán, a vše kulminovalo v teroristických útocích z 11. září 2001.  

Přesto ale prezident Obama vládní program na přímou vojenskou podporu antisadovské opozice v dubnu roku 2013 autorizoval.

Vměšování Spojených států a jejich spojenců do války v Sýrii prodloužilo samotný konflikt a přimělo Rusy, aby se v něm angažovali přímo. Zatímco se Washington podle svých slov snažil svou podporu cílit na takzvané umírněné rebely, víme, že tito bojovníci často spolupracují s radikálními islamisty, či k nim rovnou dezertují. Navíc velké množství amerických zbraní v Sýrii a Iráku nezřídka končí v rukou džihádistů, včetně teroristů Daeše, což by se nakonec mohlo obrátit i proti Spojeným státům. Existence takzvané umírněné opozice je v dnešní Sýrii spíše zbožným přáním než realitou.

Islamisté, kteří jsou již několik let hnací silou ozbrojené opozice, chtějí v Sýrii vytvořit chalífát a zavést zde právo šaría, těžko mohou tedy představovat schůdnou alternativu vůči režimu Bašára Asada. A to i přesto, že je vláda v Damašku až neúnosně namočena v krvi. Ačkoliv Asadova vláda ani před válkou nešetřila represemi, přece jen syrská ústava zaručovala jistá práva tamním menšinám, kupříkladu křesťanům. Válka ale vše změnila a dnes v Levantě sotva existuje mocenské uskupení, jež by hájilo zájmy obyčejných Syřanů.