
Vládní krize jako tři zcela odlišné, byť propojené výzvy času
20. 5. 2017 / Miloš Dokulil
Skutečně tu máme špičkové „trio“, v němž každý hraje podle vzájemně zcela odlišných not (a zájmů)
Stěží bylo možné nevidět (a samozřejmě zároveň neslyšet), že ještě než začala ta česká vládní krize, byly tu trojí již nastavené ukazatele „cest“ směrem do příštích vyhlídek; jedna –nějakou dobu už ne valně optimistická – pro ČSSD (a pro jejího předsedu, B. Sobotku), druhá – ta ještě koncem dubna 2017 jedinečně pozitivní – pro hnutí ANO (a pro jejího „podnikatele“ A. Babiše), a třetí v jiném žánru – jaksi se standardně zcela odlišně nastavenými předpoklady – přímo už také pro prezidenta republiky, neboť pro všechny tři zrovna teď naznačené subjekty se začalo blížit příští volební období, pro B. Sobotku a A. Babiše parlamentní, pro M. Zemana prezidentské. Ještě před začátkem května různé průzkumy veřejného mínění naznačovaly, že v parlamentních volbách má nakročeno ke svému vítězství hnutí ANO, s čímž se stěží mohla smířit ČSSD jako z předchozích voleb vítězná politická strana. Čili málem pro ČSSD bylo – teď půl roku před příštími parlamentními volbami – „poslední zvonění“ ke změně tohoto trendu. Což bylo zároveň „na pováženou“. Prezident Zeman ovšem hrál svou vlastní – a na politických stranách a hnutích nezávislou a velmi výraznou – „hru“; se svým svérázným pojetím nadstranickosti (i když mj. sám také stál mezi lety 1993-2001 v čele ČSSD; už jsme na to zapomněli?).
Čili
nejdříve tu byl pouze varovný a poplašný signál pro ČSSD.
Patří do jinak zaměřených úvah pátrat po tom, proč se nakonec
premiér Sobotka rozhodl ke svému útoku vůči stěžejní
konkurenci (hnutí ANO, ač zatím tu šlo a jde o koaličního
partnera) tak
pozdě.
A rovněž již je za námi, že zprvu – před třemi týdny –
neměl ještě dost uváženo, jak si optimálně počínat, chce-li
nejen varovně ukázat prstem na A. Babiše, ale má-li to zároveň
být účinným varovným poukazem směrem k naší veřejnosti
na jeho diskutabilní finanční a politickou minulost, aniž by mohl
z toho sám stávající ministr financí a místopředseda
vlády vytřískat nečekaně nějaké pro sebe body. (Viz i
https://blisty.cz/art/86679.html.)
Časem se ovšem ukázalo, že nejen Andrej Babiš nehodlal ustoupit
nátlaku svého premiéra ve vládě, ale ani prezident republiky
neměl okamžitě sebemenší zájem vyhovět B. Sobotkovi, ačkoliv
ho k tomu zavazuje Ústava ČR. Prezident Zeman k tomu
ovšem měl bezděčně důvod: neboť premiér – podle koaliční
dohody – neprojednal onu posléze na jednoho ministra „ušitou“
demisi s jeho předsedou (byť to byla náhodou jedna a táž
osoba; https://blisty.cz/art/86740.html).
Navíc nemohl pan premiér nepomyslet na to, že ač si s prezidentem
Zemanem vzájemně tykají, nejsou jejich představy na řešení
vládní krize přijatelně podobné, protože zřejmě oba tito
politikové s ní spojují zcela
odlišné vlastní další záměry;
premiér měl zřejmě v hlavě vylepšení pozic pro ČSSD vůči
ANO v příštích parlamentních volbách a prezident naopak
asi myslel na volbu prezidentskou pro své kýžené druhé volební
období (https://blisty.cz/art/86706.html).
A když tu potom navíc byl ještě ten dvojí časový a místní prezidentův úskok, nejdřív do Liberce a pak navíc ještě do Číny, a když se politikové z opozičních stran začali ozývat, že by tu vládní krizi vyřešily předčasné parlamentní volby, dospěl zřejmě pan premiér rychle k závěru, že je nejvyšší čas, aby byla jeho vláda rekonstituována bez dalších zbytečných průtahů, a aby vládnutím do konce funkčního období si připravila do příštích parlamentních voleb lepší východisko, než je zrovna to současné. (I když jedna další doprovodná demise, dokonce z vlastního tábora – ministryně školství Valachové – se k tomu nečekaně, ale jakoby podpůrný vzor pro A. Babiše, přidružila. A i když pí. ministryně odstupuje spíše symbolicky, aniž přímo na ní sedí vina za hrátky za jejími zády.)
Lze mít za to, že takřka paralelně pochopil asi i předseda a ministr Babiš, že pouhým kategorickým odmítáním vlastní demise nejenže nic pozitivně pro sebe neřeší, ale navíc tou vlnou odporu vůči sobě zároveň poškozuje ve veřejném mínění to hnutí, které mělo předtím tak příznivě „našlápnuto“ ke svému vítězství v příštích parlamentních volbách, což se ovšem právě v tom ovzduší kritiky Babišovy osobnosti nemálo zhoršilo. Takže v té první polovině května 2017 má podle dílčího průzkumu hnutí ANO přízeň jen u necelých 23 % voličů (o 10 % méně než v dubnu!), zatímco ČSSD si mírně polepšila, na 15,2 %, zatímco na třetí místo se nyní dostala KSČM, s 11,7 % volební přízně. Čili je pro hnutí ANO nejvyšší čas rychle ty spory – vstřícně vůči ČSSD – uzavřít, a rovněž jako ČSSD aby i hnutí ANO toužilo po co nejpružnějším uzavření problémů kolem stávající vládní krize; aby se mohlo poukazovat mj. také na to, že i hnutí ANO se konstruktivně zasadilo o její řešení. Voličstvu za půl roku se tohle jistě vykouří z hlavy, zvláště kdyby nedošlo k žádnému dalšímu projednávání těch zatím jenom verbálně nadhozených Babišových „kauz“.
Nu
a ta propagace prezidenta Zemana při řešení té zatím ještě
stále stávající vládní krize by sice rychle vzala za své, ale
kolik jen dalších a zřejmě výraznějších argumentů v jeho
prospěch je stále ve hře! Zároveň jako kdyby byl – byv již
jednou zvolen přímou volbou – v roli ne parlamentního
prezidenta, ale jeho „silové“ varianty. V Lánech se třeba
zrovna projednávají tuto sobotu (20. 5.) především
hospodářská témata; a pozornost bude zároveň upřena dnes na
Lány celý den, zda doprovodně nedojde rovněž k podpisu
dokumentu, který by propustil z doživotního vězení J.
Kajínka; neboť hradní kancléř před svou dnešní cestou
upozorňoval média, že s takovou listinou se odebere ještě
dopoledne do Lán. (Pan prezident bude také dále zajíždět do
dalších krajů, kde zatím teď v těchto časech ještě
nebyl; aby si vytvářel další popularitu způsobem, na jaký žádný
z jeho možných příštích konkurentů nemá. To
„milosrdenství“ vůči mnohonásobnému zločinci odsouzenému
na doživotí se rovněž asi ještě kladně panu prezidentovi
zhodnotí. Viz i: https://blisty.cz/art/86848.html.
A ovšem, Miloš Zeman byl zrovna teď na významném ekonomicky zaměřeném mezinárodním jednání v Číně, a této zásluze postavit něco byť jen zčásti obdobně závažného nebude určitě mít k dispozici žádný z jeho příštích oponentů. Z vládní krize již není třeba vykřesávat žádné další brzdicí motivy, aby právě takto zůstávala pozornost pořád upřena směrem ke Hradu; jako kdyby nebylo navíc – zrovna teď – nutné napřít pozornost o víkendu taky do Lán, že?)
Diskuse