Skutečné nebezpečí současného terorismu
Také vrah může cítit morální převahu
25. 5. 2017
/
Roman Kanda
čas čtení
4 minuty
V románu Jonathana Littella Laskavé bohyně je scéna, v níž hlavní hrdina Maximilian Aue, esesácký vrah ukrajinských Židů, vyčítá Němcům v zázemí, že žijí pokrytecky. Všichni ti dobří nevinní Němci, spokojeně usazení v křeslech, v samém srdci klidné domácnosti, konzumují levnou ukrajinskou kukuřici a dojímají se nad zprávami o mrtvých německých vojácích, kteří padli na východní frontě, u Stalingradu. Přitom je ani nenapadne, že mezi levnou obilovinou a nacistickými válečnými zločiny na Ukrajině existuje nějaká souvislost. Určité myšlenky si prostě zapovídají, nepříjemné otázky si nekladou – jen aby nenarušili svou klidnou idylu, jíž se drží tím silněji, čím víc kolem zuří válka. Diví se, spravedlivě se rozhořčují, a především nic nechápou.
Vrah Aue nad nimi pociťuje morální převahu; sám si ušpinil
ruce krví, byl takříkajíc „u toho“. Zná špinavé souvislosti, jichž se slušný
člověk štítí. Bojoval. Právě tento druh morální převahy vědoucího vraha nad
nevědomým pokrytcem představuje ďábelský paradox, který z dvacátého století
učinil sled nejhrůznějších zločinů, jimž přečasto nechybělo působivé morální či
filozofické zdůvodnění.
Skutečné nebezpečí současného terorismu – jeho přitažlivost
především pro některé mladé – tkví pravděpodobně v tom, že kolem sebe šíří
podobný druh morální převahy lidí, kteří mají odvahu ušpinit si ruce.
Z takové zvrácené odvahy jde strach. V čem však spočívá dnešní
pokrytectví „lidí v zázemí“? Například v tom, že západní společnosti
sice hovoří víceméně politicky korektním jazykem, ten ovšem jako by chtěl překrýt
holou skutečnost: stále přetrvávající politickou a zejména ekonomickou převahu
Západu nad zbytkem světa.
Ta samozřejmě nespadla z nebe. Jedná se o
důsledek konkrétních politických a ekonomických rozhodnutí, k nimž by se
Západ možná někdy nechtěl znát, počínaje kolonialismem a konče současnou
globalizací (která je v leckterém ohledu v podstatě kolonizací
ekonomickou). Nahlíženo zevnitř, z pohodlného křesla našich západních
domácností (chceme-li se coby Středoevropané počítat k Západu), považujeme za
historické štěstí, že je převaha Západu institucionálně rámována liberální
demokracií, a jsme na to dokonce pyšní – ale jednak je toto štěstí výsledkem
trnité cesty plné temných odboček i zločinů, jednak ani liberální demokracie
sama nedokáže zabránit vzniku a vzestupu některých negativních tendencí
v podobě neonacismu, populismu a podobně.
Je úžasné, jak vysoká vlna solidarity se vzedmula
bezprostředně po teroristických útocích v Manchesteru. Zapamatujme si
tento okamžik, i délku jeho trvání. Zřejmě nebude příliš dlouhá, jak už to tak
bývá, a přesto má obrovský význam. Odvolávání se na kategorii lidství je
v zjitřené situaci sice psychologicky pochopitelné; nicméně mobilizovaná
ideologie humanismu může být další formou překrývání skutečnosti, kvůli kterému
nikdy nepochopíme, odkud se terorismus bere (ostatně na zločincích bývá nakonec
nejděsivější to, jak se nám podobají). Špinavé souvislosti nevidíme, nechceme
vidět. Přijali jsme za samozřejmou skutečnost, že Západ diplomaticky, vojensky
a ekonomicky zasahuje do událostí v Libyi nebo v Sýrii (ostudná role Ruska by byla samostatnou
kapitolou). Ale dokážeme si vůbec představit alternativní svět, v němž by
do záležitostí Západu zasahovala mocná Libye nebo Sýrie? Přiznali bychom jim
toto právo? Jak bychom reagovali?
Netvrdím, že Západ má vzít na sebe veškerou vinu za dění ve
světě. K tomu by se stejně nikdy neodhodlal. Jak by to také mohl provést?
Mám jen za to, že z pocitu trvalého ponížení, z bezvýchodnosti,
z neznalosti sebe sama vzniká nenávist a z hluboké nenávisti se rodí
odhodlání k boji. A to je zlé.
13456
Diskuse