Reakce na články Karla Dolejšího a Jana Čulíka
7. 8. 2017 / Daniel Veselý
Na rozdíl od Jana Čulíka moc nechápu, proč se Karel Dolejší neustále strefuje do radikální levice či levice obecně. Až na zcela zanedbatelné výjimky tu přece nikdo nechce „zapalovat auta invalidům“ nebo ničit „obchody živnostníků“. Přestože lze levici vytknout spoustu věcí – od neschopnosti zformulovat a realizovat životaschopnou politickou agendu, jež by oslovila opomíjené, po vzájemné žabomyší půtky, existují také reálné externí faktory, kvůli nimž se levicové ideje nepodařilo plošně prosadit.
Dějiny překypují názornými příklady, kdy se ušlechtilé konání stalo terčem masivní vnější síly, jež by se bez obalu dala nazvat „systémem“ či přímo kapitalismem: naděje Pařížské komuny byly v roce 1871 utopeny v krvi, revoluční ideály Barcelony druhé poloviny 30. let minulého století rozdrtila vojska generála Franca, který se v té době těšil významné podpoře několika předních amerických korporací, slibné socioekonomické reformy nikaragujských sandinistů v průběhu 80. let minulého století zničily proxy síly Spojených států – a tak bychom mohli pokračovat dále. A třebaže úsilí o lepší svět naráží na vlastní mantinely, nelze bagatelizovat či rovnou ignorovat nesmiřitelné nepřátelství „systému“, jemuž jsou tyto přirozené snahy vydány na milost a nemilost.
Navzdory těmto okolnostem se podařilo vybudovat pozoruhodné ostrovy pozitivní deviace, jejichž existence popírá depresivní heslo „Neexistuje žádná alternativa“. Tyto pokusy o vytvoření spravedlivější společnosti jsou však izolované a atomizované, a proto status quo nikterak neohrožují.
Jsem přesvědčen o tom, že kapitalismus (či jeho aktuální mutace neoliberalismus) je trvale neudržitelný a nadto značně destruktivní. Studie Světové zdravotnické organizace (WHO) ukazuje, že chronická chudoba a nezaměstnanost jsou hlavními příčinami, jež každý rok vženou do náruče smrti 800 tisíc lidí. Tato ohromující cifra jako by vůbec neexistovala, neboť veřejnost kvůli masmediální tmě zůstává v blahé nevědomosti.
Lidstvo v současnosti čelí negativním dopadům globálního oteplování, jež může rozsáhlé oblasti planety proměnit v nehostinné pustiny. Působení nadnárodních korporací, jako jsou BP nebo ExxonMobil, klimatické změny akceleruje. Vláda Spojených států, tedy země, k níž ještě před rokem mnozí vzhlíželi jako k lídru svobodného světa, se odmítá připojit ke globálnímu konsenzu v boji proti globálnímu oteplování, a to navzdory skutečnosti, že jde patrně o největší hrozbu, jaké dnes čelíme.
Souhlasím s Janem Čulíkem, který tvrdí, že „systém“ dnes dává obrovskou moc agresivním a hloupým lidem. Zářným příkladem je stávající americký prezident Donald Trump. Nesmíme však opomíjet okolnosti, jež fenoménu Trump vdechly život, tedy deziluze způsobené neoliberální kocovinou, ignoraci reálných křivd či nemožnost participovat na chodu státních institucí. Donald Trump dokázal z této depresivní stagnace vytěžit maximum a Spojené státy se podle očekávání vydaly naprosto nežádoucím směrem.
Trumpův kabinet, který tvoří bezskrupulózní miliardáři, v těchto dnech hledá důvody, jak prodloužit 16 let trvající konflikt v Afghánistánu, neboť má zálusk na tamní rozsáhlé nerostné bohatství. Panují obavy, že Bílý dům zahájí nebezpečnou konfrontaci s Teheránem, a to navzdory faktu, že Írán, kde nedávno v prezidentských volbách zvítězil umírněný kandidát, upřednostňuje diplomacii. Trumpův poradce pro národní bezpečnost H. R. McMaster hrozí Severní Koreji preventivním útokem, přestože nebyly vyčerpány možnosti, jak přimět represivní režim v Pchjongjangu k dialogu. Jinak řečeno, Trumpův nevypočitatelný kabinet je alespoň v mých očích esencí chamtivosti, bezohlednosti a válečného apetitu, tedy všech atributů kapitalismu.
Je dozajista nutno analyzovat selhání, nešvary a přešlapy levice, nicméně nevidím sebemenší důvod, proč na snahy o vytvoření lepších životních podmínek tváří v tvář nejhorším excesům kapitalismu či chcete-li „systému“ nahlížet s pohrdáním a skepsí.
Diskuse