17. 8. 2017 / Daniel Veselý
Důrazně nesouhlasím s autorem článku Kdo bude bojovat s rasistickou pravicí? S krajní levicí nepočítejte, podle nějž ultrapravice s radikální levicí „sdílí stejné metody a postoje k médiím a demokracii“. Přestože radikální levici trápí nejeden svár či nešvar, výbušný a destruktivní extrémismus, který je krajní pravici bytostně vlastní, je zde zcela marginalizován. Primárním ohrožením liberální demokracie, jejíž slabiny a systematická selhávání jsou neoddělitelnou součástí stávající „krize hodnot“, je rozmáhající se krajní pravice, jejíž přední představitelé nacházejí zastání v nejvyšších patrech politické moci. Ostatně události v Charlottesville tento neblahý trend potvrzují.
Krajní nedůvěra vůči policii, vládě, mainstreamovým médiím či finančnímu systému, již Anshel Pfeffer vyčítá stoupencům radikální levice, je ve světle policejního a vládního násilí, systematických selhávání sdělovacích prostředků a finančního statu quo celkem přirozená. Progresivní levice však k politickému násilí přistupuje jen ve výjimečných případech a jeho míra povážlivě bledne před násilnostmi extrémní pravice, o ozbrojených aktivitách establishmentu nemluvě.Taktéž vyjádření nesouhlasu s aktivitami NATO a v některých případech i nedůvěry ve fungování Evropské unie je v rámci demokratické debaty legitimním postojem.
I když se někteří přívrženci radikální levice skutečně zhlížejí v autoritářských a diktátorských režimech (Rusko, Sýrie, Írán), stěží lze tuto skutečnost extrapolovat. Pravidelně sleduji produkci radikálně-levicových webů (Truthout, Truthdig, The Real News Network, Znet, Democracy Now! apod.) a mohu zodpovědně prohlásit, že kritická reflexe těchto režimů je pevnou součástí tamního diskurzu. Na druhou stranu zastánci liberální demokracie mnohdy bagatelizují, přehlížejí či dokonce podporují masivní státní násilí západních zemí a jejich spojenců, příkladně Izraele nebo Saúdské Arábie. Údajný antisemitismus na radikální levici pak bývá často zaměňován za antisionismus, což je zákonitá reakce na ostudnou izraelskou kolonizaci a zábor palestinských teritorií.
Vlna kritiky namířená proti Hillary Clintonové, která se zasloužila o rozbití Libye a jež podpořila pučisty v Hondurasu, byla taktéž oprávněná. Pokud někdo pomohl Donaldu Trumpovi zvítězit v prezidentských volbách, byli to především nesoudní předáci Demokratické strany, kteří hodili přes palubu levicového kandidáta Bernieho Sanderse, aby do volebního klání vyslali nepopulární kandidátku establishmentu. A kontroverzní slova nebo činy exponovaných představitelů progresivní levice, ať již máme na mysli Jill Steinovou, Jeremyho Corbyna nebo Jeana-Luca Mélenchona, nemohou být brány za leitmotiv radikálně-levicových myšlenek a aktivit.
Ano, progresivní levice sama nedokáže porazit „alternativní“ pravici v USA a neofašisty v Evropě, již se nyní etablují na politické scéně – a to i kvůli zkostnatělosti liberálních demokracií, kořistnickým výpravám na Blízký východ, ekonomické krizi a následné stagnaci. Vítězství nad neofašistickou renesancí může být dosaženo pouze v případě, že budou překonány ideologické a názorové rozdíly mezi liberály na jedné straně a socialisty, neomarxisty a anarchisty na straně druhé. A je na všech zúčastněných, zda se jim to podaří.
Avšak ke sjednocení těchto zdánlivě antagonistických názorových proudů rozhodně nepřispěje dehonestující nálepkování progresivní levice, s nímž přispěchali někteří liberálně orientovaní autoři. Podle amerického novináře Jamese Wolcotta se „alternativní“ pravici ve Spojených státech dostává příliš velká mediální pozornost, a to navzdory skutečnosti, že s ní „alternativní“ levice sdílí „silnou averzi vůči Hillary Clintonové, nesouhlas s politikou identity a nesmírnou touhu po odplatě“. Wolcott si v textu vyřizuje účty s levicovými novináři Jeremym Scahillem, Glennem Greenwaldem, politiky Jill Steinovou, Tulsi Gabbardovou, režisérem Oliverem Stonem nebo s filosofem Cornelem Westem. Vytýká jim jak vlažnost vůči údajné ruské stopě v Trumpově administrativě a přílišnou shovívavost s Putinovým Ruskem, tak nechuť vůči Hillary Clintonové a establishmentu. Opět ale běží o jednotlivé osobnosti a jejich kontroverzní myšlenky a činy, ať již skutečné nebo domnělé – z čehož nelze vyvodit nic obecného. Liberální novináři navíc opomíjejí, že radikální levice v USA vsadila na sociálního demokrata Bernieho Sanderse, dokud jej prominenti Demokratické strany metaforicky řečeno nezařízli.
"Alternativní" levice je pouze fiktivním pojmem, jímž se zaklíná dezorientovaný Donald Trump, snaže se ospravedlnit ultrapravicové bojůvky v Charllotesville a popřít svůj značný podíl na fašizaci americké politické kultury. Není možné jakkoliv směšovat krajní pravici s radikální levicí, neboť mezi těmito politickými proudy zejí propastné rozdíly a ideologická nesmiřitelnost. A tyto rozpory potvrzují kupříkladu očitá svědectví o tom, jak anarchisté a antifašisté zabránili možnému krveprolití v Charllotesville.
Diskuse