V čem je největší kámen úrazu? Ve zcela protichůdných zájmech zemědělců (těch velkých a rozhodujících, tj. takzvaného agroprůmyslu) a ochrany životního prostředí. Největším nepřítelem životního prostředí dnes není průmysl: ten dnes funguje s minimálním dopadem na okolí. Doba, kdy průmysl zamořoval vzduch exkhalacemi, kontaminoval ve velkém půdu a pouštěl do vody agresivní odpadní látky, je dávno pryč. Přírodě dnes neubližují ani osídlené oblasti: často bezprostředně sousedí s chráněnými územími, přičemž dokáže těsně vedle sebe prosperovat jak město, tak příroda. (Například v katastru Prahy se nalézá 93 maloplošných chráněných území a 11 velkoplošných, tj. přírodních parků, a chráněná příroda v nich dokáže prosperovat).

Největším nepřítelem životního prostředí je dnes jednoznačně zemědělství. To české bych s trochou nadsázky překřtil na "půdní těžařství": domácí zemědělec pěstuje prvotní produkt (pšenice, řepka, kukuřice) a ten dál prodá - dostane šest kaček za kilo. Jeho prvotní produkt je i produktem finálním. Francouzský zemědělec, který má obvykle k rostlinné výrobě i živočišnou, vypěstuje obilí, tím nakrmí dobytek, ten podojí, výsledně vyprodukuje sýr, který prodává za 800 Kč za kilo. Toto platí plošně: pak statistiky EU udávají, že v přepočtu na hektar zemědělské půdy mají holandští zemědělci 20x (!!) vyšší finanční výnos než čeští. Ne ovšem proto, že by měli z hektaru 20x vyšší výnos, ale protože se sami dokáží dostat k finálnímu, vysoce zhodnocenému produktu, který si navíc sami dokáží prodat.

Takto fungující české zemědělství pak usiluje o jediné: o maximální hektarový výnos za minimálních nákladů, aby vůbec profitoval. Toho ale dnes lze dosáhnout jen metodami, které jsou k životnímu prostředí více než kruté. Lány musí být obří a scelené, aby se daly obsloužit traktory s obrovským rozpětím (ale i efektivitou). Výsledkem ale jsou obří celistvé oblasti takřka sterilní půdy, které jsou překážkou pro nezbytnou migraci živočišných i rostliných druhů. Velké plochy s monokulturou jsou rájem pro monofágní škůdce; mozaika menších políček s různými plodinami jsou jim překážkou. Chybějící přirozená ochrana před škůdci, která by se jinak nalézala například v remízcích a mezích se pak musí dosypávat koňskými dávkami pesticidů, neustále zvyšovanými tak, jak si škůdci postupně zvykají. Jenomže pesticid neuznává hranici pole: postupně se šíří dál vzduchem, půdou i vodou a zabíjí co mu přijde do cesty. Biologové dnes považují za nesporné, že prudký úbytek a vymírání stovek živočišných druhů (motýli, další hmyz, pak následně ptáci, plazi coby predátoři hmyzu) je dán právě jedovatými látkami, které se hromadí v jejich tělech.

(Celé české zemědělství takto nevypadá. Jsou tu malí farmáři, kteří usilují i o finální produkt, jsou tu například u nás na Jižní Moravě vinohradníci, kteří jsou současně i vinaři. Ale pořád jsou to kapky v moři).

Je paradoxní, že fragment zachovalé přírody s cennými druhy se dnes dokáže udržet více uprostřed Prahy než vedle pole. Toto veřejnost moc neví, protože to taky není na první pohled vidět: postřik pole je neviditelný zabiják.

Vytvořit společné ministerstvo zemědělství a životního prostředí pak je jako vytvořit Ministerstvo vlků a oveček. Ano, i zde lze úspěšně konstatovat, že se mají mnoho společného (obojí jsou čtyřnozí savci) a že se jejich problematika překrývá (ovce je potravou pro vlka a vlk zase žere ovce, tedy překryv je stoprocentní).

Důvod pro existenci oddělených ministerstev spočívá nikoli v úspoře nebo neúspoře peněz, ale v tom, že jde o resorty se specifickými cíli. Jeden resort nemůže mít dva cíle, které jsou vzájemně v rozporu, pokud ovšem se ministrem nestane schizofrenik. A je naprosto jasné, který z obou oborů - zemědělství a ochrana přírody - je v souboji tou těžkou vahou.

Nenechejme si namluvit vulgární zjednodušení, že hlavní na řízení státu je, aby bylo efektivní a šetřilo se na úřednících. To jsou úspory, které pak všichni draze zaplatíme.