Íránské protesty: Hanba mlčící Evropy

3. 1. 2018 / Karel Dolejší

Po pěti dnech hladových bouří v Íránu si bezpečnostní síly připsaly na konto již desítky zabitých. Avšak Evropa, kde se tak zuřivě diskutovalo o katalánských protestech, při nichž nikdo nezahynul, zatvrzele mlčí. Kritikové Obamovy dohody JCPOA, kteří namítali, že smlouva vytvoří hospodářské zájmy účinně bránící nové mezinárodní izolaci Teheránu v zásadě za jakýchkoliv podmínek, měli zřejmě pravdu. Těch pár mrtvých mezi poddanými režimu ajatolláhů, kteří nejsou spokojeni se skokovým zdražením základních potravin, zatímco země vede paralelně tři války - v Iráku, Sýrii a Jemenu - a je vážně podezřelá i z podpory afghánského Talibánu? Koho by zajímali, když se Airbus těší na zakázku za 44 miliard dolarů a Íránci také vlastní podíl v německé zbrojovce ThyssenKrupp AG. Jak údajně říkával Lenin: Kapitalisté nám dnes prodají provaz, na kterém je zítra oběsíme.

Možná že šance k reformě teokratického režimu byla promeškána během Zelené revoluce před devíti lety. Ale ještě mnohem pravděpodobnější je, že ve skutečnosti nikdy neexistovala. Íránská teokracie není obyčejnou absolutistickou monarchií ani diktaturou - nepatří tedy k režimům, u nichž bylo historicky vyzkoušeno, za určitých podmínek je reformovat lze. Podobně jako v komunistickém systému, ani v tom íránském se ve skutečnosti netoleruje dělba moci nebo nějaká opravdu relevantní soukromá sféra; úvahy o totalitnosti systému v obou případech nelze jednoduše odmávat, protože se komusi v postkomunistickém Česku ideologicky nehodí do krámu. Současné íránské protesty se vymezují zrovna tak proti "reformnímu" prezidentu Ruhánímu jako proti nejtvrdším konzervativcům. Část demonstrantů dokonce požaduje obnovení monarchie.

Je samozřejmě velmi pochybné, zda právě monarchie by četné íránské problémy dokázala vyřešit. Monarchistická opozice bude sice zdaleka nejlépe organizována a také nejvlivnější v zahraničí, což ovšem ani zdaleka neznamená, že by totéž platilo i pro Írán samotný. Každopádně Evropa nemůže za Íránce rozhodovat, jakou vládu si mají zvolit. Na druhé straně by však měla také trvat na tom, že je jejich svatým právem rozhodnout sami, jakou vládu chtějí. Bez toho, aby do nich v ulicích střílely milice Basídž.

Obama a jeho příznivci tvrdili, že když se Írán vymaní z mezinárodní izolace, posílí to reformní proud ve vládnoucí vrstvě a umožní vyřešit situaci na Blízkém východě, kterou - připomeňme - vrcholně zpackaly Bushovy USA, když nesmyslnou invazí v Iráku zničily jedinou konsolidovanou vojenskou protiváhu íránského režimu v regionu.

Nic takového, co slibovali obamisté, se ovšem nestalo. Možnosti, které před íránským režimem otevřela dohoda JCPOA, využil primárně k posílení válečného úsilí na všech frontách; začal dokonce vysílat agenty na Balkán a vyhrožovat Evropě raketami. Imperiální ambice jsou totiž pro ajatolláhy stokrát důležitější než například fakt, že jejich poddaným zdražila vejce o 40 % a mají problém se dosyta najíst.

U Čechů, kteří se již někdy od 17. století většinově "bouří" jedině v případě, že k tomu dostanou z nejvyšších míst náležité svolení, se jistě nelze divit řečem, podle nichž hladovějící Íránci vyšli do ulic zajisté jedině proto, že jim to našeptala zločinná síajej. Že však o íránských protestech zarputile mlčí také oficiální Brusel, to je poněkud jiná zpráva.

S největší pravděpodobností zpráva o tom, že peníze nesmrdí.