"Hele, Honzo, neposmívej se mu, on neví, že byla druhá světová válka"

6. 4. 2018 / Jan Čulík

Samozřejmě je to svým způsobem upozornění pro nás starší, že všechny žabomyší války, které jsme zažili, se pro mladou generaci propadly do jámy pamětnice.

Vím, že mladí lidé nesledují televizi, tak mě nepřekvapilo, že z přibližně sedmdesáti studentů, které jsem tento týden učil, o televizním seriálu Bohéma Terezy Brdečkové, o tlaku vyvíjeném na české herce a umělce za nacismu a stalinismu, věděl jen jeden student. Je to škoda, protože, jak o tom mluvíme s paní Brdečkovou v tomto rozhovoru, seriál řeší důležité věci.

Je ale fakt, že dvacetiletí studenti nemohou mít povědomí o něčem, co se z mého hlediska dělo v České republice před pěti minutami, a otřáslo to celým establishmentem. Pamatují někteří z vás na dramatickou  rebelii v České televizi v roce 2000, kdy byl generálním ředitelem jmenován Jiří Hodač a osazenstvo se proti tomu o Vánocích vzbouřilo, takže česká veřejnost přišla o své pohádky, protože televize nevysílala? Dvacetiletí o tom nevědí zhola nic, no, je tomu už osmnáct let. Kdo by jim o tom také řekl?

Nepřekvapuje mě, že dnešní studenti netuší, kdo byl Tomáš Ježek, ministr privatizace začátkem devadesátých let, nebo Zdeněk Mlynář, spolužák Michaila Gorbačova, tajemník prezidia ÚV KSČ, hlavní ideologický motor Pražského jara 1968 a autor reformního programu KSČ (který byl, mimochodem, vydán včera před padesáti lety, dne 5. dubna 1968). Překvapuje mě, že netuší, kdo byl a je Jan Kavan (teď se hrál v ČT film o jeho mamince, ovšem mladí lidé se nedívají na televizi...).

Překvapuje mě, že studenti, s nimiž jsem tento týden na českých univerzitách hovořil, v životě neslyšeli o slavném animovaném filmu skupiny Beatles Žlutá ponorka, nebo o českém muzikálu z šedesátých let Kdyby tisíc klarinetů, nebo o podvratných filmech z téže doby, jako je třeba Podskalského Bílá paní nebo Kachyňovo Ucho. Jeden student mi včera řekl, "Vy se na mě asi budete zlobit, ale emigroval Hostovský v roce 1948 nebo v roce 1968?"

Uvědomuju si, že je asi neférové tohle všechno tady psát, mimo jiné i proto, že to, na co se učitel ptá, je arbitrární, lze říct, že on se na to ptá, protože to zná, a že by se ho mohli ptát studenti na své věci, které by neznal ani on. K tomu mám historku o opatu Břevnovského kláštera Anastázi Opaskovi, kterou vyprávěl kdysi známý slavista, profesor Antonín Měšťan, působící na univerzitě ve Freiburgu a pak v pražském Slovanském ústavu (tato jména by jistě studenti také neznali).

Před rokem 1989 byl Anastáz Opasek v emigraci a celebroval pravidelně mše pro českou emigrantskou komunitu v jednom mnichovském kostele, Jednou se při kázání rozohnil, věnoval se jakémusi literárnímu tématu a citoval přitom jakousi báseň. A dodal k tomu, vzpomínal Antonín Měšťan:

"Tohle je neuvěřitelně známá, slavná, klasická báseň. A máme tu čest, že je tu s námi v kostele dnes věhlasný odborník na českou literaturu, pan profesor Antonín Měšťan z věhlasné univerzity ve Freiburgu, Pane profesore, kdo to napsal a z čeho to je?"

Měšťan: "Nevěděl jsem. Průser."

Já se těm studentům neposmívám, ani tu neběduju, jen konstatuju, že všechno, co lidi zažili a co je vzrušovalo a co utvářelo dnešek, je zapomenuto. Není to neznámý jev. Věděli to mnozí. Takto, spíše ale z osobního hlediska, o tom psal básník a překladatel Jan Vladislav:

Ve stáří se zdá, že souhrnem života je nicota.

"Člověk si myslí, že všechno, co v něm bylo, v něm zůstane, celý svět. A potom postupně a neúprosně vychází najevo, že byl spíš sítem, kterým všechno protéká bez návratu. Co zůstává, jsou drobky, smetí, zbytečnosti, a hlavně asi sražené kousky krve, hořkostí, skutečných i pomyslných křivd.

Kupodivu se nejlíp drží smyšlené příběhy z knih, bezděčné i úmyslné lži, představy o jiných, o sobě. Po letech se však rozplývá i to; zůstane: pár dopisů, pár vzpomínek, pár idolů, pokud to nejsou strašidla. Říkáme jim rodiče, učitelé, přátelé, lásky, a mají patrně ke skutečnosti právě tak daleko, jako my sami k vlastnímu obrazu v zrcadle z dob před čtyřiceti lety."

No a vlastně, třeba se dnešní čeští studenti přibližují idolu západní mládeže. Konečně ČR vstoupila do toho pravého kapitalismu. Co tím míním?

Než nám manažeři zrušili na Glasgow University erasmovskou studentskou výměnu s českými univerzitami (co by je to zajímalo, je to zadarmo, nedá se na tom vydělávat, je zajímá získávání studentů z daleké Číny, kteří za pochybné podnikatelské kursy musejí platit obrovské školné), jezdili k nám studenti bohemistiky z nejrůznějších českých univerzit. Jednou mi řekla jedna studentka z Ostravy, která si v Glasgow namluvila Skota:

"Hele, Honzo, mně na něm dost záleží, až ho k vám přivedu do hospody, neposmívej se mu, on totiž neví, že byla druhá světová válka."

Jak říkám, já se nikomu neposmívám,  jenže mě napadá: pořád se kritizuje české školství, že nutí žáky biflovat fakta a nevede je ke kritickému myšlení. Jaká fakta je to ale sakra učí, když o tom, jak jsme došli do současnosti, tito lidé nevědí nic?