Rodinné krize českého a španělsko-íránského stylu, Jiří Menzel a nuda v pražských redakcích

6. 7. 2018 / Jan Čulík

čas čtení 7 minut


Další českotelevizní film, tentokrát velmi dobrý, byl snímek Jakuba Šmída Na krátko (2018). Opět, jako by čeští filmoví tvůrci nedokázali překročit svůj stín, skoro jediné téma, které je dnes u většiny z nich nosné, jsou (rozvrácené) rodinné vztahy. Jedenáctiletý Jakub (nomen omen, byla to snad dětská zkušenost režiséra?) žije se svou šestnáctiletou nevlastní sestrou a jejich společnou matkou v panelákovém bytě kdesi v Děčíně. Nevlastní sestra má otce v Americe, odkud od něho dostává balíky s konzumním zbožím. Citlivý Jakub nevychází ani se sestrou, ani s matkou, ani s děsivou, vlezlou a autoritativní babičkou – opět, jako ve filmu Chata na prodej, je babička naprosto hádavá a nesnesitelná. Že by to mělo něco společného se známým motivem českého postkomunistického filmu, že ženy, pokud jsou mladé, jsou jen atraktivní “mladé maso”, sexuální materiál do postele, nad čtyřicet pak už jen “hrůzy” a “semetriky”, zosobnění blbosti, hysterie a zla.


Problémem tematizovaným v tomto příběhu je neuspořádaný rodinný život: Matka obou dětí měla každého z nich s jiným mužem a kromě toho, že jedenáctiletého Jakuba nesmírně štve chování jeho starší nevlastní sestry, která se vyžívá v konzumních darech od otce z Ameriky, matka mu zatajila, kde je jeho vlastní otec, tvrdila mu, že zmizel kdesi ve Švédsku. Což vede k tomu, že Jakuba ve škole šikanují spolužáci, bijí ho a nadávají mu do Švédů.

Jakubově matce však začne jeho skutečný otec, náruživý fotbalový fanoušek, psát dopisy, že by se chtěl o Jakuba starat, Jakub to objeví a od nesnesitelné babičky, matky a dcery k otci na čas uteče. Potíž je, že zde nastupuje další stereotyp: ženy jsou nesnesitelné, muži jsou slaboši. Jak Jakubova matka předpovídala, Jakubův otec se o syna nedokáže postarat a Jakub si zoufá – chce někam úplně od všech utéci, ale pak se rezignovaně vrací k matce a nevlastní sestře.

Hlavním problémem, který film inteligentně tematizuje, je naprostá neschopnost empatie jednotlivých lidí vůči druhým: všichni jsou na sebe agresivní, nedokáží jemně vůbec vnímat emocionální potřeby druhé osoby a když dospělí udělají chybu, začnou se skrývat za štítem své takzvané autority. Když jedenáctiletý syn poukáže matce, babičce či otci, že se chovají nepřijatelně, jejich reakcí je: “Co si to dovoluješ k dospělému?”

Film udrží pozornost a zabývá se závažným tématem. Nemohu si ale pomoci, ale  odehrává se na strašně malé, domácí ploše, je to typický prostor českého filmu, i když v tomto případě vlastně jde jen o televizní inscenaci: Malý panelákový byt či dva na menším městě mimo Prahu, ulice, výrostci, škola, zaměstnání.

Shodou okolností se velmi podobným tématem, totiž rozháranými rodinnými vztahy, zabýval opravdu vynikající velkofilm Všichni to vědí íránského režiséra Asgara Farhadiho (mimochodem, jak toto píšu, dostávám maily od českých fašistů, kteří se hrozí, že by do Evropy mohli přijít lidé z jiných kultur: "Invaze!" Tak vzkaz jim: Je nutno říci, že i když film českého režiséra Jakuba Šmída Na krátko není špatný, s vynikajícím dramatem íránského režiséra, zabývajícím se vztahy v komplikované rodině mezi Španělskem a Argentinou, není naprosto srovnatelný, jsou to nebe a dudy. Farhadiho film Všichni to vědí je světová kvalita. Češi by si mohli gratulovat, kdyby tento Íránec pracoval v Praze.) Farhadiho film Všichni to vědí  zahajoval letošní filmový festival v Cannes (říkám vám, že Karlovy Vary opisují zahraniční festivaly) a mimo jiné je výmluvným svědectvím o obrovském rozdílu mezi kvalitou soutěžních filmů v Cannes a v Karlových Varech (zejména ve srovnání s posledním karlovarským soutěžním filmem, který se promítal ve čtvrtek večer,  rakousko-americkým snímkem bez struktury režiséra Petera Brunnera Do noci, o americkém umělci s ženou a malým dítětem a psychickými problémy, který se je snaží řešit nebezpečnými, kontroverzními uměleckými performancemi). V pátek večer už soutěžní filmy v Karlových Varech došly, tak jsme mohli vidět kvalitu odjinud. 


 

Farhadiho film Všichni to vědí přichází v ČR do distribuce a nenechte si ho ujít. Nechci jeho napínavý děj prozradit, ale na svatbu ve vesnici ve Španělsku přijede z Argentiny, kam emigrovala, asi čtyřicetiletá Laura se svým pětiletým synem a šestnáctiletou dcerou. Během svatby je její šestnáctiletá dcera unesena a únosci požadují obrovské výkupné. Únos se stane katalyzátorem k závažným psychologickým procesům v rozvětvené španělsko-argentinské rodině, které se pod vlivem stresu z únosu začne rozkládat. Odhalují se postupně vazby a historické skutečnosti, z nichž vyplývá, proč vlastně k únosu došlo. Na vině jsou, podobně jako ve filmu Na krátko, složité mezilidské vztahy a bývalé erotické vazby, jenže ve filmu íránského režiséra je to zpracováno s takovou dramatičností a hloubkou, jíž se béčkový film Jakuba Šmída nevyrovná, a je vlastně neférové ho s ním srovnávat.

Zkusmo jsem v Karlových Varech navštívil i dva dokumentární filmy. Robert Kolínský natočil standardní oslavný film o Jiřím Menzelovi Jiří Menzel – dělat komedie není legrace, v němž vypovídají Miloš Forman, Ken Loach, Miklos Szabó a další o tom, jak “velký režisér” je Menzel, Menzel sám baví diváky četnými vlastními, avšak hrabalovskými historikami, avšak ač je film příjemné posezení, nezajde do hloubky. Neřeší například, jak děsným stereotypním zpotvořením byl Menzelův film natočený podle mnohoznačného, geniálního románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Na výrobě filmu se přiživila i Česká televize a nepřekvapila tím: je to přesně to, co  ČT dělá: vyhýbá se novým tématům a jen potrvzuje u své zmenšující se divácké obce její už existující stereotypy, Všichni víme, že Menzel je "velký režisér", co bychom si ho tak trochu v programu ČT nemohli stereotypně zaoslavovat.

Z dokumentu Tomáše Bojara Mimořádná zpráva jsem asi po čtyřiceti minutách odešel – nic tak nudného jsem už dlouho neviděl. Film nastrčil kameru redakčním schůzím ve zpravodajství v České televizi a v Hospodářských novinách, kde (většinou) mladí muži řešili “zásadní téma” - při akci na Pražském hradě někdy v březnu 2017 měl Zeman oznámit, zda bude znovu kandidovat na prezidenta, ovšem nepustil na akci skoro žádné novináře, tak redaktoři řešili, co s tím. Nezaujalo.   

0
Vytisknout
9954

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2018