Český ekologický Kocourkov (1. 1. 1.)

5. 7. 2018 / Beno Trávníček Brodský

Ale netřeba chodit ani tak daleko - na naší zahrádce v roce 2016 (tj. po kriticky suchém roce 2015) uprostřed léta najednou uschla asi dvacetiletá jabloň. Jen tak – ze dne na den - kolaps. Dokonce to byl strom tu a tam zalévaný dešťovkou, aby ten hliněný beton kolem kořenů trochu povolil. Vzpomněl jsem si na to dneska (3. 7. 2018), když jsem šel po milionté z parku na Žižkov a v jedné zahrádce hned nad parkem najednou trčí suchá jabloň a hned vedle ní stejně mrtvá hrušeň. Na začátku července, ne po dlouhém a suchém létu! Hrůzy zdecimovaného klimatu se v čase sčítají.

Všimli jste si, že by se tento už plošně apokalyptický problém SUCHA (jeho příčin a důsledků) objevoval denně v hlavních zprávách TV? Patrně to není důležité. Vrcholní politici mají asi jinou práci. Proč by s námi diskutovali o tom, jak nejlíp zachránit životní prostředí pro naše děti.

Vsadím se, že ještě mnoho let budeme všude sázet daleko, daleko víc smrků než by sázeli lidé mimo Kocourov. To není nadávka konkrétnímu stromu. Určitě časem vychytáme kultivary, které dokáží přežít i v kritických podmínkách a v lesích pak odolné smrky v nějakém podílu zůstanou – nebude to ale ani přibližně takové množství na jaké si stále určitě myslí renomovaní dodavatelé materiálu pro dřevařský průmysl. Jediné povzbuzující na tom je, že až příroda vyžene z lesa všechny tupce s debilní sadbou – udělá si to v nouzi po svém a nějaká ta lesní křoví zbuduje a možná to bude nakonec pro rovnováhu různých ekosystémů i podstatně výhodnější. Příroda, na rozdíl od člověka, není blbec.

Snažím se tu předestřít, že ochrana životního prostředí v praxi není žádná složitá věda, kterou by někdo musel roky studovat, aby mohl přispět. Jde jen o to organizovat své konání pomocí sedláckého rozumu. Příroda napovídá - leckde vyroste leccos, co si tam našlo svoje místo, je tomu tam dobře a vlastně je to celé dobře. Pak přijde tupec – rostlinu zničí a zasadí slavnostně nějaký, často absolutně nevhodný a absurdní výpěstek a ten po zásluze zajde. O tom je třeba celá problematika zakládání a vedení přírodních zahrad. Doporučuji si k tomu něco nahledat. Dávno skončila móda kanadských pažitů, ze kterých koukají stříbrné smrky a architektem navržené skulptury konifer.

Další vodítko ke zdravému životu může být hledáno třeba v tvrzení - už nejsou žádní motýli. Na naší zahradě nebyli - už léta. V podstatě od té doby, co tam babička nepěstuje afrikány. Náš vyšisovaný vysušený kopec potažený povíce paneláky je neláká. Leč živočichové potřebují pít, jíst a množit se. Je to sice k nevíře, ale je to tak. Inu zasadil jsem motýlí keř (komule) jako svačinu, jezírka na relativně čistou dešťovou vodu k pití už tam jsou léta a nějaké ty dřeviny, kde si motýli rádi zalaškují, se tu také najdou – hlavně v živém plotě. A hle – nejen bělásek, ale i babočka, otakárek, modrásek či můra se tu zastaví sosat a blýsknout křídly pro radost ušlého zahrádkáře. Nevím, jestli je to díky komuli, ale párkrát se tu ukázaly i vážky. Tedy řešením problému je otázka - chci nebo nechci tu mít motýly? Pokud chci – poměrně snadno mohu.

Poslední co bych k ochraně ŽP dodal – když dneska slyšíme ochrana životního prostředí, mnoho lidem automaticky naskakuje jako synonymum třídění odpadu. Souhlasím, že k ochraně prostředí přispívá, ale měla by to být dnes už jen rutina slušného člověka - bez velkého přemýšlení. Naprosté minimum, které je každý povinen pro i svoje životní prostředí udělat. Pak je ale potřeba zapojit kreativní myšlení a pokračovat dál. Zdroje nápadů jsou všude kolem nás. Jen si vybrat pozitivní cestu, která osloví mne a kterou já mohu pomoci.

Tak ať se daří!