Už jsme tu upozorňovali, že jedním z hlavních témat letošního karlovarského filmového festivalu jsou portréty schopných, energických a aktivních žen, které řeší často jen těžko řešitelné problémy, ať je to otec ztraumatizovaný vietnamskou válkou, nebo je to rozpad rodiny, nebo nacionalistická a populistická posedlost, které zkresluje historii a potlačuje vinu.
V úterý pokračoval filmový festival v Karlových Varech dvěma dalšími filmy, které zůstaly věrny tomuto důležitému tématu.
Prvním z nich byl snímek polského režiséra Pawla Pawlikowského. Pawlikowski dlouhá léta pracoval v Británii jako filmový dokumentarista a natáčel záslužné filmy, jak je tento dokument televize BBC z roku 1990 o české filmové vlně šedesátých let, Kids from FAMU, který pravidelně používám ve svých filmových kurzech na Glasgow University. Do centra světové pozornosti se ovšem dostal až jako režisér hraných filmů, když jeho film Ida získal nedávno amerického Oscara.
Je to minimalistický, vysoce graficky
příznakovou černobílou kamerou natočený snímek zabývající
se traumaty stalinismu a druhé světové války. Idu, novicku v
polském katolickém klášteře, informuje její sestra, stalinská
sekernická prokurátorka a sexuálně promiskuitní žena, že je
židovského původu a že její židovské rodiče za druhé světové
války zavraždili a za vesnicí pohřbili polští vesničané.
Filmem Ida se Pawlikowski stal terčem kruté nenávisti současného
polského režimu populistické ultrapravicovo-komunistické strany
Právo a spravedlnost, která zavedla zákon kriminalizující
kohokoliv, kdo by si dovolil poukázat na historickou skutečnost, že
Polsko bylo za druhé světové války antisemitské a že se Poláci
nadšeně spolu s německými nacisty podíleli na útlaku a
likvidaci židů.
Pawlikowskému to
nicméně nezabránilo v tom, aby natočil další celovečerní film
s polskou stalinskou tématikou, který silně letos na jaře zaujal
filmový festival v Cannes. (Jak známo, karlovarský filmový
festival v podstatě silně opisuje Cannes a další mezinárodní
filmové festivaly na Západě, například Sundance. Je to vlastně
záslužné, protože vynikající filmy z posledního roku, které
vyvolávají mezinárodní debatu, by se do bubliny cca 12 000
českých filmových nadšenců, jezdících do Karlových Varů,
jinak vůbec nedostaly,)
Pawlikowského nový
film Studená válka (2018) je opět minimalistický, černobílý a
vzdorně neširokoúhle natočený v klasickém formátu 4:3. Řekl
bych však, že je v mnoha ohledech daleko složitější, než byla
Ida.
Zásadním rozdílem
je například skutečnost, že filmu Studená válka vévodí –
vynikající – hudba. Zpočátku folková. Začátkem padesátých
let verbují odborníci z polského venkova amatérské lidové
zpěváky a tanečníky a snaží se z nich vytvořit významný
celostátní folklórní ansámbl. To se jim skutečně podaří a ve
filmu vidíme prezentaci polských lidových písní: divokých,
krásných, inspirovaných především sexem a láskou – lidová
umělecká díla, která mají daleko sentimentální ideologické
tvorbě stalinismu. Performance těchto sborových lidových písní
jsou ve filmu senzační, stejně jako později jazzové hudební
sekvence z Paříže a jiných západoevropských měst.
Jednou z nadaných
venkovských tanečnic je mladá dívka Zula (Zuzana). Má temnou
minulost: byla odsouzena polským soudem k podmíněnému trestu, že
se pokusila zavraždit svého otce. Ve filmu se tím objevuje téma,
které – právem – silně znepokojuje přítomnost. Zuzanu si
otec “spletl s maminkou” a pokusil se jí znásilnit.
Symptomatické je, že za to polský soud odsoudil oběť, nikoliv
viníka.
Zula se zamiluje do
producenta vznikajícího folkorního souboru Mazurek, pianisty
Wiktora. Je to člověk, který má v dané situaci obrovskou
autoritu.
V Polsku ovšem
vládne stalinismus a dlouho netrvá, než začne být na soubor
Mazurek vyvíjen nátlak, aby zpíval ódy o Stalinovi. Soubor se
samozřejmě podrobí, ódy o Stalinovi zpívá a je odměněn
zájezdy do zahraničí, hned poprvé do Západu otevřeného
Berlína.
Wiktor se rozhodne
během zájezdu do Berlína emigrovat – v padesátých letech, před
vznikem berlínské zdi, šlo prostě jen tak volně projít
checkpointem Charlie. Přesvědčuje Zulu, aby šla s ním, ta se na
smluvenou schůzku u hranic západního Berlína nedostaví.
Nedůvěřuje si, že by byla dost dobrá na to, aby na Západě
uspěla.
Wiktorovou emigrací
však jejich milostný poměr nekončí. Wiktor si vytvoří kariéru
úspěšného jazzového hudebníka v pařížských jazzových
klubech a se Zuzanou se setkává během jejích zájezdů na různých
místech Evropy. Nakonec za ním Zuzana do Paříže přijede –
provdá se za Itala ze Sicílie, a tak má možnost opustit Polsko
legálně.
A tady se dostáváme
k tomu nejzajímavějšímu: k jádru Pawlikowského filmu. Zuzana se
na život v Paříži nedokáže adaptovat. V Polsku se jí Wiktor
zdál mužný a silný, byl autorita. Na Západě je slaboch. Život
v Paříži znamená zase jiný druh otroctví: která žena chce
dělat kariéru, musí prolézt postelemi producentů. Zuza je lépe
adaptována na otroctví stalinismu a poststalinismu v Polsku, a I
když ji ve Francii vyjde jazzová deska, vrací se do Varšavy.
Wiktor bez ní
nemůže žít a vrací se do Polska také. Je ovšem odsouzen za
nezákonné překročení hranic a obviněn, že je britský špion.
Skončí v komunistickém koncentráku odsouzen na patnáct let. Ve
vězení mu zničí ruce, takže pak už na klavír nemůže hrát.
I v komunismu
protekce zmůže všechno a Zuzaně se Wiktora z vězení podaří
vyreklamovat. Jenže co? Sama je součástí primitivní lidové
hudební zábavy. Vystupuje v programech, které ji nutí zvracet.
I ve filmu Ida
končila hlavní postava, stalinská prokurátorka sebevraždou. Ve
filmu Studená válka nedokáží Zuzana a Wiktor žít ani na
Východě, ani na Západě, tak společně odcházejí ze světa.
Téma energických,
ale vlastně bezradných žen a dívek, vznesl na karlovarském
filmovém festivalu i snímek Beaty Parkanové Chvilky. Svým
způsobem je také minimalistický protože v podstatě nemá žádný
děj: režisérka prostě jen namířila kameru na život mladé
dívky, Anežky. Jak mi řekl na festivalu britský odborník na
český film Peter Hames: “Film je to docela dobrý, ale velmi
depresivní.”
Snímek
mi připomněl film Děti noci
(2008), režisérky Michaely Pavlátové, jehož hlavní hrdinkou je
také mladá dívka, žijící v pražské čtvrti Karlín. Ona I
další ženské postavy tohoto filmu nemohou nad svou situací
ponížené ženy nic než jen křičet.
Je
dost deprimující, že za posledních deset let, soudě podle filmu
Chvilky Beaty Parkanové, se nic nezměnilo. Anežka je nadaná
houslistka a hraje na klasických koncertech Johanna Sebastiana
Bacha. Koncerty se od jejího otce nesetkají s ničím jiným než s
pohrdáním.
Její
rodiče jsou rozvedeni, matka trpí hlubokou a trvalou depresí, že
je závislá na psychiatrické léčbě a doma nedokáže dělat nic.
Babička se připravuje na smrt, protože ji nalezli v prsu
rakovinový nádor. Dědeček leží v eldéence na smrtelné
posteli. Anežka všechny příbuzné pečlivě navštěvuje.
Má
občasné milostné styky. Namluvila si řidiče kamionu, který
ovšem má manželku a děti. Není jasné, proč s ním Anežka spí.
Po sexu v kamionu telefonuje manželka. Řidič ji v Anežčině
přítomnosti oslovuje “lásko”.
Bezradná
Anežka požádá o schůzku na psychiatrii. V ordinaci psychiatričky
však nedokáže říct jediné slovo. Jen brečí.
Kromě
systematické péče o stárnoucí rodiče osloví v závěru filmu
Anežka známého slovenského zpěváka, chce od něho tiskový
rozhovor. Jak se ti vede, ptá se zpěvák. “Moc dobře ne.” “Jak
to? Máš kde spát? Máš co jíst? Ano? Tak co kecáš.”
Slovenský
zpěvák má doma čtyři děti a manželku. Přesto je ochoten se s
Anežkou vyspat. “Šoustáš?” zeptá se jí. “Jen když někoho
miluju.” K sexu mezi nimi přesto - nepochopitelně – dojde. “Je
to jen chemická reakce,” tvrdí slovenský zpěvák. “Tak já
ti nechám své telefonní číslo,” navrhuje Anežka. “To není
dobrý nápad,” odpoví zpěvák.
Situace
českých dívek, zdá se, není zrovna ideální.
Tenhle debutový film
nepřehlédněte! Stojí nad mnoha filmy typu "Sexmise" a dalšími podobnými,
které se po zhlédnutí tohoto zdají být spíše Večerníčkem – možná pohádkou pro
dospělé. Pokud máte za jedny ze základních důlež...
Diskuse