Bodláky Václava Duška
9. 8. 2018 / Václav Dušek
Macecha vlast se s nikým nepáře. Atentátníci na říšského zastupitele v Praze byli i nebyli adorováni. Spílající strana tvrdila, že mají na svědomí stovky životů nevinných lidí – hanbáři mdlého ducha by možná raději vyčkali pomalého vyhlazení. Podlehli zradě, přesile, umlčeni vrahy národa. Jak váhavý byl přístup k oněm statečným chlapům – stud vyprchal. Váleční piloti v britských službách nasazovali denně životy a mysleli na domov, vlast, blízké, konečnou vyhranou bitvu – i dostalo se jim odměny, kriminál, smrt, ostouzení, vyhnání z lůna matky země; odsouzeni zbabělými soudci, vláčeni vyšetřovateli, mučeni, ubiti, tlačeni v zapomnění – a tyto zvěrstva konali přísní spoluobčané, vítězi pozdního probuzení.
Geneticky uchýlní pionýři
budoucnosti krvelačně ničili nejlepší syny národa. Nezastavili se ani před
hrdiny z Dukly, kteří ztečí zdolávali poslední metry k
vysněné hranici, umírali zbytečně, protože na pláni byli lehkými terči
nepříteli. Přišli k Dukle z nesmírných dálav, z gulagů strýčka
Koby, v naději, že po skončení války spočinou v náručí milované Vlasti.
Odměna nasnadě – přinejmenším kriminál! Mstící se pluky ubožáků potřebovaly
zničit hrdinství, které se vymykalo chápání levicových měšťáckých kreatur,
vedených zahraničními radami – ale nedělejme si iluze, žák předstihl i přísného
učitele.
Zavřít, zastrašit, přivést k myšlenkám novým – básník považoval pušku za svoji milou, trulant.
Vojna není kojná – kdo ji zažil, dá rčení zapravdu. Doby mládí odvál čas, vojna se zahryzla do vzpomínek. Dobýval se hrad na Spiši, atomový útok, vpřed… znovu, a ještě jednou, dosažený čas protiútoku lampasáky neuspokojoval – pak se třeskl výstřel, kluk si prostřelil nárt slepým nábojem, noha rozervaná… opuštěná kaple za osadou, okna a dveře utemovány hlínou a listím, vpustili dovnitř vyjukané zelenáče, zazněly povely: prostřelená hadice, prostřelený filtr, roztržená lícnice – a pálivý dým dusil rotu, někteří volali maminku… týdenní zimní cvičení, živ se jak chceš – jako ohaři honili poddůstojníci vojáky, na apel placu stáli po ukončení nácviku vyčerpaní ucháni, mrzlo až praštělo, uši i nosy doběla, kdo nevydržel stal se zbabělcem… Sloužit vlasti se nemusí vyplatit – a nejvíc otevírají ústa ti, co nemají milimetr odolnosti. Skrývají se za slova o trvalém míru. Mír, mír, pouhý pýr. Miliony zdravých těl mladých mužů jsou laciné terče. Kdysi se harašilo zbraněmi, strašilo, přeskupovalo, ideologicky mýtilo – dneska být vojákem znamená mít za zády všudy přítomnou smrt.
Kolik stojí smrt vojáka? Penězi ji nevykoupíš! Řády ničeho nepolepšíš – zbudou vzpomínky a může se stát, že po letech rozhodnou strejci, že vše bylo jinak – a hned s najdou hyeny v lidské podobě, co památníky a hroby budou ničit – mizerové jsou schováni v záloze, odpornost nemá hranic. Ta naše vojna, braši, byla laskavá kojná! Kdo si nedělal iluze o pravdě, přežil dva zelené roky bez úhony – ovšem byli nepoddajní, ty byli odesláni do lázeňského Sabinova, kde jim vytloukli z hlavy nápady o neposlušnosti. Nástupy s vycházkovým slamníkem, cvičení po práci, pochody, pekelná buzerace, hysterický křik, nesmyslné týrání. Voják je pán – opravdu?!
Sirény se rozezní nad městy, tři mladá srdce osloví toho, kdo má minimálně deset deka citu.
Uslyšíme trucbaby, jedubáby, skřehotalky s jejich nezměrným pochopením ohavné skutečnosti, zaslechneme pomluvy ubožáků, kteří slovo čest mění za slovo výhoda; rozeklaní soudci reality vyčkávají s konečnými výroky o pravdě, zloprcci skřehotají a malují budoucnost temnými pastelovými barvami, chvástaví agenti vědí vše naprosto přesně, předvídali s naprostou přesností, kam se světové dění i rozdělení hranic pohne. Nejeden kofr může převzít velení a ukončit boje do měsíce. Nevěříte? Dobře děláte.
Pastilky odvahy nejsou v lékárnách ke koupi.
Odvaha mnoho nevynáší, miliony v nedohlednu. Váží se na vahách různých, sebevražedný atentátník věřil, že svým počínáním posune realitu směrem ke konečnému vítězství svých bratří a sester; krvavé řeže se v horské zemi odehrávají dlouhá léta, vůbec nekončí, naopak začínají, nesou v sobě stopy nesmiřitelných vyznání víry – šílenství a odvaha zchudlých čerpá z poznání svatých prorockých slov. Smrt krouží kolem, vybírá si hlava nehlava. Kosiště nabroušené, neznavitelné hnáty tetky smrti jsou účinnější než žací stroje.
Diskuse