Reakce na článek o rozpadu politických struktur západního světa

"Velké příběhy" se nikdy nestaly

9. 8. 2018 / Boris Cvek

Problém byl, když to přestalo fungovat. Když např. vláda komunistické strany v ČSR dělala měnovou reformu. Šli proti ní někteří dělníci. Stejně tak šli někteří dělníci proti komunistům v Polsku. Zdá se mi celkem logické, že lidé chtějí mnohem více reálný blahobyt než nějaký „velký příběh“. Právě v tomto pohledu jsou „politické struktury“ západního světa ve stálé proměně, která reaguje na realitu.

Realita je ovšem složitá, rozhodně se nedá nějak intelektuálně nahlédnout. I ve fyzice pro ty nejjednodušší děje, jako je chování plynu, používáme velmi zjednodušené modely. Tím méně máme přístup k poznání společenských problémů. Můžeme se pouze učit ze zpětné vazby, tedy z toho, co se stalo, když někdo někdy zasáhl v té či oné situaci. A stejně budou intelektuální spory o tom, jak takové historické události interpretovat. Krásně to lze vidět na Rooseveltově politice tzv. New Dealu. Sama historie, když se jde do konkrétních událostí, vyhrocené intelektuální pozice rozmělňuje.

„Velké příběhy“, kdy intelektuální konstrukt zajistil lepší svět, se nikdy nestaly a nemohly stát. Lepší svět zajistila konkrétní reakce, často napříč intelektuálními konstrukty, na společně pociťovanou nespravedlnost, nefunkčnost, problém. Naléhavost sociální otázky jako jasně systémový problém přece nakonec, i když pozdě, pochopil i Vatikán na konci 19. století. V tomto smyslu je opouštění „velkých příběhů“ pozitivní. Můžeme se soustředit na pokud možno věcné hodnocení situace. Např. dnes máme obrovský problém s právním státem v globální společnosti. Kdo nám s tím pomůže? Marx, Locke, Burke? Možná bychom měli pochopit, že v jejich době bylo všechno jinak, a soustředit se na to, co se to vlastně děje dnes.

Na druhou stranu jsou velké příběhy, které mají obrovský potenciál spojovat a definovat západní svět: příběh emancipace ponižovaných a utiskovaných, příběh zajištění svobody občanů pomocí dělby moci ve státě, příběh státu jako servisu občanům, příběh hledání a nalézání práva pomocí nestranné, a proto velmi formální a složité, justice. Tyhle příběhy je nutné rozvíjet a stále znovu vyprávět.

V zásadě jsou to liberální příběhy, někde se více překrývají se socialistickým (emancipace), někde s konzervativním („hluboký stát“ úředních a justičních elit, které zajišťují právo a dělbu moci) pohledem na svět. Nicméně jejich zásadní význam pro západní svět není dán tím, že by Locke nebo nějaký jiný teoretik liberalismu „měl pravdu“, je dána tím, že vystihují to, co se reálně dařilo v politickém životě každodennosti, co by mělo lidi spojovat napříč filozofiemi, náboženstvími apod. – a co, pokud ztratíme, tak přestaneme být svobodnou a kultivovanou společností.

Naši předkové snili o ideální společnosti a žili v takových podmínkách, které my si ani neumíme představit. To proto měli ten sen. Velmi složitými dějinnými událostmi, často vlastně jako nezamýšlený důsledek (Hitler jistě nechtěl největší válkou v dějinách zdiskreditovat rasismus a položit základy moderní, liberální Evropě, která bude „politicky korektní“), se podařilo mnoho z vysněných ideálů našich předků dosáhnout. Spousta úkolů je jistě před námi, ale ten základní spočívá v tom, abychom neumožnili regresi.

Je to paradox: jakmile lidé mají jasný důkaz sami na sobě, že lze dosáhnout radikálně lepšího života, tak mají mnohem menší důvod snít o lepší budoucnosti, ba mnohem více se bojí, že přijde pád. Dosažené začnou brát za samozřejmost a dokonce přestanou rozumět tomu, co zaručuje jejich blahobyt a dosažené svobody.

Zároveň platí stále to samé, co je dobře známo z dějin dávných i nedávných, totiž že cynismus a důraz na vlastní prospěch, bez ohledu na ideologii nebo intelektuální postoj, vedou k rozkladu společnosti. Jakmile lidé začnou věřit tomu, že vlastně všechno je byznys a vlastně každý je chce obelhat, aby na tom vydělal, je konec. Pak začnou volit „destruktory systému“ a všechny ideály emancipace a právního státu budou vyhozeny jako podvodné haraburdí, kterému přece stejně nikdo nikdy nevěřil. A to je to největší nebezpečí, které nám hrozí.