Ruská strategie soupeření se Západem

24. 9. 2018

Politická válka je strategie zahrnující celý vládní aparát, kde vojenské síly hrají vitální, ale nikoliv nutně primární roli ve strategické rivalitě s Washingtonem. Jejím smyslem je především obtěžovat a pak zastrašovat Západ, získávat potřebnou vojenskou nadřazenost nad sousedy a na ruských hranicích a udržovat režim a jeho vizi Ruska jako velmoci, která se nachází v periodickém stavu obležení.

Dále jde o strategii "multidimenzionálního přinucení", jak to nazval Dmitrij Adamskij, jež má globální dosah. I když Moskva hromadí své konvenční a jaderné zbraně (navzdory ekonomickým omezením, která si dokonce vynutila snížení plánu) od Arktidy až po Levantu, provádí současně i nesmiřitelnou asymetrickou informační a kybernetickou válečnou kampaň, která se zaměřuje na klíčové sociopolitické, infrastrukturní instituce a sítě, využívá ke svým cílům energetiky, organizovaného zločinu, médií a zpravodajského podvracení a podpory cizích politiků, hnutí a stran.

Od roku 2016 se Západ začal vyrovnával s touto "falangou" sil, ale je jasné, že je třeba udělat mnohem více, neboť Rusko se v Evropě podél svých hranic těší konvenční převaze, provádí informační válku, jíž se nikdo nestaví na odpor - a v nekinetických oblastech své strategie operuje bez přerušení.

Nicméně nemůžeme prostě pustit z hlavy vojenský aspekt kvůli ruským problémům a papírové převaze NATO. (Vše zvýrazněno BL.) I když Moskva preferuje možnost nevést skutečnou válku proti Západu, pokračuje ve vojenských operacích na Ukrajině a v Sýrii, zatímco ohrožuje členy NATO od Arktidy po Středomoří a pravidelně testuje obranu s pomocí jaderných i konvenčních zbraní a otevřených hrozeb. Poslední trendy ukazují, že ruská vláda záměrně připravuje program vnitřní mobilizace a válečné psychózy proti Západu.

Takže je zásadní pochopit ruskou strategii a formulovat přiměřenou protistrategii, která neguje silné stránky protivníka a přinutí ho přijmout strategická rozhodnutí, která omezí jeho schopnost přicházet s úspěšnými výzvami vůči USA. Kromě nepřetržité kampaně informační a politické války je tu hromadění ruských jaderných zbraní, které nyní zahrnují prostředky určené proti cenným cílům i nepřátelským jednotkám. Není zaměřeno na eskalaci kvůli deeskalaci v době války, ale na mnohem širší pojetí.

Tímto pojetím je eskalační kontrola, jmenovitě schopnost kontrolovat všechny fáze a potenciály pro eskalaci během jakékoliv krize - od počátku až do konce. Aby Moskva dosáhla tohoto výsledku, bude obtěžovat i zastrašovat NATO, aby akceptovalo ruskou politiku fait accompli, jako na Krymu a v Sýrii. Tak může Moskva získat neomezenou kontrolu nad postsovětským prostorem a přesvědčit sebe, své poddané a zbytek světa, že Rusko je skutečnou velmocí, za niž se považuje.

V takovém případě s ní USA a jejich spojenci budou muset zacházet jako se sobě rovnou, v zásadě jí přiznají právo veta nad vojenskými akcemi USA a NATO a uzná její nezpochybnitelnou vlivovou sféru ve Východní Evropě, tj. nejen na území bývalého SSSR, ale i bývalé Varšavské smlouvy. Na geopolitické úrovni jde o strategii podpory a využívání jakéhokoliv myslitelného zdroje rozdělení ve světové politice, což zahrnuje závody ve zbrojení, o nichž si Rusko myslí, že již proti němu začaly, a rozšíření územních nároků od Arktidy až po Středomoří a globálního vlivu nad rámec těchto parametrů.

Tato strategie také diktuje nezbytnost nejen pouhého přátelství s Čínou, ale dokonce aliance, která přinutí Západ, aby přijal ruské sebehodnocení a nároky. Nejde o formální alianci jako NATO, ale obě mocnosti sdílejí společný rámec sebereprezentace, společnou nechuť vůči americkým hodnotám a moci a touhu přepsat pravidla a územní parametry současného mezinárodního řádu, aby více odrážela to, co považují za svůj vzestup a úpadek naší moci.

Rusko v reakci na toto změněné strategické prostředí, kapacity a chápání současné války již dávno formulovalo a provádí strategii, která představuje výzvu USA v řadě sfér a oblastí od Arktidy až po Jižní Ameriku.

Současně Rusko upevňuje mnohostrannou alianci s Čínou a hrozí ofenzívní vojenskou a jadernou strategií. Přítomnost této strategie a její vylepšování během poslední dekády vyžaduje, abychom také my uznali, že jsme terčem útoku a nějaký čas jím ještě budeme. Takže Západ musí formulovat a provádět vlastní konkurenceschopnou strategii.

Jsme konfrontováni s ruským protivníkem, který nejen že vlastní nové zbraně, ale také novou taktiku a inovativní uvažování o současném válčení. Takže se musíme také zbavit starého myšlení a přemýšlet o tématu novým způsobem. To vyžaduje víc než nové pokročilé zbraně, jak je slibuje třetí offsetová strategie.

Evropa čelí útoku, ať už si to přizná, nebo ne. A Putinovo Rusko je nesmiřitelný nepřítel, tj. takový, co dialog považuje za kapitulaci a důkaz svých domněnek ohledně nedostatečnosti morálních vazeb na Západě. Navíc válka tvoří nezbytnou součást Putinova imperiálního projektu.

A pokud jsme ve válce, je třeba strategické reakce, která využije všech nástrojů moci a moudře jich využije.

Takže politika "jako by se nic nedělo", kterou mnozí doporučují, nepředstavuje adekvátní reakci na naši neočekávanou situaci. Strategie, operace, struktura sil, taktika a v neposlední řadě operační a strategické pojetí, stejně jako zpravodajství, musí být modernizovány a adaptovány na současné požadavky. To také znamená napravit zničenou národněbezpečnostní strukturu, abychom mohli proti strategickým výzvám postavit celou kapacitu státu. To vše musí představovat dynamický proces s nepřetržitým přizpůsobováním s ohledem na dynamický charakter naší doby.

Podrobnosti v angličtině: ZDE (pdf)