Dušičky jako světlo z budoucnosti

2. 11. 2018 / Boris Cvek

Co je to „já“? Bez jazyka a bez kultury bychom nebyli „já“. A tím, jak se náš mozek mění pod vlivem různých zkušeností, mění se i naše „já“. Nejsme v žádném smyslu „nebiologické já“, a přece jsme naprosto duchovní. Jak je to možné?

 

Martha C. Nussbaum ve své knize Upheavals of Thought ukazuje, jak nás attická tragédie učí soucitu s člověkem a jak tento soucit je základem humanistického, inkluzivního uvažování o světě. Prvním krokem je vědomí vlastní biologičnosti, tedy vlastní zranitelnosti, smrtelnosti, fragmentárnosti. Nenávist k lidem s jinou barvou pleti, ženám, homosexuálům je podle Nussbaum plodem strachu z této biologičnosti. Když vidí Samaritán v Lukášově evangeliu onoho zraněného pocestného, vidí zraněné tělo. Stoik by si mohl říci: jestli ten zraněný člověk je vskutku mudrc, netrpí, jestli je vskutku mudrc, je mu jedno, že bez pomoci zemře. Pro stoika ten zraněný není tělo. Ale Samaritán cítí soucit. Je Ježíšovi vzorem, ba definicí, lásky k bližnímu. Pomáhá mu z autentického soucitu. Není to soucit s bratrem, strýcem, přítelem, ba ani známým… je to soucit s někým zcela anonymním, se zraněným tělem. Chtělo by se říci: s bližním. Ale Ježíš říká: Samaritán byl tomu pocestnému bližním. Bližní je akt, činnost, nikoli stav, je to akt soucitu.

Lidské utrpení je biologické, i to duševní, i to duchovní. Všechno lidské je zcela biologické. Prach jsi a v prach se navrátíš, říká Bible. Ale to neznamená žádný redukcionismus v tom smyslu, že jsme biologické stroje. Představa o biologických strojích spočívá v předpokladu, že příroda má nějaké vysvětlení a že tím vysvětlením mohou být nějaké abstrakce, vzniklé v dané kultuře. Jako by Bůh na začátku všeho myslel jako Jacques Monod. Ano, scientisté předpokládají, že svět má vysvětlení, tedy že má pojmový základ, že ho někdo vytvářel tak, že myslel v lidských, tedy těch jejich, pojmech. My postmodernisté naopak víme, že každé vysvětlení je možné jen jako něco, určeného pro nějaké posluchače, pro jejich kritéria srozumitelnosti, koherence atd. Nic jako „vysvětlení o sobě“ nemůže existovat. Svět nemá žádné vysvětlení. Vysvětlení je lidská činnost uvnitř komunity.

Opakem představy vysvětlení světa, které je nadčasové, které proniká miliardami let, je lidská praxe. Triumf vědy je spojen s jejími praktickými úspěchy, nikoli s tím, co nabízí jako „vysvětlení světa“ a co se stále mění a čemu rozumí stále méně lidí. Pro naši praxi jsou mnohem důležitější emoce a příběhy, v nichž se ty emoce vyvíjejí. Teprve z nich mohla vzniknout věda a bez nich by vědci ztratili všechny své motivace. A tak to, že jsme prach, je nejhlubší základ naší solidarity. A naše solidarita je nejhlubší základ naší naděje, že prachem to nekončí, že láska zvítězí nad smrtí. Jak může z prachu být něco jako „já“? Protože je Bůh.

„Já“ je možné v kultuře a jazyce jen díky vztahu k ty, k jiným lidem. To je základ celé naší praktické situace, naší starosti o svět. Máme starost, protože jsme prach, protože nám hrozí hlad, bolest, nemoc, smrt. Teprve v tomto kontextu dává smysl poznání, nikoli jako výklad nebo vysvětlení světa, nýbrž jako zacházení se světem, např. experimentální věda. „Já“ není intelektuální předpoklad, ale praktický předpoklad. Ano, není to nic nového, takto chápal „já“ i Heidegger a říkal mu „pobyt“. Stejně tak jeho „vrženost“ pobytu vystihuje to, čemu říkám naše „biologičnost“. Stejně tak jeho pojetí praxe jako „obstarávání“ a „starosti“ a jsoucen jako „příručních jsoucen“. Jenže ta nussbaumovská solidarita s tělem, ta mu chybí.

Protože máme starost, máme i naději. Protože zemřeme, toužíme po nesmrtelnosti. A tento horizont je dar, který jsme dostali od Boha. Navzdory zmaru, nespravedlnosti, absurditě světa, v němž Bůh zemřel na kříži, naše „já“ může růst ve vztahu s Bohem, nést světlo příštího světa do temnot tohoto světa. Každý akt milosrdenství, ušlechtilosti, vzájemnosti, lásky je akt z budoucnosti. Bůh není ten, kdo jako džin z Aladinovy lampy zajistí tamto či ono, co si přejeme. Jsme-li mu vděčni za zdraví, tak nikoli v tom smyslu, že právě zasáhl, aby nás zbavil mrtvice, že hlídá každou naši žilku jako džin z Aladinovy lampy, kterému je ukradená Osvětim, ale nám nenechá zkřivit vlas. Nevíme, proč jsme byli vrženi tak šťastně, proč jsme jako jiní nezemřeli jako malé děti, to v pokoře nevíme. Jsme prach. Ale ve svém zdraví cítíme světlo z budoucnosti. Tam budeme všichni zdraví. O to se snažíme, když léčíme, totiž abychom byli všichni zdraví. To je Ježíšův příklad lásky. Tedy když jsme Bohu vděčni, jsme mu vděčni za světlo ve tmách. A právě v tomto smyslu jsou Dušičky i svátek Všech svatých svátky budoucnosti, naděje a světla. Svátky „já“, které je doma, které je plně až tam, nikoli tady.

0
Vytisknout
2104

Diskuse

Obsah vydání | 6. 11. 2018