4. 4. 2019 / Daniel Veselý
Ještě donedávna se mnozí z nás mohli utěšovat představou, že nejnebezpečnější prezident v dějinách Spojených států příští rok s ostudou vyklidí Oválnou pracovnu. Veškeré naděje se upínaly ke zvláštnímu vyšetřovateli Robertovi Muellerovi, jenž měl učinit přítrž trumpovské noční můře. Nicméně výsledek intenzivního vyšetřování údajných vazeb Trumpova týmu na Kreml je pro amerického prezidenta vytouženým darem z nebes, který dozajista propagandisticky využije při klání o prezidentský stolec v příštím roce. Kde se vlastně stala chyba?
RussiaGate měla být prvním a zároveň posledním hřebem do rakve nevypočitatelného Trumpova prezidentství. Nyní však Trumpův tým slaví významné vítězství, třebaže Muellerovo vyšetřování ukázalo, že americký prezident a jeho nejbližší okolí je jedním velkým korupčním podnikem. Pokud není Trumpem jmenovaný ministr spravedlnosti a tlumočník Muellerovy zprávy William Barr úplný idiot a patologický lhář - což by i na trumpovské poměry bylo silné kafe - žádné spiknutí s nepřátelskou mocností neexistuje, neboť verdikt zní jasně: Trumpův volební tým se s Putinovým Kremlem nezapletl.
Celá řada explozivních zpráv o proradném tandemu Trump-Putin navíc nemá žádnou oporu v realitě, jak se ostatně ukázalo v průběhu uplynulých dvou a půl let. Proslulá Steelova složka, již pro Demokratickou stranu (sic!) vypracoval bývalý britský zpravodajec, se stala věrohodným žurnalistickým materiálem přinášejícím spoustu senzačních odhalení, příkladně zkazku o dlouholeté kultivaci Donalda Trumpa Kremlem. Podle autora publikace Collusion Lukea Hardinga se Sovětský svaz a posléze Rusko o Donalda Trumpa zajímalo nejméně od roku 1987. Reportéři o překot vršili jednu historku za druhou a předbíhali se, kdo z nich jako první zasadí oranžovému monstru smrtící úder. Plakali však na špatném hrobě.
O zločinné podstatě Trumpova kabinetu samozřejmě není vůbec pochyb, jen je celkem pozoruhodné, kterak se jeho političtí protivníci v Demokratické straně a významných amerických médiích s fanatickou úporností zasekli na jeho údajné spolupráci s Vladimirem Putinem, aniž by jej s toutéž úporností pranýřovali za mnohem závažnější zločiny. Údiv však není na místě, vždyť demokraté podpořili některé kontroverzní kroky Trumpovy vlády, kupříkladu navýšení vojenského rozpočtu, nerozlomné pouto s Izraelem, antimadurovské tažení apod.
Stranou mediálního zájmu přitom zůstává skutečnost, že Trumpův volební tým aktivně spolupracoval s izraelskými lobbisty. Jenže Tel Aviv není Moskva. Americká politická scéna nehledě na stranickou příslušnost totiž za izraelskou vládou stojí jako jeden muž. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu dokonce v roce 2015 v projevu před oběma komorami Kongresu na přítomné legislativce apeloval, aby sabotovali Obamovu politiku vůči Íránu. Dovede si snad někdo představit, že by něco podobného provedl Vladimir Putin?
RussiaGate nám však přináší nejednu cennou lekci: Demokratická strana se po volebním debaklu v roce 2016 nedokázala poučit z vlastních chyb a nedostatků a vsadila vše na teorii spiknutí. Významné sdělovací prostředky v čele s televizními stanicemi MSNBC a CNN upřednostnily rating před novinářskou integritou a bezděky tak potvrdily tezi Noama Chomského a Edwarda Herrmanna o ziskuchtivosti mainstreamových médií.
Poznatky předáků zpravodajských služeb se staly posvátnými pravdami, aniž by byly podrobeny kritické reflexi a konfrontovány s disentními stanovisky. Bývalý ředitel zpravodajských služeb James Clapper šovinisticky prohlásil, že Rusové jsou de facto geneticky stvořeni ke špionáži, zatímco novináři rozporující narativ o ruském agentovi v Bílém domě byli prakticky vyloučeni z veřejné debaty. James Clapper i Robert Mueller kdysi s vážnou tváří tvrdili, že Saddám Husajn ukrývá zbraně hromadného ničení, přičemž bývalý šéf CIA a architekt Obamovy bezpilotní kampaně John Brennan před několika lety lhal na půdě Senátu.
Katarská televizní stanice Al Džazíra po zveřejnění Barrových poznatků poskytla prostor jak novinářům, kteří od samého začátku zastávali skeptický postoj vůči RussiaGate, tak žurnalistům, již podezření z Trumpových pletek s Moskvou považovali za odůvodněné. Ano, takto má vypadat poctivá novinařina, kdy slovo dostanou zastánci rozdílných názorů - a nikoliv pouze stenografové kontroverzních zpravodajských služeb v primetimu na MSNBC nebo CNN.
Vměšování do amerických voleb, ať již hovoříme o volbách do Oválné pracovny či Kongresu, je bohužel smutným faktem. Jenže „ruská penetrace“ povážlivě bledne vedle masivního ovlivňování amerického volebního procesu zástupci velkého byznysu a všelijakými lobbisty. Noam Chomsky cituje empirický výzkum politologa Thomase Fergusona, podle nějž lze výsledek prezidentských a kongresových voleb s pozoruhodnou přesností předpovědět podle jedné proměnné: financí. Lobbisté pak podle Chomskyho de facto vytvářejí legislativu, jež přirozeně odráží jejich partikulární zájmy, a nikoliv potřeby běžných Američanů. Na tyto nešvary, jimž mediální mainstream nevěnuje náležitou pozornost, upozorňují i někteří progresivní zákonodárci, kteří odmítají přijímat finance od politických akčních výborů (PAC), neboť obrovské finanční dary od vlivných nikterak nekorespondují se zájmy obyčejných lidí.
Aby bylo jasno: autor těchto řádek netvrdí, že vyšetřování údajných vazeb Trumpova týmu na Kreml bylo mrhání časem a energií. Jestliže existovalo závažné podezření o napojení prezidentského kandidáta na cizí velmoc, bylo na místě jej patřičně vyšetřit. Nicméně podezření se automaticky nerovná vině, jak usoudila nejedna mluvící hlava ve sdělovacích prostředcích, nehledě na to, že mediální obsese ruskou stopou doslova zametla pod stůl mnohem palčivější problémy, které trápí dnešní Ameriku. A nám nezbývá než doufat, aby se demokraté z RussiaGate poučili a aby v příštím roce učinili přítrž toxickému trumpismu. Čas je totiž neúprosný.
Diskuse