Manuál politických šmejdů: chaos

4. 4. 2019 / Bohumil Kartous

čas čtení 6 minut


Brexit je takový volně probíhající sitcom o stavu evropské demokracie. Takový ten typ seriálu, kde je všechno strašně přehnané a těžko uvěřitelné. Nejprve z mocenské hry, rozmaru několika elitářských jedinců v konzervativní straně vznikne kanadský žert v podobě referenda. To pak - oproti všem předpokladům - nastolí historický problém. Ale protože historický problém není možné jednoduše řešit, hledá se cesta, jak naplnit absurdní požadavek a zachovat si tvář. To se pochopitelně nemůže podařit, čímž vzniká prostor k mnoha tragikomickým situacím. Takže vy jste chtěli odejít, ale ani po dvou a půl letech nevíte, jak to máte udělat? Anebo vlastně vůbec nechcete odcházet, ale ani v tomto nejste schopni nic podniknout. A tak ignorujete šestimilionovou petici za druhé referendum, které by mohlo historický omyl vzniklý z rozmařilosti vyřešit a zbavit Evropu trapného a zejména vyčerpávajícího hlavolamu nad neodpovědností několika politických šmejdů, jejichž jediným politickým programem je chaos.

S Petrem Pithartem, bývalým českým premiérem, předsedou senátu a někdejším čelným českým politikem a zároveň předním intelektuálem předlistopadového disentu a polistopadové veřejné scény v ČR, jsme natáčeli sérii rozhovorů (Britské listy je budou postupně vysílat v následujících týdnech). V jednom z nich hovoříme o tom, zda je možné, aby liberální demokracie přežila současný varovný nástup retrotopních tendencí, nativismu a defenzivního nacionalismu a autoritářství jako nástroje vynucení nastolené doktríny.

Na příkladu Viktora Orbána je vidět, jak lze takové šmejdské schéma dotáhnout takřka k dokonalosti. Orbán, který díky štědrému příspěvku Georga Sorose vystudoval v zahraničí a byl tedy poměrně dobře připraven na změnu společenské smlouvy po rozpadu sovětského bloku, založil liberálně demokratickou stranu a v 90. letech se podílel na politické a ekonomické transformaci Maďarska v tomto duchu. 

Euforie posttotalitních zemí trvala pouze do první politické či ekonomické krize, která následně odhalila, cože se to vlastně během transformace dělo a děje. Jak se dalo očekávat, vnitřně slabé společenské struktury posttotality, v nichž chybí elementární důvěra mezi lidmi a od ní se odvíjející odpovědnost, podléhají v otevřeném světě poměrně snadno vnějšímu tlaku, neboť uvnitř jsou nachystaní lidé, kteří už čekají, aby mohli transformace využít primárně pro vlastní, sobecké zájmy. 

A tak se najednou zjišťuje, že ta skvělá cesta za demokracií a kapitalismem neprobíhá alejí rozkvetlých sakur. Posttotalitní společnost se postupně dostane do křeče a iluzi poměrně rychle vystřídá deziluze. Mezi tím se ale už podařilo vytvořit etablované mocenské struktury, které si budou chtít hlídat své zájmy a pokud možno ještě něco z té bohaté transformační tabule rychle sežrat, protože těch dobrot poměrně rychle ubývá. 

Taková mocenská struktura ale nutně potřebuje hrát s tou zoufalou posttotalitní společností podle jejích nálad. Euforie je nenávratně pryč, ale ještě se dá leccos z toho vytěžit, zejména určitý sentiment vůči minulosti a obava z návratu do ní. Přeci jen kapitalismus a demokracie jsou primárně "o svobodě volby" a o odpovědnosti a rizicích z toho vyplývajících. A než se to naučíme, působí to určité bolesti. Tato rétorika ještě v nultých letech 21. století docela funguje, jakkoliv je patrné, že to Prokrustovo lože není určeno úplně každému a že naopak jsou lidé, kteří jej rádi udělají velké části společnosti ještě mučivější jen proto, aby dokázali, jak to vlastně s tou svobodou v jejich pojetí je (exekuční schéma v ČR).

Jenže takový příběh se časem a narůstajícími problémy unaví. A šmejdi vědí velice dobře, že když jedeš na mrtvém koni, je třeba slézt. Narůstající deziluze je posilována narůstajícím vlivem nové dimenze veřejného prostoru, internetu. Na něm není možné dost dobře kontrolovat narativy a sentiment, který následně ve společnosti vyvolávají.  

Ukazuje se jako "nutné" přijít s nějakou očistou, a tu může přinést do posttotalitních společností jen pevná ruka uklízečova (jak překvapivé). Problém ale je, že mocenské struktury se výrazně nemění a je třeba to zařídit tak, aby ti, kdo se na probíhajícím chaosu významně podíleli, mohli být zároveň považováni za spasitele. K tomu je ale třeba koně živého, tudíž se čeká na příležitost, kde ho ukrást, což je prostě součást šmejdské povahy. A on nakonec cválá s vlnou imigrace, hříva mu vlaje, a na něm přijíždí úžasný narativ o civilizační válce a o nebezpečí, před kterým je třeba se chránit, jelikož v takovém okamžiku je možné odsunout všechny "menší" problémy stranou, na některé úplně zapomenout a nechat se vidět v rolích zachránců.

A tak tu máme někdejší liberálně pravicovou hvězdu středoevropské politiky, která udělala z Maďarska autoritářský stát a hlásá "iliberální" demokracii, destruuje cíleně demokratické rozdělení moci a vlivu a přepisuje učebnice. Vytvoř chaos, najdi si koně, postav se do čela a předstírej, že jsi to ty, kdo umí uklidit. 

I v ČR teď žijeme v době tzv. "úklidu", během nějž je třeba nasadit krizové řízení a řídit "stát jako firmu". Haha. To je nádherné skloubení posttotalitního myšlení, podvědomě hledající silnou ruku, s dobře zakotveným kapitalismem. Manažer je sice autoritář, ale jde přece hlavně o to, aby nám to tady materiálně fungovalo, no ne? Tak, a teď se prosím zamyslete nad tím, kterak Václav Klaus, dnešní příznivec autoritářských režimů a protofašistických politických projektů, hlásal svobodný trh a "liberální" hodnoty (stejně jako levicový "liberál" Zeman). Dává vám to trochu větší smysl?  Pokud ano, určitě vám dá smysl i to, že se synek tak pere za "svobodu" na sociálních sítích. Tedy za to, aby bylo možné chaos, z nějž političtí šmejdi těží, udržovat v co největším rozsahu a hloubce. Přeci jen má svou politickou kariéru ještě před sebou, na rozdíl od tatíka...

0
Vytisknout
9798

Diskuse

Obsah vydání | 9. 4. 2019